SOCIALISMUS je tak starý jako civilizované lidstvo samo. Zřízení každé společnosti, v níž statky byly nesprávně rozděleny, v níž menšina bohatých žila na útraty chudých, v níž právo a trest se měřilo dvojím loktem, v níž rabové se dřeli, aby páni mohli zahálet, v níž bída duševní a hmotná byla hnojnou prstí pro rozkošnické květy života výšinného, zřízení každé takové společnosti, tedy všech společností, jež – až na několik výjimek nepatrných a efemérních – znají dějiny civilizovaného lidstva, dávalo podnět k sociálním reformním hnutím. V tomto širokém smyslu spadají do dějin socialismu veškeré snahy o nápravu sociálních křivd, veškeré pokusy o slušnější společenský řád, jež kdy v kterémkoli díle světa a v kterémkoli čase podnikli sociálně cítící jednotlivci nebo zoufalé masy. Socialističtí teoretici dnešní doby však takovéto pojetí socialismu přísně popírají a stanoví, že veškerá reformní hnutí starověku a středověku byla pouze hnutí sociální, nikoli socialistická. Je tedy rozdíl mezi sociálním a socialistickým. Obě tato slova vznikla z latiny: socialis znamená společný, přátelský, homo animal sociale je Senecův překlad Aristotelova výroku, že člověk je zóon politikon, tvor společenský. Kořen obou slov tedy je společný a i jejich obsah je zčásti týž; rozdíl je pouze v jejich vzájemném poměru nadřazenosti: „sociální" je pojem rodový, široký, „socialistický" je pojem druhový, užší (viz Pojem, 5). Každé socialistické hnutí je hnutí sociální, ale ne každé hnutí sociální je socialistické. Sociální otázka pátrá po příčinách poruch společenského řádu, jimiž některé třídy lidské společnosti jsou udržovány v hmotné a duševní bídě, a po prostředcích k nápravě oněch poruch. A socialismus je jedna z četných odpovědí na tuto otázku, odpověď, formovaná zvláštními hospodářskými poměry nového věku, najmě kapitalismem a liberalismem. Socialismus je úsilí o vystřídání kapitalistického řádu řádem novým, řádem, v němž všechno hospodářské podnikání má být řízeno z hlediska obecného prospěchu, rovnosti práce a užitku a v němž vlastnictví výrobních prostředků bude všem pracujícím lidem společné. Vyčerpávající expozici problému socialismu pak přináší Engels ve svém Anti-Důhringavi (český překlad str. 164 an.):



Všechen vývoj lidské společnosti nad stupeň zvířecího divošství počíná dnem, kdy práce rodiny vytvořila více výrobků, než bylo třeba k jejímu udržování, dnem, kdy se část práce mohla vynaložit na vytvoření ne již pouhých životních prostředků, nýbrž výrobních prostředků. Přebytek výrobků na udržovací náklady práce a tvoření a rozmnožování společenského výrobního rezervního fondu z tohoto přebytku bylo a je základem všeho společenského, politického a intelektuálního pokroku. V dosavadních dějinách byl tento fond majetkem privilegované třídy, jíž s tímto majetkem připadalo i politické panství a duchovní vedení. Příští společenský převrat učiní tento společenský výrobní a rezervní fond, tj. souhrn surovin, výrobních nástrojů a životních prostředků teprve opravdu společenským tím, že odejme rozhodování nad ním oné privilegované třídě a odevzdá jej jako společný majetek celé společnosti.



I. Socialismus se zrodil z nesmírných událostí, jež otřásly naším kontinentem v století předminulém, událostí, charakterizovaných pádem duchověd za současného rozvoje věd přírodních, proměnivších celý svět v ohromný mechanismus, a – konkrétněji – průmyslovou revolucí, která v Anglii vypukla po revoluci měšťácké. Moderní socialismus je úsilí o nápravu důsledků převratu století XVIII., kdy banky a továrny proměnily davy malorolníků v proletáře, kdy obchod ovládl politiku a veškerý život veřejný, kdy města se roztáhla jako svrab po venkovské půdě, naježila se komíny a šlehla k začouzenému nebi plameny vysokých pecí; kdy šlechta a noví finančníci a průmysloví magnáti zmnožili a zmonopolizovali zahraniční trhy a začali číhat na nové výsledky vědeckého bádání, na nové vynálezy, aby jimi zvýšili výrobu, rozdrtili konkurenci, srazili ceny. Strašlivá chtivost se tenkrát zmocnila lidí. Zrodil se nový, nestvůrný typ člověka, ovládaný jedinou a na první pohled nepochopitelnou vášní výdělku pro výdělek, zisku pro zisk, materiálního úspěchu bez hranic.



