NOVOPLATÓNSTVÍ, poslední fáze řeckého myšlení, vznikla koncem II. stol. po Kr. v mysticky rozechvělé Alexandrii, sídle helénské a orientální učenosti. Je to pestrý soujem všech předchozích starořeckých filosofických systémů, mezi nimiž převládá učení Platónovo, promíšené židovskými a gnostickými prvky, podřízený společnému náboženskému principu, jímž je problém smíru boha se světem, uskutečnitelný bud' tím, že bůh sestoupí na zemi, nebo že člověk se přiblíží bohu. Zakladatel této školy byl Ammonios Sakkas, alexandrijský dělník, a zejména jeho žák, Egypťan Plotinos (205-270), myslitel, k němuž se hlásili filosofové doby nejnovější jako Bergson, Driesch, Hartmann a všichni romantikové němečtí.

V hesle Novopythagoreismus najdete poznámku o tom, že škola novopythagorovců nebyla jednotná ve svém názoru na boha: jedni považovali boha po aristotelsku za mimosvětský, nehybný princip formy a myšlení, druzí v něm po stoicku viděli světem pronikající příčinu života. Plotinos sjednotil toto dvojí protivné učení způsobem výsostně složitým a duchaplným. Jeho bůh je absolutně transcendentní prapodstata, prabytost, naprostá jednota (hen), více než – samo sebou se rozumí – hmota, ale také víc než duch. Není v něm ani pohyb, ani klid, ani logický rozdíl mezi podmětem a předmětem; v řeči logické je to pojem, jehož rozsah je nekonečný a jehož obsah je následkem toho – neboť jak známo, čím větší rozsah, tím chudší obsah – rovný nule. Jako ze slunce vyzařují paprsky, které v něm nebyly obsaženy, z božské jednoty vyzařují (emanují) nižší principy působení a tvoření. Je to především duch (nús), v němžjsou od věčnosti obsaženy platónské ideje, tíhnoucí k uskutečnění, a v němž se už rozlišuje myšlení a bytí, to znamená vědomí a jeho předmět, zatímco v prapodstatě, jak jsme viděli, bylo všechno jedno. Z ducha vyzařuje dále světová duše, prostřednice mezi duchem a hmotou, která se vylévá do jednotlivých bytostí. Jakožto prostřednice má světová duše dvojí funkci a zdá se, že Plotinos podle toho rozeznává duši dvojí: vyšší, tu, jež nazírá ideje, obsažené v duchu, a nižší, jež je uskutečňuje ve hmotě. Idea, uskutečněná ve hmotě, jinými slovy jakákoli jednotlivá hmotná věc – ty, já, kůň, kámen, květina – tedy je nejnižší stupeň emanace; je to tedy cosi nepřímo odvozeného z nejvyššího božského principu. Takto překlenul Plotinos dualismus ducha a hmoty, nahradiv jej duchovním monismem. Podstata hmoty – zajímavý paradox – není hmotná: hmota je absolutní negace, nedostatek bytí – myšlenka prastará, sahající přinejmenším až k škole eleatské. Jsouc negací všeho, je hmota také negací dobra a v tom smyslu je zlem. V tomto smyslu všechno jsoucí je dobré; jednotlivé věci jsou zlé pouze nedostatkem bytí, jinými slovy zlo vzniká tehdy, když duši se nepodařilo jaksepatří přemoci nicotu = hmotu. Tuto myšlenku převzal z Plotina Hegel.

Plotinos tedy nemusil sdílet Platónovo opovržení k smyslovému světu, neboť cožkoli opravdu jest, je povahy duchovní, a tato duchovní povaha věcí je také pramenem krásy; na tomto principu vybudoval Plotinos svůj dosud nepředstižený pokus o metafyzickou estetiku (viz. Estetika). Tím pak, že převedl všechny oduševnělé jedince na jednoho společného jmenovatele duševně duchovního, přilákal monoteisty i zastánce mnohobožství. Jeho filosofie měla nesmírný úspěch zejména mezi odpůrci křesťanství. Jeho žák Porfyrios (232-304) uspořádal a vydal jeho spisy, rozděliv je na šest svazků po devíti kapitolách, jež nazval Enneadami (devítkami).

Nejvýznamnější představitel novoplatónské školy v Aténách, Proklos z Cařihradu (41~85), vyvodil z Plotinova učení vynález trojtaktové dialektické metody. Božská prapodstata se má k světu jako příčina k účinu: obdobně i všechno dění tohoto světa se skládá z příčin a účinů. Příčiny jsou vždy dokonalejší než účiny, protože jsou bližší – byť jen o malinký stupíneček – prapodstatě, tedy prapříčině, a idea v nich je původnější. A teď pozor: každý účin se své příčině jednak podobá, jednak nepodobá. Tak matka země je příčinou všeho rostlinstva, jež z ní žije. Toto rostlinstvo se jí jednak podobá – je složeno z látek, jimiž je rodná prst prostoupena a tvoří s ní tedy jednotu -, jednak nepodobá; že růže je nepodobna zemi, z níž vyrostla, to pochopí a uzná každý. Jenže každá věc touží svou lepší částí, totiž tou, jíž se podobá příčině, po dobru, a tudíž po návratu k příčině; růže vadne, odumírá a splývá znovu se zemí. U všeho dění rozeznáváme tři stadia: 1. trvání účinu v příčiněfživá růže zůstává součástí země), 2. vycházení z ní (živá růže se liší od země) a 3. návrat k ní (mrtvá růže se vrací do země). – Tato teorie je tak výsostně subtilní, že našla pokračovatele teprv v devatenáctém století ve Fichtovi, Heglovi a Marxovi. – Žák Porfyriův Iamblichos (zemř. asi 330 po Kr.) přibral k novoplatonismu pythagorovskou mystiku čísel a naplnil jej divokými pověrami.


[BACK]