MARXISMUS je teorie světového komunistického hnutí, organický systém názorů, spjatý se jmény svých zakladatelů, jimiž jsou Kari Marx (1818-1883) a Friedrich Engels (1820-1895), budovatelé moderního socialismu a duchovní otcové ruské proletářské revoluce. Marx a Engels jsou socialisté, sociologové, národohospodáři; jejich sociologická nauka má však pevný filosofický základ; budeme ji tedy nazírat především z hlediska filosofického. Neboť pravdu měl Engels, pravil-li v závěru předmluvy k svému Vývoji socialismu od utopie k vědě (Die Entwicklung des Sozialismus von der Utopie zur Wissenschaft): „My, němečtí socialisté, jsme hrdi na to, že pocházíme nejen od Saint-Simona, Fouriera a Owena, nýbrž také od Kanta, Fichta a Hegla." Marxismus opravdu vychází z Hegla (a tím i z Kanta a Fichta); adoptuje však materialismus Feuerbachův (viz o něm heslo Rozklad heglovství) a staví tak Heglův idealismus vzhůru nohama.

I. Dialektický materialismus.

Marxismus je, jak známo, filosofická soustava materialistická; způsob marxistického poznávání světa je dialektický. Chceme-li pochopit, co to znamená, musíme si uvědomit především, že marxistická noetika vznikla jako reakce na výstřední německý idealismus, který „konstruoval skutečný svět z myšlenky, ze schémat, z přízraků nebo kategorií, existujících kdesi před světem od věčnosti" (Engels, Pana Evžena Důhringa převrat vědy, Herrn Eugen Diihring s Umwálzung der Wissenschaft) Naproti tomu marxista praví, že svět je objektivní realita, existuj ící mimo vědomí a nezávisle na něm; že hmota je prvotná, jelikož je zdrojem počitků a představ, kdežto vědomí je cosi odvozeného, druhotného; že myšlení je produkt hmoty; že mozekje orgán myšlení; že vlivy vnějšího světa se zrcadlí v lidské hlavě, podávajíce nám nezkreslený obraz skutečnosti. Poznávajíce svět, můžeme se ovšem snadno mýlit, což vskutku často činíme: proto si své poznatky musíme ověřovat praxí, jež nám ukáže, jsou-li správné nebo chybné. Marxistické kritérium poznání je praxe.

Moment praxe, lidské praktické činnosti, schopné přetvářet svět, je pro marxismus velmi důležitý. Předmarxistický materialismus od Demokrita přes francouzské encyklopedisty až po Feuerbacha pojímal skutečnost hmotné přírody jako cosi daného, jednou provždy určeného těmi vědeckými zákony, jež jim za jejich životů byly známy, především zákony geometrie a mechaniky; naproti. tomu marxismus uvádí přírodu v spojení s člověkovou praxí a jeho poznávacími schopnostmi. Takto svět, v němž žijeme, je dílo člověkovo, výsledek činnosti mnoha generací, oplývající lidskými významy. Dějiny lidského rodu jsou částí dějin přírody, vývojové cesty přírody k člověku. Pojata abstraktně, v odloučenosti od člověkovy praxe, příroda podle mínění marxistů není nic.

