zákon Termín má dvě zcela odlišná užití. První slouží k označení toho, co ustavuje nějaký normativní řád v záležitostech rozumných bytostí (zákon země, zákon Boží, mravní zákon nebo třeba zákony [pravidla] golfu), druhé k označení universálních pravidel či nezbytností v přírodních nebo společenských procesech (zákony pohybu, zákony termodynamiky, zákon nabídky a poptávky). Zákon v prvním smyslu můžeme nazvat "normativní zákon", v druhém "deskriptivní zákon" nebo "vědecký zákon".
To, jestli jde o hru se slovem zákon, či skutečně dva významy jedné ideje, je samo o sobě spornou otázkou právní vědy, filosofie práva a filosofie vědy. Otázky existence a poznatelnosti "zákonů" obojího druhu byly po dlouhé období intelektuálních dějin předmětem tvrdých sporů. Jeden z nejvýznamnějších přístupů k chápání zákona trvá na co nejpřísnějším rozlišování mezi normativním a deskriptivním zákonem. Nejvlivnější verse tohoto přístupu je známá jako "právní positivismus". Podle právních positivistů existence normativních zákonů vždy závisí na vůli nebo vědomé praxi rozumného konatele nebo - což je pravděpodobnější - nějaké skupiny nebo komunity rozumných konatelů. Zákony v tomto smyslu jsou normy nebo pravidla určitého druhu, jež určují, jak by se lidé v komunitě měli chovat. Projevují se v praxi lidí nebo komunit a závisí na lidské vůli zachovávat je či dokonce dát jim vzniknout. Zákon existuje a řídí chování jen tak dlouho, dokud je zachována příslušná vůle či praxe. V tomto pohledu je jasná dělící čára mezi normativními a vědeckými zákony, protože vědecké zákony jsou universální tvrzení o pravidelnostech v přírodě či ve společenských záležitostech, ověřitelné empirickými důkazy.
Vědecké zákony někdy bývají nazývány "zákony přírody"; "zákon přírody" a "přirozený zákon" ovšem mají jiný význam. Tento další význam se vztahuje na zákon, který je normativní i přirozený, to jest na princip nebo principy objektivně správného chování - a tato správnost je imanentní lidské přirozenosti nebo přirozenosti věcí. Jestliže takové objektivní a imanentní principy trvají, pak budou jakékoli lidsky ustanovené normy závislé v každé své obligatorní kvalitě na jejich odvoditelnosti nebo v každém případě na kompatibilitě s předpokládanými základními principy. Teorie přirozeného práva je tedy teorií, která pojímá lidský zákon jako v jistém smyslu podřízený nebo založený na přirozeném zákonu. Přinejmenším některé teorie přirozeného práva zrnírňují rozdíly mezi normativními a deskriptivními zákony, neboť v jejich pohledu jsou fundamentální principy práva základními, odhalitelnými pravdami o lidské existenci, stejně jako "zákony přírody" jsou základními, odhalitelnými pravdami o světě přírody. Zastánci teorií přirozeného práva samozřejmě v normativním smyslu nepředpokládají (až na výjimky), že by byl nějaký vzájemný důsledkový vztah mezi normativními a deskriptivními zákony přírody. Positivisté někdy tuto chybu teoretikům přirozeného práva vytýkali, avšak nelze říci, že by šlo o rys teorie přirozeného práva jako takové.
Největší význam má v diskusi o positivismu a přirozeném právu debata o vztahu legálního a mravního. Positivisté zastávají názor, že existence a právní platnost normy je jedna věc, její morální cena či bezcennost pak věc zcela jiná. Rozhodnutí, zda se podřídit, či nikoli, je morální problém, ale rozhodnutí, zda je zákon platný, nebo neplatný, je technická otázka závisející na právních kriteriích a na odvoditelnosti právního tvrzení z ustáleného souboru právních pramenů.
Teze přirozeného práva je variantou pojetí, podle něhož zákon ve své podstatě musí být do jisté míry odvoditelný nebo určený základními principy práva. Kde je bezprostřední konflikt mezi uzákoněnými normami a mravním řádem, tam takové uzákoněné normy postrádají to, co je pro legalitu v ústředním smyslu rozhodující.
