|
NOVOPYTHAGOREISMUS. Mystická, z Asie přivátá nálada, jež za Kristových dob ovládla Evropu, našla mezi nekřesťany výraz v rozličných sektách a školách, z nichž nejdůležitější jsou novopythagorovci a novoplatonici. Novopythagorovci se vnějškově opírali o číselnou metafyziku pythagorovců starých; důležitější podněty jim přinesl platonismus, který svým pohrdáním k pomíjivosti tohoto světa vyhovoval jejich nábožensky asketickému usilování; obraceli také pozornost k starým mystickým systémům egyptských kněží a perských mágů. Hmota, představována pythagorovskou dvojkou (dyas), byla jim principem zla, neřesti, nepořádku, tmy; naproti tomu jednotka (monas) znamenala čistou formu, ducha, příčinu příčin. Styděli se za hmotnost svých těl, bohoslužbou jim nebyly obřady, nýbrž mravní život a fyzické sebeumrtvování. V názoru na boha nebyli jednotní: někteří – pod vlivem Aristotela – považovali boha za princip nadsvětský, transcendentní, jiní – pod vlivem stoiků – v něm viděli světem pronikající dech (pneuma), příčinu bytí. Platónské ideje-čísla nebyly u nich samostatnými bytostmi, nýbrž myšlenkami, od věků uloženými v božím rozumu. Nejvýznamnější představitel novopythagoreismu byl Apollonios z Tyany (I. stol. po Kr.), prorok a černokněžník, zvaný pohanským Kristem. Numenios z Apameje (II. stol. po Kr.) se snažil dodat novopythagoreismu větší vážnosti tvrzením, že Platón a Pythagoras neměli žádnou vlastní filosofii a přednášeli jen nauky bráhmanů, Egypťanů a židů. [BACK] |