Tolik o marxistickém materialismu. Ale i dialektiku marxistů pochopíme snáze, vzpomeneme-li si na německé idealisty, najmě na Fichta, a zejména na Hegla. Tento filosof – opakováno ve vší stručnosti – nazýval dialektikou učení, podle něhož kořenem všeho dění je odpor, protiklad. Každý pojem vede nutně k svému protikladu: bytí k nebytí, horko k chladu, ctnost k neřesti atd. Oba protikladné pojmy se však dají shrnouti třetím, vyšším pojmem: Bytí a nebytí pojmem „dění", horko a chlad po jmem „temperatura" atd. To je tzv. Heglova triáda: teze a antiteze, z nichž vyrůstá syntéza. Tento vývoj pojmů se obráží ve vývoji skutečného světa. Jedině neustálým střetáním a vzájemným ovlivňováním pozitivního s negativním je umožňován vývojový proces světa. Tuto teorii převzal Marx od Hegla, ale zbavil ji její pojmové „idealistické slupky" a pojal ji stroze materialisticky, proměniv ji v metodu, která pozoruje přírodu, tj. přírodní a společenské jevy jako věčně se pohybujicí, neustále se měnící výsledek souboje protikladných, vzájemně se podmiňujících a doplňujících sil. Klíčem k tomuto zmateriálněnÍ Heglovy dialektiky je opět to, o čem byla prve řeč, totiž praxe. U Hegla prvotní látkou světa, jak jste se zajisté už poučili v příslušném hesle, je pojem, a srdcem, jež hýbe světem, je myšlenka; síť pojmů a myšlenek, vytvářejících a prostupujících svět, tvoří pak dovršený celek, totalitu. Naproti tomu dialektika Marxova, aplikovaná na reálný lidský svět, na svět neutuchající práce, dovršenou totalitu vylučuje, protože v lidském světě vznikají nové, od všeho, co předcházelo, odlišné skutečnosti; dialektický svět Marxův, svět práce a praxe, je tedy nutně provždy neuzavřený, nedokončený. U Hegla realita může být zcela a beze zbytku rozumově pochopitelná, protože věci vznikly a byly vymodelovány podle rozumových pojmů. Marxova dialektika naopak modeluje pojmy podle věcí; nezapomíná na to, že po celou dobu existence civilizovaného lidstva po jmy se přetvářely a rozbíjely pod náporem zkušenosti, praxe; daleky toho, aby byly vzorem nebo dokonce původem věcí, pojmy jsou pouhé obrazy, pouhé odrazy (Abbilder) věcí. Takto se dialektika omezuje na to, být vědou o obecných zákonech pohybu vnějšího světa, přírody a lidské praxe; tyto dvě oblasti zákonů jsou v podstatě totožné, ale ve svém vnějším výrazu se liší tím, že lidská mysl si jich může být vědoma, kdežto v přírodě a do značné míry i v historii se prosazují nevědomě jakožto vnějšková nutnost. Jako u Hegla, i v marxistické filosofii dialektický pohyb probíhá fázemi teze, antiteze a syntézy, avšak toto klikaté putování se odbývá na půdě tohoto světa, v oblasti praxe, a není v něm Boha, který by sám sebe neustále popíral a tímto sebepopíránim utvrzoval svou věčnost. Jde tu třebas o obyčejné ječmenné zrno. Toto zrno je teze. Tato teze zanikne tím, že zrno vzklíčí a vyroste v klas; to je antiteze. Klas dozraje, neguje se, ale přitom vydá množství nových zrn, a to je syntéza. Tento příklad marxistické triády, který nesmí chybět v žádném úvodu do marxismu, je sice správný, ale má tu nevýhodu, že znázorňuje toliko změnu v kvantitě, když např. z jednoho zrna vzejde zrn dvacet třicet, ve všem všudy podobných zrnu původnímu. Vezměme si však, praví Engels, nějakou tvárlivou rostlinu, např. jiřinu nebo orchidej; naložíme-li se semenem a s rostlinou, která z něho vzejde, podle pravidel zahradnického umění, dostaneme jako výsledek této negace negace nejen více semen, ale i kvalitativně zlepšené semeno, které vydá krásnější květiny, a každé opakování tohoto procesu stupňuje toto zdokonalení.

Jiný příklad: Materialismus osvícenský (teze) by lnegován romantickým idealismem (antiteze); negací této negace vznikl materialismus marxistický (syntéza). Zkrátka dialektický vývoj je podle Engelse „příčinný svazek pokroku od nižšího k vyššímu, pokroku uskutečňovaného přes všechny trhavé pohyby a okamžité kroky zpět" (Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filosofie, Ludwig Feuerbach und der Ausgang der klassischen deutschen Philoso phie) Jiný příklad: nemajetný a vykořisťovaný lid, proletariát, je antiteze kapitalismu, soukromého vlastnictví, měšťáctví. Podle zásad dialektického materialismu napětí mezi těmito dvěma skupinami přejde v revoluční boj, v němž kapitalistická buržoazie bude negována a z vítězství proletariátu vyroste nový, vyšší stupeň společenského života, v němž podle zásady negace negace proletariát zanikne, neboť zaniknou třídy. Nebo, nazíráno z širšího hlediska dějinného: kdysi před počátkem historie byl zlatý věk, tak jak tvrdí bible, Platón i Rousseau; lidé si byli rovni a neznali soukromého vlastnictví. To byl původní prakomunismus – teze. Vznikem soukromého vlastnictví byl tento ráj negován; negace této negace však dá vzejít komunismu modernímu.

