dialektika Původně byla chápána jako metoda uvažování komplementární k formální logice. Například v SOKRATOVÝCH dialozích spočívala tato metoda především ve vyvracení různých tezí poukazem na to, že vedou k logickým kontradikcím, dokud nezůstala pouze jediná alternativa. Jako politická idea je dialektika obsažena zejména v dílech HEGELA a MARXE.
Hegelovo užívání dialektiky má za cíl dospět k pravdě. Začíná s poměrně jednoduchým pojmem a ukazuje, že ten obsahuje svůj protiklad. Z juxtapozice dvou takových protikladných idejí se vynoří nové a adekvátnější pojetí. Tento postup se opakuje, dokud nedosáhneme zcela odpovídajícího pojmu. V důsledku Hegelova IDEALISMU byla tato struktura myšlení chápána i jako struktura reality samotné. Dějiny tak odhalovaly dialektický model vývoje a stát mohl být posuzován pouze jako vysoce komplexní instituce utvořená ze syntézy protikladných prvků na několika odlišných úrovních společenského života.
Marx tvrdil, že převzal a "převrátil" Hegelovu dialektickou metodu, ale je sporné, v jakém smyslu. Tak jako jeho učitel zjišťoval i on v dějinách dialektický model, ale zatímco u Hegela platily vztahy protikladu a syntézy mezi pojmy ztělesněnými v lidské praxi, Marx je nalézal v materiální realitě (identifikoval tak protiklady mezi výrobními silami a výrobními vztahy v určitých momentech dějin; viz MARXISMUS). Zastával také názor, že jeho metoda analýzy byla dialektická, což mimo jiné mělo znamenat, že používané pojmy mají pohyblivost, jež odpovídá mění,cí se kvalitě reality, kterou se snažily zachytit.
Zatímco však u Hegela lze jen stěží oddělit obsah jeho myšlenek od dialektického způsobu podání, Marxovy hlavní teze takové oddělení přežívají poměrně bez újmy. Je tedy sporné, zda jeho myšlení bylo dialektické v nějakém opravdu Wubokém smyslu. DLM