Otázka pak může být znovu promýšlena v debatě o povaze "normativity" normativního zákona. Minimalistický pohled vidí normativitu prostě tak, že cokoli, co si - jakkoli hypoteticky - vybereme jako měřítko pro posuzování a usměrňování chování, to lze chápat jako normu. Jakýkoli řád positivního zákona v lidské komunitě tak může (hypoteticky) poskytnout takový soubor norem; lze pak říci, jaký bude soud o určitém způsobu chování nebo co by se v daném případě mělo podle zákona udělat, není však možné dát odpověď na otázku, zda takový soud akceptovat a čin provést. Naturalistický pohled jde dál a říKá, že tento pojem hypotetické normativity je pouze odvozený z něčeho mnohem základnějšího, co člověka zavazuje a co je jeho povinnost. Zákon je proto "normativní" jen do té míry, v níž je ryzím a mravně zavazujícím řádem správného chování mezi lidmi. Normativita, ať už v pojetí, jaké jsme zde přisoudili positivismu, či naopak v pojetí přirozeného práva, je pojmem velmi diskutovaným. Rozličné směry právního myšlení, označované jako "realistické", považují normativitu v obou významech za iluzorní. Realismus přisuzuje realitu pouze fysickým entitám a jejich stavům, a s normami v chápání positivistických či přirozeně právních právníků nepočítá. Navíc poukazuje na psychologicky zkoumatelné zkušenosti "cítění závazku" či "toho, co by se mělo", jež mohou být příčinou či motivem konání. Předpokládané "normativní" zákony reálně existují jen potud, pokud skutečně ovlivňují chování.
Z realistického pohledu mají tvrzení zákona platnost vědeckých tvrzení jen tehdy, jsou-li interpretována jako svého druhu předpovědi lidského chování. Jako předpovědi jsou samozřejmě ověřitelné. Realismus tak vede ~ prolínání normativního a deskriptivního zákona, i když poněkud jinak, než bylo vyloženo výše v souvislosti s některými podobami teorie přirozeného práva.
Tato redukce normativních právních tvrzení na hypotetické předpovědi by mohla zmenšit předpokládané diference mezi normativním a vědeckým zákonem. To je však také základem jedné z nejzávažnějších námitek vůči takzvanému realistickému přístupu. Zatímco z pozice některých odtažitých spo,lečensko-vědních pohledů může být uspokojivé uvažovat o právních pravidlech jako o podstatným způsobem oprávněných předpovědích, těžko taková úvaha může být dostačující z Wediska samotných právních činitelů. Na základě znalostí určitého zákonného pravidla můžeme předvídat, jak soudce rozhodne v určitém případě; je tomu tak, ale pouze tehdy, když soudce uvažuje o zákonném pravidle normativně a ne pouze ve smyslu předpovědi budoucího jednání. UvědollÚt si to znamená vidět, že o zákonu je možné uvažovat, a pro některé účely i nutné uvažovat způsobem, který někdy bývá nazýván "pohled zevnitř". A jestliže je takový pohled podstatný pro pochopení normativního zákona, jak si mnozí myslí, znamená to, že pro jeho dostatečné pochopení je podstatný i určitý druh hermeneutického výkladu. Předmětem diskuse je, zda takový výklad nutně vede k uvažování o zákonu na morálním základě, nebo zda ponechává otevřenou možnost pro oddělenost právní a morální normativity. Jiný aspekt této diskuse postihuje vztah mezi závazností a donucovací povahou zákona. Normativita zákona je "obecně nahlížena tak, že má přinejmenším nějakou souvislost s myšlenkou, že podrobení se zákonu není dobrovolné, ale poviímé. Tato povinnost může být vnímána v Qzkém sepětí s užitím nátlaku v lidských společenstvích. Být povinen něco udělat znamená nemít možnost volby. Nejjednodušší způsob, jak nemít možnost volby mezi učiněním a neučiněním něčeho, spočívá v tom, že je člověk donucen něco udělat nebo neudělat. Je zřejmé, že systémy positivního práva v moderních státech (a nepochybně ve feudálních monarchiích) se silně opírají o užití donucovacích sankcí k zajištění legálních požadavků a imperativů. Takový donucovací rys může být méně patrný v jiných právních řádech - v obyčejovém MEZINÁRODNÍM PRÁVU, vobyčejovém právu některých primitivních společností či například v KANONICKÉM PRÁVU. Nicméně ti, kdo chápou, že donucovací povaha zákona vychází z podstaty závaznosti zákona, jsou náchylní brát tyto jiné právní řády přinejlepším jako pomocné nebo substandardní zákonné instance.
