revoluce, teorie Revoluce je dramatická forma politické změny; není jednotlivou událostí, ale složitým procesem. V revoluci ústřední vláda ztrácí schopnost vnutit své zákony většině svého území nebo populace. Různé skupiny, včetně bývalé vlády, bojují o získání ústřední moci; tento mocenský boj může nabýt podoby rozsáhlé občanské války, rychlého převratu nebo vleklé partyzánské války. Konkurenční strany se snaží vybudovat nové politické instituce a často i instituce ekonomické, které by nahradily staré.
Tyto tři aspekty revoluce - kolaps státu, soupeření mezi těmi, kdo chtějí získat ústřední moc a budování nových institucí se neodehrávají ve třech jasně oddělených etapách. Každý aspekt má vliv na aspekty ostatní. Kolaps státu zapříčiněný hospodářským nebo vojenským zhroucením může vést k bojům o moc; tento model se objevil v anglické, francouzské a ruské revoluci. Na dmhé straně boj o moc a budování alternativních institucí může vést ke kolapsu státu. Kandidáti na ústřední moc mohou začít organizováním svých příznivců a budováním nových institucí v malém měřítku, aby později z této základny zaútočili na ústřední vládu a nakonec ji svrhli; takto postupovali revolucionáři v Číně a Nikaragui. Kolaps státu, boj o ústřední moc a budování nových institucí tak tvoří revoluci stejně jako vlákna tvoří tapiserii nebo atomy molekulu: celek je tvořen vzájemně propojenými částmi. Tyto aspekty se rovněž mohou vyskytnout samostatně nebo v neúplných kombinacích: kolaps státu bez boje o moc se objevuje v hnutích směřujících k od štěpení, v povstáních poddaných a dělnických bouřích; kolaps státu a boj o moc bez snahy vytvořit nové instituce se odehrává v dynastických občanských válkách; boj o moc a budování nových institucí bez kolapsu státu je pravidlem ve spikleneckých a elitářských reformních hnutích. Revoluce se od ostatních forem politického násilí odlišuje právě kombinací všech tří aspektů.
Teorie revoluce se snaží vysvětlit, proč se revoluce odehrály právě tehdy a tam, kde se odehrály, a zabývá se různými formami boje a jeho odlišnými výsledky v různých případech. Složitost revolučního procesu činí takové vysvětlení velmi obtížným. Teoretikové se při zkoumání jednotlivých revolucí často liší v určení data počátku a konce revoluce, a dokonce i v tom, které historické události považovat za "pravé" revoluce, a které ne. Také se nemohou shodnout na tom, které aspekty jsou nejpodstatnější a co je třeba ob. jasnit na prvním místě. Následkem toho je většina teorií revoluce pouze částečným vysvětlením, které se zabývá buď objasněním kolapsu státu, nebo vysvětlením, proč vznikají nové instituce, nebo definováním některých vlastností skupin bojujících o moc.