Tenkrát se hojně hovořilo o svobodě, protože stát, dotud ovládaný principy pořádku cechovního, domáckého průmyslu a nuceného vzdělávání půdy, brzdil spády průmyslových a obchodních kořistníků; noví magnáti volali po osobní volnosti, po svržení okovů, poutajících síly iniciativního individua, po svobodě kapitálu, po volnosti soutěže; těmto požadavkům se říkalo „nebránit přirozeným zákonům"; staly se základními články tzv. školy liberální. Myšlení kvantitativní vytlačilo nadobro myšlení kvalitativní. Hodnota člověka se začala měřit – a měří se dodnes – podle toho, kolik dovede vydělat, hodnota knihy podle počtu vydaných výtisků, hodnota pravdy podle její praktické užitečnosti; více peněz, více trhů, víc výroby, silnic, vojska, zbraní, jídla, lodí.



V té době také, rozuměj v XVIII. století, otázky produkce, směny peněz, hospodářství, se staly předmětem zájmu filosofů, moralistů a politických spisovatelů, především anglických; zrodil se nový vědní obor, národní hospodářství neboli politická ekonomie. Starší spisovatelé se otázkami ekonomiky zabývali jen sporadicky a neradi; hlavním předmětem jejich politického zájmu byly otázky války a svobody. Aristoteles, který se zajímalo všechno na světě, se sic dotkl i otázek národohospodářských, znal rozdíl mezi hodnotou spotřebitelnou a hodnotou směnnou a promyslil úlohu peněz v lidské společnosti, ale pohrdal prací, již považoval za něco otrockého, jakož i obchodem, a i věda a svobodná umění, směřovaly-li k praktickým cílům, pozbývaly v jeho očích důstojnosti; hájil otroctví a zavrhoval úroky z peněz, směšuje je s lichvou. Platón se ve své Ústavě sotva slovem zmiňuje o řemeslnících a rolnících, ajejich postavení ve společnosti ho vůbec nezajímá. Tomáš Akvinský se zmiňuje o užitečnosti peněz, ale otázek výroby a směny se nedotýká. Teprve Bacon pochopil důležitost průmyslu a obchodu, ale jeho náběh k založení vědy národohospodářské se omezuje jen na požadavek soupisu lidského bohatství. Obrat, jak čtenář mohl tušit, nastal v století osmnáctém. Noví průmysloví magnáti si začali platit teoretiky, kteří jejich požadavkům dávali vědeckou formu, vychovávali v jejich duchu mládež a psali knihy. Nejdůležitější z nich byl zakladatel moderní vědy národohospodářské Adam Smith (1723-1790), profesor logiky v Glasgově, podle něhož základem hospodářského života je egoismus, vznikající z touhy po zisku. I žádá si pro tuto touhu svobody, neoklešťované ani etikou, ani zákonem. Stát se má omezovat na ochranu soukromého vlastnictví. Kapitalista poskytuje dělníkovi výrobní prostředky a odměnou za to se mu dostává přírůstku hodnoty; majitel pozemku, který kapitalistovi a dělníkovi propůjčil svou půdu, má nárok na pozemkovou rentu. Práce, kapitál a svoboda jsou podmínky hospodářského života. Lidské vědění rozděluje Adam Smith na produktivní a neproduktivní; jen vědění, které po sobě zanechá hodnotu, za kterou by si bylo možno později něco koupit, má v Smithových očích cenu. Ne víra, ne idea, nýbrž materiální zájmy vytvářejí lidskou společnost.