Kdyby děje tohoto světa neprobíhaly dialekticky, trhavě, jako neustálý boj protikladných tendencí, nýbrž harmonicky, plynule, stromy by pravděpodobně rostly do nebe; ale stromy, jak praví lid, do nebe nerostou. Negace je nutná podmínka vší skutečnosti – zní to paradoxně, ale je tomu tak. Tím, že roste, směřuje stromk svému nebytí; každým okamžikem svého vzrůstu zpevňuje nejen své bytí, ale také ortel svého zániku. Každý jev tohoto světa, každá věc, existujíc, nese v samé své podstatě nejen podmínku své existence, ale také předpoklad svého zániku. Ale žádná věc na světě není izolovaná, nýbrž je organicky spjata s celou řadou věcí jiných: věci, existujíce, podmiňují se vzájemně jak co do své existence, tak co do svého zániku. Celý svět je jeden jediný ohromný živoucí, neustále plynoucí a přetvářející se rozpor.

Filosofii, která si tuto dialektickou stránku skutečnosti neuvědomuje, nazývají Marx s Engelsem metafyzikou. Metafyzik, učí Engels, myslí v samých nesmiřitelných protivách; jeho řeč jest ano, ano, ne, ne, a co nad to jest, od ďábla jest; věci a pojmy jsou pro metafyziku pevné, strnulé, jednou provždy dané předměty zkoumání, jež mají být pozorovány jeden po druhém a bez druhého, tedy izolovaně. „Metafyzik myslí schematicky; věc pro něho buď existuje, nebo neexistuje: právě tak věc nemůže být sama sebou, a zároveň něčím jiným. Pozitivní a negativní se vzájemně absolutně vylučují; příčina a účin stojí proti sobě v strnulém protikladu. Tento způsob myšlení se nám jeví na první pohled úplně samozřejmým, protože to je způsob myšlení tzv. zdravého lidského rozumu. Avšak zdravý lidský rozum ... zažije velmi podivuhodná dobrodružství, jakmile se odváží do širého světa bádání; a metafyzický způsob nazírání, třebas je v širokých, podle povahy předmětu rozsáhlých oblastech oprávněný, a dokonce nutný, narazí přece dříve či později na mez, za níž se stává jednostranným, omezeným, abstraktním, a za níž se zaplétá do neřešitelných rozporů, protože pro jednotlivé věci zapomene na jejich souvislost, pro jejich bytí na jejich vznik a zánik, pro jejich klid najejich pohyb, protože pro stromy nevidí les ... Při bližším pozorování. .. shledáme, že oba póly protikladu, jako pozitivní a negativní, jsou právě tak vzájemně nerozlučné, jako jsou protikladné, a že se přes všechnu protikladnost vzájemně prolínají; právě tak shledáváme, že příčina a účinek jsou představy, které mají jako takové jen tehdy platnost, aplikujeme-li je na jednotlivý případ, ale že splývají, když pozorujeme jednotlivý případ v jeho obecné souvislosti s vesmírným celkem, že se rozplynou v nazírání celkového vzájemného působení, kde příčiny a účinky si stále vyměňují místa, takže co teď anebo zde bylo účinkem, stává se tam anebo jinde příčinou a naopak." (Pana E. Důhringa převrat vědy, český překlad, který vyšel pod titulem Anti-Důhring, str. 21 a násl.) Nejstarší dialektik evropský, Herakleitos, řekl, že všechno plyne, jinými slovy, že všechno je pohyb. Avšak pohyb sámje rozpor; samo mechanické přemisťování záleží v tom, že těleso je v jednom okamžiku na jednom místě a zároveň najiném: a současné řešení tohoto rozporu je právě pohyb. A život se od pohybu neživé hmoty liší tím, že sám klade a sám řeší rozpor, který je jeho podstatou.

