ARISTOTELES (384-322). Tento „maestro di color che sanno", pán těch, již vědí, syn tráckého lékaře rodem ze Stageiry – proto se mu občas říká Stagiryta -, Platónův žák a zakladatel proslulé peripatetické školy, zvané tak podle jeho způsobu vyučování na procházkách (peripatos = sloupořadí, v němž se procházel), byl, možno-li tak říci, nejúspěšnější myslitel světa, neboť evropské lidstvo se sytilo jeho učením plných tisíc – ne-li více -let. Bez tohoto podivuhodného muže, jehož mozkem prošlo všechno dosažitelné vědění jeho doby, není možno si představit duchovní vývoj Evropy, neboť byl doslova tvůrcem evropského vědeckého myšlení. Aristotelem končí básnická a začíná vědecká perioda evropské filosofie.

I. První filosofie. Takto říkal Aristoteles metafyzice. Řešil v ní starý problém, který trápil myslící Řeky od časů milétského Thaleta, poměr mezi bytím a děním, tedy otázku, zdali si lze myslit za nestálou proměnlivostí jevů tohoto světa nějaké stálé, neproměnné jsoucno. Jeho učitel Platón odpověděl na tuto otázku svým učením o idejích, bytujících odděleně od tohoto světa napodobenin. Aristoteles oddělenost idejí od jednotlivých věcí popřel, v podstatě však Platónovi zůstávaje poplaten. Podle něho platónská idea – neříkal jí idea, nýbrž podstata, bytnost, po řecku úsia – bytuje ve věci samé, je jí imanentní, vtomá, jakožto její vnitřní důvod, určující její bytí. Tomu arei není snadno porozumět. Podívejme se na to takhle: Zeptá-li se mne dítě, co to je automobil, zeptalo se mne po podstatě automobilu, a já mu tedy nebudu vykládat, že automobil je bílý nebo modrý, starý nebo nový, dvou nebo šestisedadlový, jede-li po Václavském náměstí nebo po karlovarské silnici: to není žádná podstata, nýbrž pouhé případky, akcidencie, tj.proměnlivé znaky podstaty, vedlejší okolnosti nebo jakosti, které nemají samostatného bytí. Podstata však je stálý a neměnný nositel a podklad případků: je to to, co dělá automobil automobilem a co nesmí u automobilu za žádných okolností chybět (pokud ovšem zůstává automobilem a nepromění se v něco jiného, např. v hromadu starého železa). Chci-li to správně vystihnout, musím se zmínit o dvou věcech: jednak o látkovém podkladu automobilu, zdali je totiž vyroben z papíru nebo z kovu, a pak, hlavně, co jest automobil. Správné odpovědi na otázku „co jest" říká Aristoteles tvar,forma (eidos, morfé). Tak každá věc, prostá i složitá, je složena z látky a formy. Sklenice je vyrobena ze skla, které je její látkou, ale sklo samo o sobě nestačí, aby sklenice vznikla; představuje pouze možnost (potentia, dynamis) vzniku sklenice. Aby se z této možnosti stala skutečnost (actus, energeia), musí k látce přistoupit forma sklenice. Ale odkud se ta forma sklenice vzala? Kreslič v sklárně ji narýsoval, dělník ji vzal na vědomí ještě dřív, než se dal do práce. Ten nákres pak působil v jeho hlavě a vedl jeho ruce, když držel foukací píšťalu, takže vyfoukal sklenici, a nikoli, dejme tomu, vázu na květiny nebo křivuli. A něco podobného působí i v přírodě: povězte mi, čím to, že z třešňové pecky, zasadíme-li ji do země, vyroste třešeň, a ne hrušeň? Patrně v té pecce byla forma budoucího možného stromu už nějak obsažena, nějak zapsána, stejně jako forma budoucí sklenice byla obsažena v dělníkově hlavě. Takto celá příroda se nám jeví jako nesmírná, neustále se uskutečňující myšlenka umělcova. Těm neviditelným mohutnostem, jež udávají směr budoucím dějům, bez nichž by v přírodě i v životě lidském vznikl zmatek, těmto vzácným a tajemným silám říkal Aristoteles entelechie. Pochod, jímž látka přijímá formu, je pohyb: přitom to, čím je pohybováno, je látka, to, co pohybuje, je forma. Jelikož látka se někdy formě vzpírá, vznikají rozličné nedokonalosti; nedostatky tohoto světa, zlo, neřest, bída, neštěstí, jež doléhají na člověka a na přírodu, mají tedy svůj původ v hmotě. Hmota dává věcem jejich konkrétnost, individuálnost. Podle jednoho a téhož plánu vyrobí dělník sta a sta sklenic. Ale čím to, že tato sklenice se liší od tamté? Ajak rozeznám tuto od téhle? Podle toho, že tato má nožku drobet křivou, což zavinila hmota. Co způsobuje, že nezaměním Petra s Pavlem? Zase hmota. Kdyby nebyli vyrobeni z hmoty, byli by všichni lidé stejně dokonalí, a tudíž nerozeznatelní. Starý problém poměru bytí k dění byl tedy rozřešen tak, že k dění dochází vývojem bytnosti v jednotlivé věci, stykem látky s formou, přechodem z možnosti do skutečnosti, pohybem. Tento přechod má jednak příčinu vnější – v našem příkladě to byl dělník, foukající do píšťaly – jednak vnitřní – v našem případě představa nákresu v duši navrhovatelově. Vnitřní příčinaje současně účelem (telos) věci a dodává pohybu směr.