PLATÓN napsal, že všechny vlády musí nutně projít stejným sledem změn, kdy aristokracie jednou ustoupí demokracii, která je nakonec vystřídána tyranií. ARISTOTELES mu odporoval a dokazoval, že příčiny změn vlády jsou velmi rozmanité. Pravda leží někde uprostřed - příčiny revolucí jsou rozmanité a žádné dvě revoluce nejsou úplně stejné; přesto se však vyskytují jistá schemata událostí a příčinných vztahů, která se neustále opakují. Po Aristotelovi diskuse o příčinách revolucí na dva tisíce let ustaly. Od doby římské až do konce osmnáctého století se teorie revoluce nezabývala tím, proč revoluce vznikly, ale kdy a jestli jsou oprávněné. Liviovy dějiny Říma, které pojednávají o založení římské republiky jako o divadelní moralitě, v níž ctnostní Římané triumfují nad tyranií, určovaly tón diskusí o revoluci po celé jedno tisíciletí. POLYBIOS přijal pojetí revoluce jako uvedení věcí do správného pořádku podle této teorie byla tyranie abnormalitou, kterou měla revoluce opravit, aby byla znovu nastolena spravedlivá a správně uspořádaná společnost. Političtí teoretikové středověku jako Mikuláš Kusánský, kteří vycházeli z předpokladu, že králové jsou pověřeni Bohem, aby spravovali společnost, a uvažovali, zda lidé mají vůbec právo vzbouřit se proti svému králi, došli k závěru, že revolta je ospravedlnitelná pouze tehdy, když králové zklamou jejich důvěru. V sedmnáctém století LOCKE tvrdil, že králové jsou odpovědniF nejen Bohu, ale také svým poddaným; revolta je tedy ospravedlnitelná tehdy, když králové nehájí práva svých poddaných. Když Angličané označili svržení Jakuba II. v roce 1688 za Slavnou revoluci nebo když v následujícím století kolonisté v Severní Americe nazvali svou válku za nezávislost "americkou revolucí", používali tohoto termínu ještě ve významu, který mu dal Polybios, tedy jako obnovení spravedlivého politického řádu porušeného tyranem. Na druhé straně BURKE tvrdil, že Francouzi vedli revoluci neprávem, protože jejich král nebyl tyran a jenom tyranie ospravedlňuje svržení moci. Někteří političtí teoretikové se domnívali, že se revoluce nedá ospravedlnit nikdy:
HOBBES tvrdil, že chaos a krveprolití, které přináší revoluce, je daleko horší než ta nejhorší tyranie. BODIN a FlLMER zastávali názor, že moc krále nad jeho poddanýITŮ pochází od Boha, stejně jako autorita otce nad jeho dětmi, a proto je absolutní a neodvolatelná. MACHIAVELLI pragmaticky chápal revoluci jako riziko, kterému jsou právem vystaveni slabí a tyranští vládci. Králové by si udrželi svou moc, pokud by se vyvarovali této osudné kombinace chyb.
Během francouzské revoluce dostal pojem revoluce nový smysl. Vůdci francouzské revoluce netvrdili, že odstraňují dočasnou abnormalitu a obnovují tradiční pořádek, ale snažili se zdiskreditovat celý starý řád (ancien régime) a vybudovat politické a společenské instituce, které by byly začátkem nové éry. Od roku 1789 tedy pojem revoluce neznamená jen opozici proti tyranii, ale vytvoření zcela nové organizace společnosti. Problém úpadku a nahrazení starých forem organizace společnosti dominoval spisům dvou nejvlivnějších revolučních myslitelů devatenáctého století - MARXE a TOCQUEVlLLA. Marx (společně se svým spolupracovm1cem ENGELSEM) chápal evropské dějiny počínaje středověkem jako vývoj výrobních způsobů od feudálních přes kapitalistické až k budoucím socialistickým.
Tvrdil, že přechod mezi těmito způsoby nebyl a nemůže být klidný, protože ve feudalismu a kapitalismu jedna třída ovládá ostatní. Tato doITŮnantní třída musí být svržena revolucí, aby mohl nastat přechod k dalšímu výrobnímu způsobu. Francouzská revoluce roku 1789 je příkladem revoluce vedené za svržení privilegované feudální aristokracie a uvolnění cesty pro kapitalismus. Avšak Marx a Engels tvrdili, že se konflikt objeví znovu, neboť nové politické svobody a ekonoITŮcké výhody, jež vznikly po pádu aristokracie, se týkají jenom třídy řemeslníků a obchodníků, buržoasie, která vládne nové kapitalistické společnosti: francouzská revo!pce byla ve své podstatě buržoasní revolucí. Nyní je nutná revoluce dělnické třídy, která rozšíří výhody nové průmyslové technologie na všechny. K této socialistické revoluci vedené dělníky může dojít teprve po ukončení vývoje kapitalismu, kdy moc kapitalistů nad dělnictvem bude představovat takový útlak, že nebude jiné cesty než se vzbouřit. Jakmile dělníci saITŮ budou řídit výrobu, bude výroba organizována na komunální, rovnostářské bázi, a stát, jehož hlavní úlohou za kapitalismu bylo chránit zájmy buržoasie, zanikne.