Jiný proslulý hlasatel utilitarismu byl právník Jeremy Bentham (1748-1832), podle něhož veškerá morálka i právní život se zakládá na dobře chápaném osobním užitku. Neexistuje žádné tzv. obecné blaho nebo obecný zájem, protože společnost se skládá z jednotlivých lidí; je tudíž povinností státu podporovat štěstí co největšího množství jednotlivců a zajistit pilným a zdatným lidem možnost produktivní práce. Na této základně pak Bentham vypracoval každému národu podle jeho hmotných hospodářských poměrů vhodnou ústavu. Zřízení Anglie, v níž urozená menšina obyvatelstva vládla širokým masám, podrobil ostré kritice a vyhlásil nutnost radikálně změnit volební řád parlamentu. Benthamovi stoupenci pak našli ve Westminster Review zbraň k boji za opravu veřejného života a vychovali generaci stoupenců vědecké demokracie, mezi nimiž vynikl J S. Mill.



Po „otci liberalismu" Smithovi byl za největšího liberalistického národohospodáře považován Robert Malthus (1766-1834), zakladatel slavné populační teorie; znepokojen rychlým vzrůstem obyvatelstva Anglie, doporučil, aby chudým třídám bylo zakázáno uzavírání časných sňatků. – Jiný národohospodář David Ricardo (1772-1823), rozděloval společnost na tři třídy: na kapitalisty, dělníky a junkery. Nejdůležitější třída jsou kapitalisté; dělníci jsou pouhé výrobní prostředky stejně jako zvířata a stroje, a junkeři jsou příživníci, žijící z pozemkové renty.



II. Veliká síla těchto liberalistických teoretiků ležela v jejich vynikající erudici vědecké; nápravná a obranná reakce, již liberalisticko-kapitalistické hnutí vyvolalo, byla nucena užít téže zbraně. I jest jednou z mnoha charakteristických známek moderního socialismu, že chce být – na rozdíl od všech sociálních hnutí starších věků – vědou. Proti pozitivně vědeckým argumentům nelze užívat argumentů citových. To si velmi dobře uvědomili Marx s Engelsem, a proto odmítali dílo svých socialistických předchůdců, tzv. socialistů-utopistů (viz Utopie), pro něž socialismus byl výrazem absolutní pravdy, rozumu a spravedlnosti nezávisle na čase, prostoru a historickém vývoji lidstva, a snažili se postavit socialismus na „reálnou půdu" hospodářskou. Jak už řečeno, knihy liberalistických klasiků jsou plné „zákonů", např. zákon nabídky a poptávky, zmíněný Malthusův zákon populační, zákon volné soutěže, který stanoví, že podnikavosti jednotlivců má být ponechán volný průběh, charakterizovaný heslem liberálů: Laissez faire, laissez passer, la nature va ďelle-měme – ať to běží, j ak to běží, příroda ví, co dělá, zákon osobního zájmu, podle něhož lidé přirozeně vyhledávají dobro a vyhýbají se zlu, což znamená, že ať podnikatel podniká, co podniká, vše dobré bude aj. Těmto zákonům musili budovatelé vědeckého socialismu čelit zákony vlastními, opačnými, ale stejně vědecky formulovanými a fundovanými. Pracujíce k tomuto cíli, zaujali hledisko protikladné hledisku liberalistickému: kdežto klasici liberalismu vycházeli od jednotlivce a stanovili, že jedinec se stal členem lidské společnosti svobodně uzavřenou smlouvou, marxisté jednotlivce považují za nahodilý produkt přírodní společnosti, hospodářských podmínek; o tom se dočtete bližší podrobnosti v hesle Marxismus.



III. Kapitalismus, řekli jsme, je nutno vystřídat řádem novým; jde však o to, jak toto vystřídání má být provedeno, zda postupně či náhle, evolucí či revolucí. Vlastní zakladatelé moderního socialismu, Marx s Engelsem, byli, jak nepochybně každému známo, radikálně revoluční; revoluce je základní pojem jejich socialistické dialektiky a jejich sociálně ekonomického poznání; nic na světě, ať je to vzrůst obilí ze semene nebo tání sněhu, neprobíhá pozvolna, postupně, nýbrž řadou revolucí, všechno, co se děje, je srážka protiv, střetávání rozporů; klube-li se kuřátko z vajíčka, je to revoluce, srazí-li se vodní páry a začne-li pršet, je to revoluce, i bylo by naivní si představovat, že kapitalismus bude vystřídán socialistickým řádem bez revoluce. V závěru Komunistického manifestu se praví:



Komunisté ... prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným převratem všeho dosavadního řádu společenského. Ať se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři nemají v ní co ztratit, leda své okovy. Dobýti mohou celého světa. Proletáři všech zemí, spojte se!