II. Druhá filosofie. Pohyb je neustálý přechod z formy do formy, neustálé střídání života a smrti. Ale odkud se ten pohyb vzal? Tato otázka dovedla Aristotela k pojmu Prvního Hybatele neboli Boha. Představte si to takhle: Z hromady cihlářské hlíny budou vyrobeny cihly a z těch cihel bude postaven palác. Ty cihly tedy jsou látkou něčeho formou vyššího, paláce, ale samy měly v sobě formu něčeho nižšího, cihlářské hlíny. Tak je v přírodě neustálý postup od nedokonalého k dokonalejšímu. Ta hromada hlíny byla sice čímsi velmi nedokonalým, ale co naplat, měla také svou formu; nic nám však nebrání, abychom si myslili jakousi látku nejméně dokonalou, která by neměla vůbec žádnou formu, prvolátku, a na druhém konci, na vrcholu všeho, formu nejdokonalejší, tak výsostnou, že by neobsahovala vůbec žádnou látku – a to by byl Bůh, čisté bytí, plnost všeho, co jest. Tyto dva pomysly jsou na hranicích všeho dění. Jelikož forma je princip pohybující, Bůh, forma nejčistší, je vlastní příčinou všeho pohybu, ale sám je nehybný. Kdyby totiž byl v pohybu, musili bychom předpokládat nějakou příčinu tohoto pohybu a Bůh by přestal být prapřičinou neboli poslední příčinou všeho. Příčinou vzniku slepice je vajíčko a příčinou vzniku vajíčka je zase slepice, a tak byste se mohli vracet do nekonečné minulosti. Ale podle Aristotelovy slavné formule „je třeba se zastavit" Nuže, Aristoteles se zastavil u Prvního Hybatele. „Bůh pohybuje světem, jako milovaný předmět pohybuje svým milencem." Je neměnný, nedělitelný, tudíž jednoduchý. Zná pouze sám sebe, přemýšlí pouze sám o sobě, o svět se nestará, zírá jen svou vlastní inteligenci, osamělý a ztracený v nesmírnu své bytosti. Jak správně poznamenává Bergson, Aristoteles nejdříve upřel platónským ideám samostatnou existenci, ale nakonec jim ji vrátil, zmačkav je do sebe, sbaliv je v kouli a umísti v nad světem Prvního Hybatele, tuto formu forem, ideu idejí nebo krátce myšlení myšlení. Platónské ideje se sice neskrývají v jeho nitru, ale přece se z něho vylévají – podobně jako paprsky vycházející ze slunce, které je nikdy neobsahovalo. Ostatně tento Aristotelův Bůh nápadně připomíná platónskou ideu dobra.