II. Historický materialismus.

"Materialistický názor na dějiny," praví Engels (vývoj socialismu od utopie k vědě, III), .vychází z poučky, že výroba a vedle výroby směna výrobků jsou základem každého společenského řádu; že v každé společnosti, která se objevuje v dějinách, distribuce výrobků a s ní sociální členění na třídy nebo stavy je určováno tím, co a jak se vyrábí a jak se vyrobené směňuje. Podle toho máme hledat poslední příčiny všech společenských změn a politických převratů nikoli v hlavách lidí, v jejich přibývajícím poznávání věčné pravdy a spravedlnosti, nýbrž ve změnách způsobu výroby a směny; je nutno je hledat nikoli ve filosofii, nýbrž v ekonomii dotyčné epochy."

Toto je, myslím, nejlapidárnější ze všech definicí historického materialismu, doj i sta jasnější než zpravidla citovaná definice Marxova z jeho spisu Ke kritice politické ekonomie (Zur Kritik der pol. o«. str. IV-V), z níž uvedu toliko důležitou větu: „Není to vědomí lidí, které určuje jejich existenci, nýbrž naopak jejich sociální existence určuje jejich vědomí."

V dějinách člověka jde tedy především o záležitosti výrobní, hospodářské, majetkové; všechna ideologie (důležitý výraz marxistické terminologie), tedy mravnost, náboženství, umění a filosofie jsou produktem, nadstavbou poměrů hospodářských. Tak např. v pojetí historického materialismu k vítězství socialismu dojde ne proto, že idea práva a spravedlnosti ovládla myšlení lidí silněji než v dřívějších dobách, nýbrž proto, že jak výrobní síly, vytvořené moderním kapitalismem, tak jím vytvořená soustava rozdělování statků se dostaly do příkrého rozporu s oním způsobem výroby samým. Tady vidíme mimo jiné i aplikaci tezí, vyložených v odstavci o dialektickém materialismu: vzrůstem kapitalismu mohutněl rozpor, od počátku obsažený v samé jeho podstatě. Kapitalismus zahyne stejně nutně jako vinné kvasinky hynou ve svém vlastním produktu, alkoholu. Nebo: Za reformace v podstatě nešlo o náboženské problémy, nýbrž o boj buržoazie se šlechtou a s církevními držiteli půdy; reformace byla jen „převlekem" hospodářských poměrů. Nebo: Příčinou zániku římské říše nebyl, jak vykládají buržoazní dějepisci, pokles mravnosti, nýbrž primitivní výrobní formy, v nichž uvízla. Že však Marx nepojímal tuto teorii tak veskrze hmotařsky, jak se zdá na prvý pohled, svědčí toto místo v jeho hlavním díle, Kapitálu: „Pavouk provádí operace, podobající se práci tkalcově, včela zahanbuje stavbou svých buněk mnohého stavitele lidského. A však co už napřed vyznamenává nejhoršího stavitele před včelou nejlepší, je to, že staví svou buňku napřed v hlavě, než ji buduje z vosku. Na konci pracovního procesu dostavuje se výsledek, který už napřed existoval v dělníkově představě, tedy ideově."

Neboť kdo by se snažil vydedukovat všechno to, co dějiny dělá dějinami, ze souhrnu daných existenčních podmínek, z celku majetkových a hospodářských poměrů, dovedl by zásady historického materialismu ad absurdum – člověk se svým vědomím, se svými myšlenkami, tužbami a nenávistmi by byl zredukován na trpnou loutku, jež by se automaticky pohybovala tak, jak by jej k tomu nutila daná ekonomická situace. Jak si to uvědomil už Goethe, dějiny jsou utkány z nutnosti a náhody, a mezi touto nutností a náhodou stojí lidský rozum. A Marx praví, že nutnost má v dějinách dvě podoby: nutnost vnější, jež se projevuje jako odcizení (viz Odcizení), a nutnost vnitřní.jež se projevuje jako snaha o překonání toho odcizení. V odcizeném světě, v němž lidé se stali pouhými články v řetězu událostí a v němž nabyli podoby věcí, vládne převážně nutnost vnější. Naproti tomu vnitřní nutnost nabádá člověka, aby si své postavení uvědomil a aby se proti němu bouřil. Ve světě, ovládaném vnější nutností, člověk je objektem dějin. V oblasti vnitřní nutnosti se člověk stává subjektem, nositelem, tvůrcem dějin a své vlastní svobody.