Hlavní teze této teorie - že revoluce je činitel nutný pro změnu, a že taková změna vede k větší svobodě - v sobě zahrnovaly myšlenku, že revoluce jsou pokrokové a prospěšné. Zatímco Marx byl filosof, Tocqueville byl státní zaměstnanec. I on se domníval, že historický trend směřující k rovnosti je nevyhnutelný, ale viděl zcela jiné důsledky. Souhlasil, že francouzská revoluce zničila moc aristokracie a všechny zákony a praktiky spojené s feudální společností. Ale zatímco Marx a Engels chápali porážku feudalismu jako vítězství nové třídy - buržoasie - kterou odstraní pozdější socialistická revoluce, Tocqueville v ní viděl triu mf centralizovaného státu. Podle Tocquevilla francouzská revoluce zničením privilegií a zavedením rovnosti všech lidí před zákonem odstranila všechny překážky stojící v cestě státní moci.
Před revolucí vedle státu existovaly privilegované. a mocné skupiny; po revoluci zůstal stát sám a všechna moc přešla na něj. Jestliže. Marx zavedl chápání revoluce jako pokrokového a prospěšného jevu, TocquevilÍe vyvolal obavy tím, že zdůraznil, že revoluce často posiluje moc státu, místo aby ji oslabila.
Na konci devatenáctého a začátku dvacátého století se pozornost přesunula od institucionální změny per se k psychologickým trendům stojícím na pozadí násilí a politických změn. DURKHEIM tvrdil, že tím, jak se moderní společnost stává složitější, jednotlivci jsou stále více izolováni a zbavováni tradičních opor, čímž jsou stále náchylnější k omylnému a násilnému jednání. Le Bon se zvlMtě zabýval násilím revolučního davu a příčinu revolučního násilí viděl v masovém zmatení a iracionalitě. FREUD také tvrdil, že revoluční dav jedná iracionálně a hledá únik z hlubokého pocitu bezmoci a nespokojenosti v přimknutí se k vůdci a jeho následování kamkoliv. WEBER chápal politické dějiny jako proces oscilace mezi snahou států po racionálnější organizaci a větší byrokratičnosti a periodickým objevováním se charismatických vůdců s vizemi nové společnosti, kteří si kolem sebe shromaždují příznivce a usilují o vybudování nových institucí. V dějinách se často stávalo, že králové zklamali ve válce nebo při konfrontaci s ekonomickými změnami, a byli pak snadno poraženi charismatickými vůdci slibujícími zavedení nového řádu. Avšak Weber zdůrazňoval, že moderní vlády kombinují hlubší byrokratizaci s rychle se vyvíjející vědeckou technologií komunikace a výroby. V duchu Tocquevillova pesimismu se Weber obával, že dějiny vedou k vytvoření nepostradatelného a nenapadnutelného byrokratického státu, který uvrhne jedince do železné klece byrokratických zákonů.