III. O duši. Jako Bůh je nejvyšší formou světa, duše je nejvyšší formou, první entelechií těla rostlinného, zvířecího a lidského. U rostliny řídí požívání potravy a rozmožování, u zvířete může duše kromě těchto dvou funkcí také vnímati, žádati a říditi pohyb těla; člověk je nadto ještě nadán duší vyšší, nestvořenou, věčnou, jež dovede myslit a soudit, zvanou rozum neboli duch (nús).

Chcete-li správně porozumět aristotelskému pojmu duše, představte si, že oko by bylo samostatnou živoucí bytostí: nuže, vidění by bylo jeho duší. Vůně, krása, svěžest, barva, vzrůst – takto se projevuje duše květiny, a duše člověka, formální to příčina jeho lidství, projevuje se myšlením a rozumovým jednáním. Vegetativní a animální duše, kterou člověk má společně s rostlinami a zvířaty, zaniká s jeho tělem; zato duše myslící, nús, je nesmrtelná. Tuto nesmrtelnost si však nesmíme představovat jako nesmrtelnost individuální. Po smrti pana Nováka se jeho rozumová duše arei vrátí do božího lůna, ale s osobním já zesnulého už nemá nic společného. Jelikož nám však prakticky nezáleží na ničem jiném než právě na tom našem mizerném, ale drahém já, můžeme Aristotela klidně zařadit mezi odpůrce učení o nesmrtelnosti duše.

IV. Logika. Logika Aristotelova je dnes ze všech částí jeho díla nejživější a nejplatnější; nauka o soudu a úsudku, o indukci a dedukci se přednáší na školách téměř v téže podobě, v jaké vyšla z duševní dílny Stagirytovy. Je tu však přece jen veliký rozdíl, vnitřní, na první pohled nepostřehnutelný: kdežto dnes považujeme logiku za pouhé cvičení duševní bystrosti, u Aristotela byla logika hluboce svázána s metafyzikou. Základní stavební kámen všeho logického souzení a usuzování, pojem, byl totiž Aristotelovi takřka synonymem všech těch hlubokých a těžko srozumitelných termínů, jež jsme uvedli v předešlých odstavcích, totiž podstaty nebo bytnosti (úsia), entelechie, formy a účelu; pojem tedy má u Aristotela svou opravdovou skutečnost, opravdivější než jednotlivé přírodní jevy, neboť rozum je cosi vyššího než příroda sama; a všechno vědecké myšlení pak záleží v odvozování (dedukci, viz Indukce a dedukce) jednotlivého z obecného neboli v podřizování jednotlivého obecnému. A Aristoteles prozkoumal způsobem výsostně úplným, jakými cestami toto odvozování nebo podřizování probíhá. Podřídil-li jsem zvláštní pojem „Sokrates" druhovému pojmu „člověk" v soudu „Sokrates je člověk", spojuji tím to, co u Platóna bylo rozděleno, to jest svět jednotlivin se světem obecnin; jak vidno, Aristoteles logik měl přesně tytéž starosti jako Aristoteles metafyzik. Jdu-li dál a podřídím-li uvedený soud obecnějšímu soudu „všichni lidé jsou smrtelní", vystihuji tím podstatu obecného přírodního zákona, z něhož plyne s neúprosnou sylogistickou důsledností, že musí umřít i Sokrates. Stejně jako pojem a podstata nebo bytost, tj. pravá skutečnost jest totéž, zákony bytí a dění se kryjí se zákony logickými.

Každý pravdivý soud (viz Soud) se dá sylogisticky vyvodit ze soudu obecnějšího, který plyne z ještě obecnějšího atd. Tento pochod nemůže jít do nekonečna; musíme narazit na věty, které už nejsou žádného vyvození schopny a jejichž pravdivost je bezprostředně zřejmá. Hlavní z těchto vět je zásada sporu (viz Zásady logické). Podrobím-li takovému abstrakčnímu procesu pojem, dojdu ke kategoriím (viz Kategorie).

