konciliarismus Reprezentativní shromáždění církve - koncil, nabylQ významu v pozdně středověké politické teorii i praxi, převážně díky rozvíjení idejí křesťanského společenství duchovními, kteří hledali řešení velkého rozkolu v církvi čtrnáctého a patnáctého století. Konciliarismus vystoupil do popředí na církevních koncilech v Kostnici (1414-18) a Basileji (1431-49), na nichž byla předestřena teorie konstitučního holismu, pojímající koncil jako viditelný projev neviditelné podstaty církve. Církev jako celek je nadřazena kterékoli své hierarchicky uspořádané části a koncilní pravomoci tudíž přesahují papežské. Z toho vyplývá, že hlasující většina shromážděného koncilu koná věci, které žádný jednotlivý člen konat nemÚže. Konciliarismus byl rozvíjen kanonickými právníky již od dvanáctého století, nejradikálněji ve spisech MARSILIA Z PADOVY, Henry Langensteina, Heimericha van de Velde, Konráda z Gelnhausenu, Pierra ď Ailly, Jeana Gersona, Juana de Segovia, Ditricha z Niemu, Francesca Zabarelly, Mikuláše Kusánského a Niccola de'Tudeschi a dalších. Konciliární teorie, založená na dřívějším KANONICKÉM PRÁVU, obsahovala důležité theologické prvky, především díky obnovenému studiu Písma namísto občanské právní vědy. Za mnohé je konciliarismus také zavázán soudobým světským korporativním institucím, jako byla cechovní zřízení. Témata ústrojného společenství a společného rozhodování byla ústřední pro pokus o reformu církve, v níž zápasili o moc tři papežové, podporovaní různými zeměmi.
Konciliarismus, původně odvozovaný z praxe rané církve, kdy synody činily rozhodnutí v oblasti víry a mravů, byl během vrcholného středověku zastíněn naukou o papežské svrchovanosti (viz STŘEDOVĚKÉ POLITICKÉ MYŠLENÍ). Církevní právníci však vykládali správný vztah mezi představeným a členy v menších církevních korporacích, přičemž "autorita ve sdružení nebyla soustředěna pouze v hlavě, ale byla rozptýlena mezi rozličné údy". S nárůstem počtu pozdně středověkých měst spravovaných cechy, zakládáním nových universit a znásobením laických i kněžských náboženských sdružení ožívaly tradice konciliarismu a komunalismu, což bylo přitažlivé pro organizační cítění Evropanů, konkrétně politických myslitelů. Konciliární údobí tak bylo osudným pro jakékoli přežívající nároky papežství na dohled nad politickými normami či řízení politiky evropských zemí, neboť koncily patnáctého století byly shromážděním stejně tak světských jako duchovních zastánců církevní reformy. Konciliaristé předznamenali množství pozdějších teorií - KONSTITUCIONALlSMUS, REPREZENTACI i SOUHLAS; odkaz koncilÚ patnáctého století je oceňován jako jeden z hlavních přechodÚ od středověkého k modernímu konstitucionalismu.
Konciliaristé sami byli ovšem do velké míry zaujati theologickým pokladem víry a církevní reformou. Jakožto velké reformní hnutí zanikl konciliarismus Basilejí, poražen konkordáty mezi papeži a monarchy. Jeho ztroskotání vedlo přímo k protestantské reformaci (viz REFORMAČNÍ POLITICKÉ MYŠLENÍ). Ve Druhém vatikánském koncilu (1962-65) bývá spatřováno přijetí některých praktik konciliarismu patnáctého století; největší zastánce konciliarismu ze současných katolických theologÚ je Hans Kiing. JC

literatura
Black, A.: Council and Commune: the Conciliar Movement and the Council oťBasle. Londýn: Burns & Oates, 1979.
Tierney, B.: FoundalÍons oť the Conciliar Theory: the Contrihution oť the Medieval Canonists ./Tom Gratian to the Great Schism. Cambridge: Cambridge University Press, 1955.