|
DIALEKTIKA. Mlčí-li dva schopností řeči nadaní lidé, znamená to, že oba jsou stejně chytří nebo stejně hloupÍ, že oba vědí totéž, že mají stejné názory, že si zkrátka nemají co sdělit, protože jejich duševní výbava je v dané chvíli stejná. Je tedy mezi nimi, jedním slovem, určitá stejnost; a stejnost je vyrovnanost, nedostatek napětí, pohybu – mlčení. Naproti tomu když spolu dva lidé hovoří, znamená to, že mezi nimi je určitá různost: buď mají odlišné názory a jeden druhého se snaží přesvědčit o své pravdě – říká se, že diskutují -, nebo jeden ví něco, co druhý neví; to jsou dvě nejběžnější pohnutky hovoru. Je-li diskuse správně vedena, její předmět – tedy to, o čem se diskutuje – se v průběhu hovoru vyvíjí; zprvu neurčitý, rozplizlý, nabývá přesnějších obrysů, pojmy se vyjasňují, rozpor – o němž se zpočátku nevědělo, jak je hluboký – se přiostřuje nebo zmírňuje, až dojde k naprostému rozkolu nebo k sblížení, kdy jeden z obou diskutujících prohlásí, že uznává, že se mýlil, a přijímá pravdu svého soupeře. K tak ideálnímu konci diskuse zpravidla nevedou, ale teoreticky uváženo, měly by vést, neboť tvrdí-li A, že saze je černá, a namítá-li B, že není černá, není možno, aby oba měli pravdu a aby saze byla černá a současně nebyla černá; pravda je jen jedna, není tedy možné, aby dva lidé měli každý svou odlišnou pravdu. Ale buď jak buď – v průběhu rozmluvy se vyvíjí nejen předmět té rozmluvy, nýbrž i oba rozmlouvající, neboť každý z obou bere na vědomí argumenty svého soupeře a tím, že je bere na vědomí, obohacuje, tedy mění svou vlastní duševní výbavu. Hádám se např. s někým o to, je-li člověkova vůle svobodná nebo ne. Já tvrdím, že svobodnájest, on tvrdí, že není. Uvedl jsem už v průběhu diskuse pět důkazů, že vůle je svobodná, kdežto on uvedl pět důkazů, že není svobodná. Je teď na mně, abych uvedl šestý důkaz svobody vůle. Mám na mysli pět důkazů nesvobody vůle, jež uvedl můj soupeř, jež jsem na počátku rozmluvy na mysli neměl. Můj postoj k otázce svobody vůle je nyní tedy drobet jiný, než jaký byl před rozmluvou. Budu tedy svůj šestý důkaz svobody vůle formulovat drobet jinak, než jak bych jej formuloval, kdyby nebylo bývalo soupeřových argumentů. Když pronesu svůj šestý důkaz svobody vůle, bude na mém soupeři, aby pronesl svůj šestý důkaz nesvobody vůle; i jeho duševní výbava se však změnila tím, že vzal na mysl mých šest důkazů svobody vůle, a bude svůj šestý důkaz nesvobody vůle formulovat jinak, než jak by jej formuloval, kdyby nebylo bývalo mých argumentů. Něco podobného je při poučování. Můj přítel se mne ptá, co to je Einsteinova teorie relativity. Začnu mu ji tedy vysvětlovat; on pozorně poslouchá, a když něčemu nerozumí, přeruší mě otázkou. Když je výklad skončen, přítelova duševní výbava se změnila velmi podstatně: ví teď něco, co nevěděl. Ale změnilo se i mé vlastní pochopení Einsteinovy teorie relativity: přítelovy otázky mě přinutily, abych domyslil, zpřesnil leccos, co jsem dříve bral pouze povrchně na vědomí. Přemýšlíme-li tedy o problému rozmlouvání, musíme si všimnout jednak rozmluvy samé a způsobu, jak jest vedena, jednak jej ího předmětu a jej ího klikatého vývoje od argumentu k argumentu opačnému a naopak; můžeme však také staticky vzít na vědomí rozpor mezi oběma rozmlouvajícími a nebrat na vědomí jeho proměny, jeho vývoj. Mluví-li se tedy ve filosofii o dialektice (řecké dialegein = rozebírati, rozmlouvati, dialektos = rozmluva, dialektikos = obratný v hovoru), znamená to jednak umění dokazování, jednak (u Kanta) nauku o rozporech, které vznikají, když člověkův omezený rozum začne přemýšlet o otázkách, na které nestačí, jednak (u Hegela) teorii o klikatém vývoji myšlení od protikladu k protikladu, jednak (u Marxe a Engelse) teorii o klikatém vývoji přírody, lidské společnosti a myšlení navíc. I. Zakladatel dialektiky jakožto umění logického rozhovoru, jehož účelem bylo zdrcení a umlčení soupeře, byl Zenón z Eleje, který proslul svými dialektickými důkazy, že vystřelený šíp neletí, nýbrž zůstává stále v klidu, že neexistuje prostor ani čas atd.; o tom viz heslo Parmenides. Podobný význam měla dialektika u starých sofistů (v. t.). II. U Sokrata úkolem dialektiky bylo tříbení a rozbor a vyjasňování pojmů, odkrývání pojmů nových a lišení podstatného od nepodstatného; u Platóna cílem dialektiky bylo odkrývat podstatu, hluboký skrytý smysl