V. Fyzika. Fyzika Aristotelova je nauka o pohybu neboli věčném sbližování látky s formou. Toto sbližování – nejdůležitější to článek Aristotelovy Fyziky – je vždy účelné. Hlavní úlohou přírodovědce je hledání těchto účelů, snaha pochopit cíl přírodních dějství. Ptáček tuhle cvrlikající na větvi, bílý oblak na nebi, ohýnek, jejž založili pastevci a který proměňuje suché větévky v teplo a dým, to jsou slabiky jediné vesmírné řeči; a této řeči veliký Stagiryta naslouchal a snažil se ji pochopit, když se procházel po své botanické a zoologické zahradě, do níž m u prý – někteří badatelé, např. Lange nebo Eucken, tento detail popírají, prohlašujíce jej za pohádku – z královské pokladnice placení zřízenci sváželi materiál ze všech končin světa; a zatímco hloubal, probouzel se a sílil v něm úžas nad moudrostí, harmonií, ladností a účelností celkového uspořádání světa, úžas, který podle jeho mínění je pramenem vší filosofie, a odvažuji se dodat, všeho básnictví.
Svět se skládá z dvou oblastí, věčné a pomíjející, sférické a pozemské, hvězdné a sublunární. Na obvodu vesmírné koule jsou v bezprostřední blízkosti Prvního Hybatele umístěny stálice, bytosti po Bohu nejdokonalejší. Pod sférou stálic krouži planety se sluncem a měsícem, nižší než stálice, ale také dokonalé, podrobené věčným zákonům. Nejhloub pod stálicemi, v samém středu vesmíru, je oblast věcí pomíjejících, země, říše náhody a nedokonalostí, zatížená hmotou, složenou ze čtyř živlů: ohně, vzduchu, vody a země. Tyto čtyři živly jsou smrtelné, zatímco planety a stálice jsou stvořeny z pátého živlu nesmrtelného, změnám nepodrobi-telného, od věků stále stejného: je to tzv. quinta essentia čili kvintesence všeho jsoucna vůbec. Tomuto nebeskému živlu náleží pohyb kruhový, dokonalý a věčný, nemající počátku ani konce, tedy pohyb hvězd, kdežto živlům smrtelným přísluší toliko nedokonalý pohyb přímočarý – nahoru a dolů, vpřed a vzad. Tady vidíte jeden z nesčíslných případů helénského uctívání kruhu, jež souvisí s jejich kultem uměřenosti, jednoduchosti a harmonie: okolnost, že kruh je všude stejný, že nemá začátku ani konce, že všechny body, z nichž se skládá, jsou stejně vzdáleny od jeho středu, že je nejvýš prostý a bezrohý, vážila v očích našich praotců v tógách daleko víc než umná ladnost sebepůvabnější kudrlinky. A Aristoteles, ať se rozhlížel sebevíc, nikde neviděl na povrchu tohoto nedokonalého světa kruhy přirozeně vzniklé; spatřoval je jen na nebesích v pohybu hvězd. Snad si nevšiml nebo nechtěl si všimnout kruhů, jež rozbrázdí hladinu vody, když do ní hodíš kamínek. Vůbec učený Stagiryta se ve svém zpytu přírody často dopouštěl omylů a nedopatření dnes stěží pochopitelných. Tvrdil, že muž má na každé straně po pěti žebrech a že má víc zubů a švů v lebce než žena. Nevšiml si, že děti bývají podobny nejen svým matkám, nýbrž i otcům, i hlásal, že samčí semeno neoplodňuje, nýbrž toliko podněcuje rozmnožování. Pouze lidem, nikoli zvířatům, prý buší srdce, v zadní části lebky je prázdná dutina, vajíčka plavou v osolené vodě, do uzavřené voskové nádoby, ponořené do mořské vody, prý pro sákne voda pitná. Neboť Aristoteles, ač v dějinách filosofie platí za příkladného empirika, badatele přísně oddaného indukci a bezprostřednímu zkoumání skutečnosti, po pravdě byl příliš oddán – stejně jako Platón – matematice a logice, než aby byl s to odolat pokušení uplatňovat deduktivní metody těchto svých dvou nejoblíbenějších věd i při zkoumání přírody. A tak, vycházeje z dogmaticky stanovených principů, došel např. k tvrzení, že levá část těla je chladnější než pravá, že mezi lehkým a těžkým a chladným a teplým je nikoli rozdíl stupně, nýbrž rozdíl absolutní, rozdíl druhu; stanovil spatra, kolik je druhů zvířat, učil, že v prázdném prostoru není pohyb možný a podobně. Nicméně jeho biologické objevy jsou namnoze pozoruhodné. Po střeh I, že znaky společné rodu, např. nos a uši, se u vyvíjejícího organismu objevují dříve než znaky vlastní toliko druhu nebo jedinci, např. vzorec chrupu a konečná barva očí. Prohlásil, že člověk patří do téže skupiny živočichů jako čtvernožci rodící živá mláďata, totiž savci, výrok to v jeho době neobyčejně smělý. Odmítl však Empedoklovu anticipaci Darwinovy vývojové teorie, podle níž se udržují toliko účelné (boje o život schopné) organismy, kdežto neúčelné zanikají, a omezil se na zařazování věcí tohoto světa jedné vedle druhé podle stupně jejich dokonalosti -látkami neživými počínajíc a člověkem, najmě mužem, končíc. Ženy Aristoteles neuznával.