V roce 1917 události znovu změnily kontext politické debaty, když Rusko podlehlo socialistické revoluci. Fakt, že Rusko, relativně zaostalý stát, v němž kapitalismus ještě mnoho nepokročil, prošlo socialistickou revolucí, otřásl základy Marxova pojetí dějin. Vědci tedy začali přehodnocovat velké revoluce, anglickou, americkou, francouzskou i ruskou a hledali nové vzorce. Brinton, Edwards a Pettee formulovali s jistým úspěchem myšlenku "přirozených dějin" revoluCÍ, založenou na opakujících se sledech událostí. Objevili, že ministři starého režimu nebyli všichni slepě tvrdohlaví konzervativ. ci, ale pilní reformátoři, kteří si byli vědomi existujících obtíží a snažili se je napravit. Bohužel jejich reformy vedly k potřebě nových a nových změn a uvolňovaly sevření ústřední mocí. Navíc se zjistilo, že nejdůležitější revoluční změny nenastávaly po pádu starého režimu. Místo vzniku Marxovy "nové třídy", která chtěla zavést reformy, se opozice starého režimu rozdělila na "umírněné" a "radikály". K násilnému přestrukturování společnosti dojde tehdy, když umírnění, neschopni vyřešit problémy, které si s sebou přinesli ze starého režimu, podlehnou radikálům.
Teorie "přirozených dějin" revolucí byly užitečné tím, že vysvětlily složité procesy státního kolapsu, boje o moc a budování institucí. A však nedovedly říci, proč k revolucím dochází. Revoluční výbuch po druhé světové válce pak vedl vědce ke zkoumání příčin revoluce. Odpovědí byly, použijeme-li Durkheimovy formulace, nejrůznější variace myšlenky, že modernizace způsobuje rozsáhlé zmatky a nespokojenost. Davies, GUIT a oba Feierabendové tvrdili, že modernizace s rychlým rozvojem vzdělání a komunikace vzbuzuje očekávání, které předbíhá materiální pokrok, což způsobuje frustraci a agresi. Smelser a Johnson uváděli, že nejde jen o osobní očekávání, ale je tu i problém koordinace společenských institucí - politických, ekonomických, vzdělávacích a kulturních která je narušena snahou některých sektorů modernizovat se rychleji než ostatní. Huntington tvrdil, že vzdělání a kulturní změny oživují lidskou touhu po aktivní účasti v politice, a že k revoluci dojde, když masy, které nemají žádné legitimní prostředky k vyjádření politického názoru, jako je například hlasování, vyjadřují tento názor násilně a hlasitě, aby je bylo slyšet.
Takové teorie měly značný vliv, ale brzy byly v mnohém opravovány. Tilly říkal, že jednotlivci, neorganizovaní a bezmocní, se nemohou vzbouřit, i kdyby byli sebevíc nespokojení. Na základě důrazu na boj o moc jako jeden z hlavních znaků revoluce Tilly tvrdil, že k revoluci může dojít jen tehdy, když se objeví další kandidáti moci, kteří mají prostředky, aby svůj nárok účinně vyjádřili. Modernizace může vést k revoluci, ale tím, že přerozdělí zdroje a dá vznik novým skupinám s nárokem na získání moci, nikoliv tím, že způsobuje nespokojenost rozptýlených jednotlivců. Moore přetavil celý problém srovnávacím studiem modernizace, které ukázalo, že modernizace nelÚ jediný uniformní proces, ale že jednotlivé národy se modernizují zcela odlišným způsobem. ModerlÚ státy zahrnují demokracie, fašistické diktatury a komunistické společnosti, a každý typ má své vlastní způsoby modernizace a svou vlastní revoluční zkušenost odpovídající rozdílům v předmoderlÚ třídní struktuře a politické organizaci jednotlivých typů. Skocpolová si všimla, že revoluce se často nerodí z revolučních hnutí nespokojených skupin, ale začínají neočekávaně, když stát selže pod vojenským tlakem nebo z důvodů finanční krize. Teoretikové modernizace neřekli skoro nic o problémech vlád v mezinárodlÚch konfliktech a o tom, jak státy s různými typy vlády a na různém stupni ekonomického rozvoje na tyto konflikty reagují. A přece i toto jsou zcela určitě velmi důležité otázky. Dílo Skocpolové patří k nejvlivnějším novým příspěvkům k teorii revoluce. Její "sociálně strukturní" teorie je založena na tom, jak různé politické a společenské instituce působí na schopnost státu vyrovnat se s mezinárodlÚmi konflikty. Na základě srovnání francouzské, ruské a čínské revoluce napsala, že každá revoluce začala v okamžiku, kdy byl stát vystaven tlaku pramenícímu z války s vyspělejšími kapitalistickými státy.