Ovšem s pojmem svobody je potíž; každá vládnoucí třída vidí svobodu v zachování svého výlučného postavení. Problém svobody tedy je pro Marxe problémem třídním. Pro buržoazii svoboda znamená zachování svobodného podnikání; pro proletáře rozbití tohoto pořádku. Ovšem aby proletariát mohl tohoto cíle dosáhnout a aby se vzchopil k revolučnímu boji, musí především dosáhnout toho, o čem byla řeč v předešlém odstavci – musí si uvědomit sám sebe a svou sílu a své možnosti, musí prohlídat, jak praví Marx doslova, ony" určité okolnosti" (bestimmte Verhaltnisse), které způsobují, že třebas černoch není jen černochem, ale otrokem, že bavlnářský spřádací stroj není jen bavlnářským spřádacím strojem, ale kapitálem: až z těchto okolností bude vytržen, bude právě tak málo kapitálem, jako zlato samo o sobě a pro sebe je platidlem anebo cukr cenou cukru. (Lohnarbeit und Kapitál, Námezdní práce a kapitál).

Nástrojem takového sebeuvědomění proletariátu, respektive dělnické třídy, je dělnická strana; na ní záleží, aby dělnické hnutí se ztotožnilo s marxismem. Třídní vědomí, praví Marx, je nezbytným předpokladem pro dosažení svobody. Člověk tedy svobody nemůže dosáhnout sám. Zájmy celku jsou přednější než zájmy individua; nikoli individuum, nýbrž společnost a historie je subjektem pravdy a práva. Běh dějin je ovládán vnitřními nepsanými zákony. Za pohnutkami historicky jednajících lidí stojí ženoucí síly, vlastní a poslední hybné páky dějin. A které jsou ty ženoucí síly? Odpověď Engelsova je prostá: třídní boj mezi boháči, ovládanými lakotou a panovačností, a vykořisťovaným proletariátem, směřujícím za emancipací hospodářskou. Nejlapidárněji je to vysloveno v Komunistickém manifestu: Dějiny až dodnes existujících společností jsou dějinami třídního boje. Marx a Engels nicméně nezapomínají na vliv nadstavby, tedy na mravnost, filosofii, náboženství, a někdy jim i přiznávají jistou samostatnost: např. Engels vidí hlavní páku rozumového pokroku v protivě mezi úsilím člověka poznat dokonale svět, ajeho neschopností dostát tomuto úkolu; to převzal z Kanta.

III. Matriarchát, patriarchát a civilizace.

Ve svém Vzniku rodiny, soukromého vlastnictví a státu (Der Ursprung der Familie, des Privateigentums und des Staates) liší Engels tři hlavní stupně lidského vývoje. Nejdřív bylo divošství, kdy člověk se živil hotovými přírodními plodinami. Pak přišlo barbarství, kdy už začínal chov dobytka a orba, a konečně civilizace. V rámci tohoto schématu se vyvíjela rodina. Mezi divochy panovala promiskuita (pospolité volné pohlavní obcování); lidé se pářili, jak je právě napadlo. Pojem krvesmilstva nebyl znám; nebylo žárlivosti, jež se prý vyvinula mnohem později. (K tomu nelze nepoznamenat, že kdo pozoruje zvířata a malé děti, vidí, že znají velmi dobře pocit žárlivosti.) – Z této nejnižší formy pohlavního života se vyvinula rodina tzv. skupinová (Gruppenehe), kdy sestry byly společnými ženami společných mužů a naopak bratři měli společné ženy. Když se narodilo děcko, nemohlo se s určitostí vědět, kdo je jeho otcem; proto hlavou rodiny byla matka a platilo právo mateřské neboli matriarchát (Mutterecht). Hospodaření bylo v skupinových rodinách společné, komunistické: komunismus pohlavní byl spojen s komunismem ekonomickým. – Na barbarském stupni lidstva se pak vyvinula další forma rodinného, respektive pohlavního života, tzv. syndiasmická rodina: je to jakási nižší forma monogamie (jednoženství). Lidé žijí v nepravidelných, snadno rozvazatelných párech. Vzniká lup a kupování žen; otec se propracovává k stále větší a větší vážnosti a právo mateřské se pozvolna mění v právo otecké, tzv. patriarchát. Bohatství roste; zavádí se otroctví; už se nedědí po přeslici, nýbrž po meči; muž se stává netoliko svrchovaným pánem života a smrti svých otroků, nýbrž i svých žen a dětí. – V třetím stupni lidského vývoje, v civilizaci, přichází konečně rodina monogamická, kde sňatek je založen na podmínkách pouze hospodářských, čehož dříve nebylo. Nutný doplněk této formy manželství je prostituce a cizoložství. Civilizace rozpoutala nejnižší pudy a vášně člověkovy a vyvinula je na úkor jeho ostatních vloh; nízká lakota byla vždy ženoucí silou civilizace od jejího prvního dne až dodnes; naloupila ohromné bohatství, ale člověk před tím bohatstvím stojí bezradný; přijde však doba, kdy jeho rozum zesílí natolik, aby se toho bohatství stal pánem.