VI. Etika. Jako všem řeckým etikům, i Aristotelovi byla cílem života blaženost, eudaimonia. Shoda mudrců však tímto slovíčkem nejen začínala, nýbrž i končila. Co to ta blaženost je, n a tom se nemohli a nechtěli sjednotit. Aristoteles ji viděl v pěstování mravních a rozumových ctností. Mravních ctností člověk dosáhne, bude-li udržovat žádostivou stránku své duše mezi výstředními krajnostmi, tj. nebude-li ani bázlivý, ani ztřeštěný, anobrž statečný; ani marnotratný, ani skoupý, nýbrž štědrý, ani malicherný, ani okázalý, nýbrž velkorysý, ani lichotný, ani svárlivý, nýbrž přátelský. K ctnostem nebo k nectnostem se podle Aristotela rozhodujeme svobodně; naše na ničem nezávislá volba mezi dvěma předměty je samostatné a nepředvídatelné přírodní dějství. Aristoteles tu poprvé užívá pojmu etické svobody, jehož se později pod názvem liberum arbitrium chytla katolická církev, aby ospravedlnila trestání hříšníků v pekle.

Samo svobodné vyhledávání zlaté střední cesty však Aristotelovi nestačí.

Člověk se od ostatních tvorů liší čímsi božským a ve smyslu tohoto božského prvku své bytosti musí žít, nechce-li klesnout do stavu podlidského: musí usilovat o prohloubení svého rozumového života vnitřního. „Mají-li totiž bozi jakoukoli péči o lidské záležitosti, jistě se radují z toho, co jim je nejpříbuznější, a to je rozum; proto odměňují a podporují jako své přátele ty, již milují a ctí rozumový život a kteří jednají správně a šlechetně. Moudrý člověk je tedy nejvíc bohumilý a následkem toho i nejblaženější." (Etika Nikomachova, X, 9) Jak vidíte podle tohoto citátu, Aristoteles nebyl čistým monoteistou. Byl spíš henoteistou, tj. kromě hlavního boha uznával i bohy podřízené. Tím asi činil z politických důvodů ústupek státem uznávanému mnohobožství.