Skocpolová také vypozorovala, že v každém z těchto států byla přítomna jistá kombinace strukturlÚch nedostatků, které zmenšovaly schopnost státu reagovat na mezinárodní tlak, a vytvářely tak potenciál pro revoluční krizi: nedostatečně rozvinuté zemědělství, které nemohlo uživit vojsko (Rusko), autonomní elity, které blokovaly pokusy zvýšit daně nebo zlepšit efektivnost státní správy (Francie a Čína), nebo autonomlÚ vesnice připravené rychle zorganizovat útok na pány v okamžiku oslabelÚ centrální vlády (Francie a Rusko). SpojelÚ vojenského tlaku ze strany hospodářsky vyspělejších zemí, struktuQÚch překážek fungování státu a rolnické autonomie umožňující účinná venkovská povstálÚ vedou k revolucím.
Co se týká dalších příspěvků k teorii revoluce, nejdůležitější z nich jsou uvedeny níže. (Bližší biografické údaje viz odkazy na literaturu Goldstone a Gurr.) Teorie Skocpolové je předmětem jisté kritiky. Gugler, Bonnell a Dix uvádějí, že Skocpolová podceňuje podíl městského dělnictva na vzniku r~voluce. Eisenstadt, Arjomand a Sewell tvrdí, že kulturlÚ faktory, které Skocpolová pomíjí, hrají velkou úlohu ve vytváření možnosti revoluce. Goldstone namítá, že teorie Skocpolové by měla být doplněna o aspekt dlouhodobého ekonomického a populačního dynamismu. Uvádí, že ačkoliv mezinárodlÚ vojenský tlak byl v evropské politice téměř trvale přítomen od roku 1500 do roku 1850, revoluce se odehrály jen ve dvou obdobích, a to od roku 1550 do roku 1650 a od roku 1750 do roku 1850.
Obě tato období byla obdobími rychlého vzrůstu počtu obyvatel. Goldstone upozorňuje, že v hustě osídlených předindustriálních státech může rychlý nárůst počtu obyvatel narušit stabilitu cen, vládní finance a vytváření elity a slÚžit životní úroveň. Spojení těchto prvků může vytvářet tlaky na státní správu a zintenzivnit konflikty mezi skupinami bojujícími o moc a postavení; čímž se zvyšuje riziko přerůstání běžných válek a domácích konfliktů v revoluce.
Současní badatelé zabývající se teorií revoluce zkoumají konkrétní problémy tak~ pomocí úžeji zaměřených historických a srovnávacích studií. Goldfrank použil strukturní model Skocpolové k výkladu příčin mexické revoluce. Abrahamian použil podobný model pro analýzu revoluce v Íránu. Trimbergerová rozšířila strukturlÚ teorii revolucí na případy "revoluce shora" a uvádí, že Japonsko v roce 1868 a Turecko v roce 1921 zažily státní převrat a budovám nových institucí, ale převrat a boj o moc byly relativně krátké a omezené jen na elitu. Tvrdí, že tento druh revoluce horních vrstev se týká států vystavených sice tlaku vyspělejšího zahraničí, ale netrpících strukturními nedostatky uváděnými Skocpolovou. Místo nich mají tyto státy vyspělou byrokratickou elitu oddanou službě ve vládě více než vlastnění půdy, jež je dost flexibilní na to, aby dokázala přetvořit instituce v reakci na vnější tlaky.