IV. Soumrak státu.

Socialismus, píše Engels v II. kapitole Vývoje, nemohl být pokládán za náhodný objev té nebo oné geniální hlavy, nýbrž za nutný produkt boje mezi proletariátem a buržoazií. Dosavadní socialismus sic horlil proti vykořisťování, ale nedovedl ukázat, v čem to vykořisťování záleží ajak vzniká. „Šlo však o to vylíčit kapitalistický výrobní způsob na jedné straně v jeho dějinné souvislosti a v jeho nutnosti pro určité údobí dějin, tedy i nutnost jeho zániku, na druhé straně však také odhalit vnitřní jeho povahu, která stále ještě zůstávala skryta. To se stalo objevením nadhodnoty (Mehrwert). Bylo dokázáno, že přivlastňování nezaplacené práce je základní formou kapitalistického výrobního způsobu a jím uskutečňovaného vykořisťování dělníka; že kapitalista, i když kupuje pracovní sílu svého dělníka za plnou hodnotu, jakou má na trhu jako zbOŽÍ, přece z ní vytluče větší hodnotu, než jakou zaplatil; že tato nadhodnota tvoří konec konců onu sumu hodnoty, z které se v rukou majetných tříd hromadí stále rostoucí masa kapitálu."

Všechna bohatství na této zemi nahromaděná, praví k tomu Marx ve svém Kapitálu, jsou jen nahromaděnou nadhodnotou. To platí o všech dobách, o všech společenských zřízeních, o otrokářství jako o středověkém nevolnictví; ovšem v kapitalismu, kde člověk nevyrábí ani pro sebe, ani pro skupinu, k níž patří, ale pro trh, je způsob zcizování nadhodnoty složitější a neprůhlednější, než jak tomu bylo kdykoli dříve.

Za otrokářství se zdálo, že otrok pracuje od rána do večera pro svého pána.

Ve skutečnosti pracoval část dne na sebe samého, totiž na svou vlastní obživu, na své vydržování.

V kapitalismu se naproti tomu některým zdá, že dělník pracuje od rána do večera sám na sebe; ve skutečnosti pracuje část dne zdarma na svého zaměstnavatele, který si koupil jeho práci za mzdu, která je nižší než hodnota, vytvářená dělníkovou prací. Tato skutečnost, dokládá Marx, zakrývá pravou povahu vztahu mezi dělníkem a kapitalistou; z ní vycházejí všechny mystifikace kapitalistického způsobu výroby, jakož i všechny iluze o svobodě. Kapitál je zemřelá práce, která se oživuje jen jako upír vysáváním práce živoucí.