VII. Politika. Aristoteles byl odpůrcem komunismu. V 2. knize Politiky uvádí proti Platónovu komunistickému státu všechny důvody, jež proti socialismu bývají pronášeny i dnes. Míní, že společenství statků odporuje lidské povaze, neboť vyhlídka na osobní zisk – Marx tomu říká lakota a panovačnost – je hlavní a nepostradatelnou vzpruhou hospodářského života. Společné obchody vedou k sváru a konečně hlavním zdrojem zla není vlastnictví, nýbrž špatnost lidské povahy. Stát je útvar přirozený, a člověk tedy je bytost přirozeně společenská; ten, kdo žije mimo stát, je buď ničema, nebo nadčlověk. Moc je vždy spojena s ctností, a otroctví je tudíž zřízení správné a bohumilé, neboť ten, kdo je ctnostnější, má vládnout a panovat. (Politika I, 6) Válka, pokud je vedena proti lidem zrozeným k poddanství, je přirozeně spravedlivá. Lidi tělesně pracující Aristoteles nepřipouštěl k plnoprávnému občanství. Jako otrok je v službách jednotlivce, dělník je v službách veřejnosti, a nemá tudíž nárok na práva, naproti tomu lepší třída ne pracující se má vzdělávat a žít pro vyšší cíle. Tito lidé také mají rozhodovat o veřejných záležitostech v ideální ústavě, neboť jsou nejctnostnější a nejzdatnější. Rovné hlasovací právo všech občanů Aristoteles ovšem neuznával. Ta politeia má být středostavovský zemědělský stát; rolníci, totiž majitelé velkostatků, mají být ušetřeni práce na poli – s tou nechť se vypořádají otroci – a v mládí se mají otužovat bojem; v dospělém věku nechť řídí stát, v stáří ať přestoupÍ na kněžství.

VIII. Umění. I v tom byl Aristoteles novátorem, že z filosofie umění či estetiky (ač toho slova nepoužíval) utvořil samostatnou větev, samostatnou disciplínu filosofického bádání. Co je to umění? Platón prohlašoval pohrdavě, že v umění nejde o nic než o napodobování věcí tohoto světa, jež samy o sobě jsou také jen napodobeniny svých ideálních mimosvětských vzorů. Umělecké dílo tedy je napodobenina napodobeniny. Aristoteles vychází ze zásady nejiné. I jemu je psychologickým kořenem všeho umění snaha po napodobování. Vidí však rozdíl mezi obyčejnými a uměleckými napodobeninami. Umělecká napodobenina není pouhá kopie: ona nezobrazuje věci, jaké jsou, nýbrž jaké by měly být, není zaměřena k jej ich nahodilé, povrchové, individuální nedokonalosti, nýbrž snaží se vystihnout jejich pravou vnitřní podstatu. Proto umění, např. poezie, je dokonalejší a filosofičtější než např. historie. Historie nám vypráví např. o tom, jak nevinný upadl do neštěstí, nebo jak zlý člověk udělal štěstí. Umělecké dílo však, např. tragédie, má-li být uměním, nesmí se omezit na líčení takovýchto nahodilých, vnějškových faktů, nýbrž musí se snažit vystihnout jejich vnitřní zákonitost, jejich, mluveno dnešním jazykem, uměleckou nebo básnickou vnitřní pravdu. Nejvhodnějším předmětem básnického líčení jsou lidé mravně průměrní, ne docela zlí ani výsostně dobří, ale kteří se „velikým proviněním uvrhají v zkázu".

Pro vývoj evropské estetiky byl důležitý Aristotelův požadavek jednotnosti uměleckého díla, hlavně dramatu. Tato jednotnost záleží v tom, že části díla jsou tak vyváženy a jsou na sobě tak závislé, že žádnou z nich nelze odtrhnout nebo přemístit, aniž by se celek zhroutil; tato harmonická jednota je žádoucí nejen u dramatu, ale i u lyriky, hudby a umění výtvarných; je základním znakem uměleckého krásna a krásy vůbec.

IX. Spisů Aristotelových udávají někteří znalci včetně ztracených na tisíc; nám laikům dávno postačí, přečteme-li si jeho díla do češtiny přeložená, Metafyziku, O duši, Etiku Nikomachovu, Politiku, Kategorie a Poetiku.

Jeho logické spisy jsou souborně nazvány Organon, tj. nástroj. Jsou to dvě knihy Analytik, z nichž prvá jedná o sylogismu, druhá o důkaze, definici a rozdělení, dále kniha Topika jedná o pravděpodobném důkaze.
Metafyzikou se obírá jediný spis, Metafyzika; zato spisů z přírodní filosofie je bezpočtu. Kromě hlavní knihy, Fyziky, jsou to pojednání o nebi, o meteorech, o dějinách zvířat, o chůzi a plození zvířat a bůhví o čem ještě.
Hlavní dílo psychologické je spisek O duši.
Etiky jsou tři: Nikomachova, Eudemova a Veliká.
O politice mluví Politika.


[BACK]