Wolf, Paige, Migdal, Scott a Popkin vedli spor o faktory, které určují účast venkovského lidu v revoluci. Scott zdůrazňuje úlohu společné venkovské kultury, Paige ekonomické vztahy mezi obdělavateli půdy a jejími majiteli, Migdal a Wolf průnik kapitalistického podnikání na venkova nárůst populace, a Popkin snahy rolnického obyvatelstva získat výhody nad svými vesnickými spoluobčany. Všechny tyto faktory bezesporu ovlivňují chování venkovského lidu, ale jejich relativní význam ve specifických situacích ještě nebyl definován. Avšak jedna věc se zdá být jasná již nyní: vliv komunistického hnutí na venkovský lid nespočívá v působnosti komunistické ideologie, spíše je výsledkem toho, že komunistické strany citlivěji reagují na ideály venkovského lidu a lépe a vytrvaleji ho organizují než předkomunistické vlády. Rudé studoval policejní záznamy o revolučních davech a tvrdí, že to nebyly iracionální bandy, o jakých hovoří Le Bon, ale že byly tvořeny hlavně dobře situovanými dělníky a řemeslníky hájícími své ekonomické zájmy. Další studie dělnických hnutí provedené Traugottem, Calhounem a Aminzadem ukázaly, jak revoluční hnutí sílila obranou tradičních práv dělníků. Rejai a Phillips zkoumali předáky revoluce a tvrdí, že to většinou nebyly charismatické osobnosti a netvořili revoluce, spíše revoluční situace - státní kolaps a konflikty o moc ve státě - dávaly příležitost k revolučním rolím . jednotlivcům, kteří by pravděpodobně za jiných podmínek vykonávali běžná povolání.
Teoretikové revoluce se také stále více zabývají dlouhodobými následky revolucí. ARENDTOVÁ kdysi uvedla, že skutečné revoluce byly jen ty události, které zavedly liberální demokracii. Dnes panuje názor, že revoluce mohou mít nejn'1znější výsledky.
Skocpolová, Eckstein, Walton a Tardanico definovali celou řadu faktorÚ, které ovlivňují výsledek revoluce. Tvrdí, že socialistické vlády vzniknou nejpravděpodobněji tam, kde jsou hospodářské zdroje soustředěny v několika málo střediscích koncentrace kapitálu, kde jsou výrazně mobilizovány velké masy a kde je jen mírný vnitřní tlak kapitalistických zemí. Kapitalistické vlády naopak vznikají v opačných podmínkách. A však, jak uvádějí Kelley a Klein, socialistické ani kapitalistické revoluce nejsou schopny výrazně zmenšit nerovnost v příjmech a příležitostech, a když, tak jen na velmi krátkou dobu.
Tendence ke stratif1kaci pÚsobí silně v každé společnosti, i v takové, která prožila revoluci. Současné teorie revoluce tedy zdÚrazňují rozmanitost. Vycházejí z velkého množství případů a problémů a podávají jejich multikauzální, kombinační výklad. Zkoumají rozmanitost v revolučních konfliktech a výsledcích revolucí, jejichž počátek vidí ve vojenském tlaku, rozdílu v autonomii elit a rolnictva, v rozdílných zdrojích států, v dlouhodobém ekonomickém a demografickém pohybu a v rozdílech v ekonomické vyspělosti stáru soutěžících v mezinárodní ekonomice. JAG

odkazy
t Goldstone, J.A. ed: Revolutions: Theoretical, Comparative, and Hislorical Studies. New York: Harcourt Brace Jovanovich, 1986.
Gurr, T.R. ed: Handhook oj" PoUtical Conflict. New York: Free Press, 1980.
Huntington, S.P.: PoUtkal Order in Changing Sodeties. New Haven, Conn.: Yale University Press, 1971.
Moore, B. Jr.: Social Origins oj" Dictator~'hip and Democracy. Boston: Beacon, 1966.
t Skocpolová, T.: States and Sodal Revolutions. Cambridge: Cambridge University Press, 1979.
Tilly, C.: From Mohilization 10 Revolution. Reading, Mass.: Addison-Wesley, 1978.
423 .