věcí tohoto světa, jež podobny tajemným gestům, šifrám, slovům neznámé řeči představují se našemu smyslovému poznání. Dialektika tedy má u Platóna význam metafyziky, ontologie (v. Platón, 1.). III. Ve středověku dialektikou se nazývala logika; její význam byl však neskonale větší, než jaký je dnešní význam logiky. Podle svatého Anselma dialektika měla úlohu vysvětlovat temné články víry, činit je pochopitelnými a připravovat obranu víry před rozumovou skepsí; podle Abélarda dialektika měla právo rozhodovat mezi pravdou a nepravdou; být křesťanem znamenalo Abélardovi být logikem. Přes tyto vznešené úkoly se však středověká dialektika zvrhla podobně jako dialektika sofistická, sta vši se nástrojem disputační mánie a slovíčkářské samoúčelnosti. IV. Ve všech dosud probraných významech byla dialektika ve větší či menší souvislosti s rozhovorem (pro Platóna myšlení bylo vnitřní rozmlouvání), se slovním dokazováním. U Kanta se však, jak už naznačeno v úvodu k tomuto heslu, disputační význam pojmu dialektika ztrácí; Kantova transcendentální dialektika, opakuji, je učení o rozporech, do nichž člověk zabředá, když se dotkne otázek, jež se vymykají jeho smyslovému a rozumovému poznání – když např. začne přemýšlet, je-li prostor a čas omezený nebo neomezený; o tom najdete podrobnosti v hesle Kant. Z Kanta, jeho nástupce Fichta a též ze starověkých filosofů H erakleita a Prokla, pak vzešlo moderní učení o dialektickém pohybu, jehož tvůrcem je Hegel (v. t.). Stejně jako je třeba rozdílu mínění nebo vědění, aby vznikla rozmluva mezi dvěma lidmi, je třeba vysokého a nízkého tónu, aby vznikla harmonie, je třeba samce a samice, aby se udržoval život, je zkrátka třeba protiv, aby něco bylo a aby se něco dělo; to říkal půltisíciletí před Kristem Herakleitos. „S pojeniny: celé a necelé, shodné a neshodné, souzvučné a nesouzvučné, a ze všeho je jedno a z jednoho vše." .Herakleitos říkal, že protivné se shoduje a že z neshodného je nejkrásnější harmonie." „Totéž je, co je v nás: živé a mrtvé, bdělé a spící, mladé a staré, neboť toto změnivši se jest oním a ono zase změnivši se jest tímto." To jsou zachované výroky Herakleitovy. Svět tedy je plný rozporů, ale rozpory tyto se pojí v jednotu, a naopak jednota se rozpadá v rozpory. Aby například vznikla jednota, jíž se říká manželství, je k tomu třeba protikladu muže a ženy. Jenže jednota, zvaná manželstvím, není něco statického, mrtvého, není to pouhé mechanické sblížení dvou protiv; manželství je pohyb, vývoj. Začněme u ženy: bytost, povaha, temperament ženin ovlivňuje muže; bytost, povaha, temperament mužův, ovlivňovaný ženou, ovlivňuje ženu. Z tohoto vzájemného ovlivňování pak vzniká jednotný vývojový proud – manželství. Herci hrají na jevišti a v hledišti sedí jejich protiklad – diváci. Hra herců působí na vnímavost diváků, herci tedy ovlivňují diváky. Naopak herci si jsou dobře vědomi pozornosti a zájmu diváků; těší je, povzbuzuje je k vrcholnému výkonu; herci a diváci se tedy, říkáme, vzájemně dialekticky ovlivňují; z jejich vzájemné souhry pak vzniká jednota, jíž říkáme divadelní představení. U každého z obou těchto příkladů jsou patrny tři momenty, totiž dva protiklady a pak něco třetího, jednota. Prvnímu z obou protikladů se u Hegela říká teze, druhý protiklad je antiteze a jejich spojení se jmenuje syntéza. Dialektický pohyb tedy probíhá v třech fázích, je – jako valčík – třídobý; třídobosti dialektického pohybu si už všiml v V. století před Kristem Proklos (v. t.). Mladý člověk si myslí, že všechno ví, že všechno poznal, že všemu rozumí (teze). Když přibere let, shledá, že nic neví, že nic nepoznal, že ničemu nerozumí (antiteze); sloučením těchto protikladů pak vzniká vyšší jednota – duševní zralost, rozvážnost, dospělost (syntéza). Podobnými protiklady probíhá celý světový vývojový proces. Celé světové přírodní dějství probíhá třemi akty: teze, antiteze a syntéza; každá syntéza je tezí, jež opět najde svou antitezi, jejichž spojením vznikne další syntéza a tak dále do nekonečna. O tom najdete podrobnější údaje v hesle Hegel. Heglův žák a následovník Karel Marx pak převzal Heglovu dialektickou metodu k studiu hospodářských poměrů lidské společnosti: kapitalismus a proletariát jsou dva protiklady, jejichž svár vede k vyšší jednotě, jíž bude komunistická společnost; o tom vykládám podrobněji v hesle Marxismus. [BACK] |