Všechny ostatní socialistické směry jsou evoluční. Tak např.fabiánský socialismus je hnutí, jehož podivný název, utvořený podle jména váhavého římského vojevůdce Fabia, který říkal, že je nutno vyčkat vhodného okamžiku, vyjadřuje hlavní směrnici jeho programu. Jejich cíl je velmi radikální: důchody nemají být vyměřovány podle potřeb nebo podle zásluh jednotlivce, nýbrž mají všem občanům být udíleny stejně. Rozdíly budou jen v délce pracovní doby: hlídač v obrazárně bude zajisté mít delší pracovní dobu než kovodělník nebo horník. Postup k tomuto cíli je však velmi mírný: vláda vyvlastní všechen soukromý majetek řadou řádně odškodněných vyvlastňovacích aktů; správními úředníky zestátněného majetku se stanou jeho původní zaměstnanci. Na otázku, odkud vzít peníze, potřebné k výkupu soukromého majetku, odpovídají fabiánci, že vláda je vybere z kapes vyvlastňovaných majitelů v podobě daní. To znamená, že po skončení vyvlastňovacího procesu nezbude „odškodněným" ani halíř. Proč je tedy stát vůbec odškodňuje, když jim zase všechno sebere? Aby je to tolik nebolelo, odpovídají fabiánci roztomile. Domnívají-li se, že tento žert zbaví anglickou veřejnost hysterické hrůzy před socialismem, budiž. Zbývá však otázka závažnější, kdo pohne vládu k tomu, aby tento program uskutečnila, lépe řečeno, jak se chtějí fabiánci dostat k moci, ne-li revolucí? – K předním stoupencům fabianismu patří manželé Webbovi a slavný H. G. Wells a G. B. Shaw, kteří se zasloužili o propagaci socialismu hlavně jasnou expozicí sociálního problému. Především Shawův Průvodce inteligentní ženy po socialismu a kapitalismu a Politika pro každého.



Křesťanský socialismus vznikl z opozice proti materialismu marxistickému; křesťanští socialisté se domnívají, že proletariátu je možno pomoci hlásáním křesťanských zásad a šířením ideje solidarity.



Družstevní socialisté usilují o zkracování cesty od výrobce ke konzumentovi a o vyřazování příživnického meziobchodu budováním konzumních družstev, kde zákazníci jsou spolumajiteli podniku; v družstvech výrobních dělníci jsou spolumajiteli budova strojů, jichž užívají, tedy výrobních prostředků. Družstevní socialisté kladou – na rozdíl od marxistů – veliký důraz na mravnost; mnohem víc než se slepými hospodářskými silami, utvářejícími dějiny světa, počítají s lidskou duší a s reálnou lidskou tváří individuí, z nichž se lidská společnost skládá; proto se jim také říkává socialisté etičtí.



Syndikalismus je socialistický směr, usilující o potlačení kapitalistického řádu a o vyvlastnění hospodářských výrobních prostředků generálními stávkami odborových organizací dělnictva. Syndikalisté spojují Marxovo pojetí třídního boje s proti státními myšlenkami anarchistickými; všeobecná konfederace odborových organizací potlačí na vrcholu svého vývoje stát a zruší demokracii, militarismus a patriotismus, tyto tři prostředky, jichž buržoazie užívá ke klamání a vysávání dělné třídy.



Všechny tyto typy socialismu, jež zde uvádím jen pro úplnost, arei jsou u srovnání se socialismem marxistickým málo významné. Ovšem marxistický socialismus sám,jak každý ví, se k své veliké škodě rozdělil v skupiny a podskupiny, jejichž stoupenci na sebe vzájemně sočí a obviňují se z úchylkářství a revizionismu. Viz též hesla Marxismus a Dialektika.





[BACK]