Na rozdíl od hospodářského pořádku středověkého, cechovního, kdy řemeslníci vyráběli zboží vlastními výrobními prostředky, v kapitalistické výrobě není souvislosti mezi prací a jejími výrobky: dělníkovi nepatří ani výrobky,jež zhotovil, ani stroje; i výrobek, i výrobní prostředky patří kapitalistovi. Práce se stává společenskou – velkokapitál shromažďuje v továrnách masy lidí. Majetek však zůstává soukromým. Tento pořádek nese ve svém lůně, abychom užili marxistické terminologie, svou vlastní negaci. Výrobní poměry se stávají tak spletitými, bezvýchodnými, že vedou k zlým, periodicky se opakujícím krizím. Dělníci, odíraní o nadhodnotu své práce, docházejí k třídnímu vědomí, zajímají se o politiku, organizují se v stranách. Řešení je prosté: revoluční vyvlastnění několika málo kapitalistů množstvím. Tento převrat bude mezinárodní, nikoli omezený na jednu určitou zemi. Vrcholné heslo Komunistického manifestu jest: .Proletáři všech zemí, spojte se!" „Dělníci nemají vlast. Nelze jim vzít, co nemají." (Kom. manifest, str. 53) Buržoazie, usvědčena z neschopnosti spravovat nadále své vlastní síly produkční, bude odstraněna, přestane boj o individuální existenci a člověk konečně přestoupÍ ze zvířecích podmínek do podmínek skutečně lidských. V komunistické společnosti nebude dělby práce, této kapitalistické vymoženosti, jež mrzačí člověka. Nebude zvláštního nádeníka vozícího cihly a zvláštního stavitele; týž muž bude půl hodiny řídit stavbu a po jistou dobu vozit trakař (Anti-Diihring, 170). „Objektivní, cizí mocnosti, které dosud vládly dějinami, vstoupí pod kontrolu lidí samých. Teprve pak budou lidé s plným svým vědomím tvořit své dějiny, teprve pak budou mít společenské příčiny, uváděné jimi do pohybu, převážně a v stále rostoucí míře jimi zamýšlené účinky. Je to skok lidstva do říše svobody." (vývoj soc., III) „Ale zůstává to pořád ještě říší nutnosti," dodává k tomu Marx v III. díle svého Kapitálu, čímž naznačuje, že Engelsova slova neznamenají, že by komunistická společnost mohla nadobro zrušit determinismus.jímž lidstvo bylo až dosud ovládáno.

Zrušení tříd povede k zrušení státu; až socialismus zvítězí ve všech zemích, až mu nebude hrozit kapitalistické přepadení, zasahování státní moci do společenských vztahů se stane zbytečným; stát odumře. Je to logické, neboť stát podle učení starého marxismu vznikl z potřeby udržet na uzdě protivy třídní; stát je organizace majetných proti nemajetným; stát je důsledek nesmiřitelných protiv, do nichž se společnost zamotala sama se sebou; stát je moc, sic vzniklá ze společnosti, ale stavějící se nad ni a stále víc se jí odcizující.

V. Marxovo a Engelsovo učení rozvinul, opíraje se přitom o nové vývojové podmínky, dané novou fází kapitalismu, imperialismem, tvůrce prvního socialistického státu světa, Vladimír Iljič Uljanov-Lenin (1870-1924). Byl to muž činu; Kdybychom činy posuzovali kvantitativně, zastínily by Leninovy činy všechno, co kdy na světě bylo člověkem vykonáno, neboť nikomu se dosud nepodařilo pohnout tak nesmírnými masami lidí a přetvořit společenskou strukturu jejich pospolitosti tak pronikavě jako jemu. A všechno to, co vykonal, mělo svůj plný podklad filosofický – každé jeho slovo, článek, kniha, se pojí k nesmírnému řetězci myšlenek, jež se táhnou Evropou od Herakleita k Hegelovi a odtud přímo už k Marxovi a Engelsovi.

Marx a Engels mohli pouze předvídat, k jakým katastrofám povede rozvoj kapitalismu, kdy boj o odbytiště povede k nevyhnutelným imperialistickým válkám; Lenin, opíraje se o principy marxismu, podal rozbor imperialismu jakožto poslední fáze kapitalismu; z tohoto zřetele vzchází jeho poučka, že vzhledem k nerovnoměrnosti vývoje kapitalismu je v době imperialismu vítězství socialismu možné i v jednotlivých státech.

DalŠÍ důležitý bod Leninova učení jest otázka proletářské strany. Nejvyšší forma demokracie je diktatura proletariátu, která však může být úspěšná jen tehdy, bude-li vedena stranou komunistů, jež se nesmí dělit o vedení s jinými stranami. Na rozdíl od Marxe a Engelse, již měli za to, že údobí diktatury proletariátu bude plné občanských válek a revolučních srážek, Lenin stanovil, že diktatura proletariátu naopak umožňuje úplné dobudování socialismu v zemi, obklíčené imperialistickými státy.

Filosofii pojímal Lenin jako nezbytný článek revolučních bojů, a v tomto smyslu razil svůj známý požadavek stranickosti filosofie a svůj princip boje materialismu proti idealismu jakožto projevu boje třídního. Lidské poznání, čteme v jeho proslulé knize Materialismus a empiriokriticismus, věnované kritice filosofie Macha a Avenaria, kteří na počátku tohoto století měli veliký neblahý vliv na filosofii ruských marxistů – nejde přímou linií, nýbrž křivkou, jež se nekonečně přibližuje řadě kruhů, spirále. Libovolný úryvek, zlomek, kousek této křivky může být přeměněn v samostatnou, celou, přímou linii, jež vede do bažiny, kde jej zakotvuje (podtrženo Leninem) třídní zájem vládnoucích tříd. (Český překl. str. 284) Dialektika ve vlastním smyslu, praví Lenin, je zkoumání rozporu v samé podstatě věci; vycházeje z těchto principů, Lenin po celý život bojoval proti jakémukoli falšování marxismu. „Jsem stále ještě ,zamilován' do Marxe a Engelse a žádnou hanu na ně nemohu klidně snést. Ne, to byli opravdoví lidé! Od těch je třeba se učit. Z této základny nesmíme sejít." (Leninský sb., rusky sv. XIV, str. 314-315) Ve své teorii poznání vytyčil Lenin tři základní principy:

1) Věci existují nezávisle na našem vědomí, nezávisle na našem počitku, existují mimo nás.

2) Mezijevem a věcí o sobě rozhodně není a nemůže být žádný zásadní rozdíl.

Rozdíl je prostě mezi tím, co už je poznáno, a mezi tím, co dosud poznáno není.

3) V teorii poznání, stejně jako ve všech ostatních vědeckých oblastech, je nutno usuzovat dialekticky, tj. nepovažovat naše poznání za hotové a nezměnitelné, nýbrž zkoumat, jakým způsobem se nevědění stává věděním, jakým způsobem se neúplné, nepřesné vědění stává úplnějším a přesným.

Lidské poznání je odrazem vnějšího světa, a proto nemůže obsáhnout všechnu nekonečnou mnohotvárnost jevů přírody a společenského života. Logika a teorie poznání musí být vyvozena z vývoje veškerého života přírody a ducha. (Filosofické sešity, český překl. str. 64) Lidské poznání je schopno nám poskytnout absolutní pravdu, která je sumou relativních pravd. Každý stupeň vývoje vědy přidává nová zrnka k této sumě absolutní pravdy, avšak meze pravdy každé vědecké poučky jsou relativní, jsouce hned rozšiřovány, hned zase zužovány dalším růstem vědění. Meze našeho blížení k objektivní, absolutní pravdě jsou historicky podmíněny, ale bezpodmínečná je existence pravdy, bezpodmínečné je to, že se k ní blížíme. A tento proces vývoje poznání je v těsné souvislosti s praktickou činností lidí; otázka správnosti zrcadlení objektivních faktů a zákonů v lidských pojmech je řešena praxí; teorie a praxe jsou spjaty jednotou.

Ač nesmírně přetížen státnickou činností, Lenin si vždy dovedl vyšetřit čas, aby se věnoval kultuře. Ve svém pojetí kultury spojoval princip stranickosti s kladením důrazu na kulturnost práce, vzdělání a dědictví minulosti. V kulturní výchově širokých mas spatřoval jednu z důležitých podmínek úspěchu revoluce, neboť zvýšení kulturní úrovně mas zajišťuje široký rozvoj vědy, techniky a umění; je nutno dosíci, aby věda se neproměnila v mrtvou literu nebo módní frázi, a aby naopak pronikla do všech pórů života a stala se zplna a doopravdy jeho součástí. Kromě Leninových spisů už citovaných je nutno uvésti jeho důležitý spis Imperialismus jako vyšší stadium kapitalismu, v němž podává marxistický rozbor ideologických, ekonomických a politických problémů nové etapy vývoje kapitalismu, a Stát a revoluce, dílo základního významu, v němž shrnul Marxovy a Engelsovy názory na otázku revoluce, obohativ je výsledky nových – dílo bylo napsáno roku 1917 – historických zkušeností.

Končím své stručné nastínění filosofie a ekonomiky Marxe, Engelse a Lenina. Světodějný význam a vliv těchto nauk, v nichž všechny otázky hospodářského života jsou shrnuty a exponovány tak, aby strhly dělnické masy k jejich praktickému řešení, není třeba dovozovat a dokládat.


[BACK]