Proti názoru, že závaznost zákona závisí na donucovacím působení sankcí, mohou být postaveny dvě soupeřící ideje. Podle první z nich jsou legální sankce legální pouze tehdy, když jsou uvaleny těmi, kdo mají povinnost či závazek tak činit. Odtud plyne, že ne všechny legální povinnosti mohou vděčit za svůj statut jako takový připojení nějakých sankcí. Navíc je samozřejmé, že všechna zákonná pravidla neukládají povinnosti. Mnohé zákony mohou propůjčovat nebo omezovat moc nebo užívání práv. Takové zákony mohou být perfektními právními normami, aniž by byly podpořeny nebo se bezprostředně vztahovaly k nějakému druhu donucování. Toto stanovisko není nutně konečné, neboť většina těch, kdo se s ním ztotožňují, také věří, že platný výkon právní moci či legálních práv má nutně za následek takové změny právního stavu, že může být v krajní nouzi podpořen uchýlením se k donucovacím prostředkům. I tak zůstávají případy, kdy povinnosti na nejvyšší úrovni nejsou vynucovány sankcemi, takže závaznost musí být dána jiným způsobem, vymezeným pojmy vážnosti, důležitosti nebo přísnosti zákonů jako důvodů k určitému chování. Idea peremptorních důvodů k určitému chování může být rozvinuta v positivistických temúnech jako myšlenka nezahrnující žádný nutně etický obsah. Opačný pohled přijímá skutečnost, že závaznost je vysvětlitelná pouze na základě praktického rozumu; jde však ještě dál, zdůrazňuje praktickou prvořadost morálního a tvrdí, že závazná kvalita zákona a existence povinnosti ze zákona musí záviset na morální závaznosti zákona. Pouze má-li zákon mravně imperativní kvalitu, může být závazný skutečně a ne pouze domněle. V takovém přirozeně právním pojetí se zákonná povinnost stává zvláštním a odvozeným případem politické povinnosti, a otázky po povaze zákona vyžadují odpovědi na problém legitimity autority v lidském společenství. Není to donucovací povaha legálního uplatňování zákona, co vysvětluje povinnost; naopak spíše závaznost zákona ospravedlňuje donucování.
Pokud jde o podporu zákonných prostředků donucovací mocí, obecně se přijímá, že to, že je v několikerém smyslu institucializována, je další zvláštní charakteristika normativního zákona - přinejmenším normativního zákona v moderním státě. Především tvorba, posuzování, uplatnění či výkon zákona vyžadují organizované společenské instituce, jako jsou legislativa, soudnictví a výkonné orgány vlády. Navíc celá struktura takto vzniklé právní administrace může být vnímána jako druh takzvaných "institucionálních" skutečností. V důležitém smyslu slova jsou právní systémy institucionální. Z pohledu politické vědy právní systémy ustavují mnoho institucí, jež jsou pro politické vědce a teoretiky důležitými předměty analýzy, interpretace a dalšího studia.
Lze namítnout, že výrazná koncentrace na institucionální povahu zákona ve výše uvedeném významu překrývá nezbytnou a důvodnou orientaci k jedné z fundamentálních charakteristik právních řádů. Jinými slovy, mohla by zatemnit způsob, jakým právní řády zvláštně a jedinečně existují jako záštita PRÁV člověka. Práva lidí mohou být pro tento účel uvažována buď jako principiálně individuální práva, anebo jako principiálně práva lidských kolektivů, popřípadě jako kombinace práv obou druhů. V každém případě však lze tvrdit, že práva jsou samou podstatou zákona. Někteří navíc tvrdí, že smysl, v němž zákony zaštiťují práva, se nevyprazdňuje žádným z významů, v němž jsou zákony závazné. Práva lidí mají být vnímána jako základy pro ul~ení právních povinností, nikoli jako pouhé důsledky tohoto uložení.
Není problém uvést takový pohled do vzájemného vztahu s výše zmíněnými stanovisky vycházejícími z přirozeného práva. Vyslovíme-li názor, že lidé mají určitá základní práva, která by užívali dokonce i ve STAVU PŘIROZENOSTI (viz LIDSKÁ PRÁVA), pak můžeme snadno dojít k tezi, že podstatnou funkcí zákona je záštita takových práv. Kde se setkáme se striktní teorií "přirozeného stavu", tam nutně dojdeme k chápání práv v tom smyslu, že existují bez ohledu na existenci jakékoli formy státní instituce. Zákon jako záštita práva je pak logicky na přednějším místě než zákon ve své institucionalizované podobě.
Teorie práva zákona jako záštity práv nevyžaduje nutně angažovanost v teoretizovaní o přirozeném stavu. Na zákon se lze dívat jako na institucionalizovanou techniku ochrany fundamentálních nároků jednotlivců proti utilitární politice, snažící se o největší štěstí pro co největší množství (viz UTlLlTARISMUS). Argument ve prospěch takového pohledu, jak ho značně rozvinul Ronald Dworkin, je zjevný ze zkoumání praktického rozumu v právním procesu. Charakteristickým rysem právního uvažování a argumentace je odvolávání se na argumenty principu jakožto argumenty odlišné od argumentů politiky.
Tento kontrast principu a politiky je pojímán jako identický s kontrastem mezi právy a užitečností. Práva jsou individualizovaná dobra vyhrazená osobám coby záležitost principu a spravedlnosti, politika pak postihuje kolektivní cíle komunity jako celku. K plné identifikaci práv, zaručených právním systémem, je nutné vytvořit co nejvhodnější systém politické morálky, která odpovídá normám a institucím systému. Taková soustava institucionalizované mravnosti je pak totožná se skutečnou soustavou práva. Zmíněný pohled, je-li zdravý, údajně vyvrací možnosti positivismu a jeho doktriny zdrojů po~itivního zákona v lidské vůli a praxi. Zda tomu tak skutečně je, může být spomé.
To, že je zákon praktický pojem, nutně osvětlený místem, jaké zaujímá v praktickém uvažování, je věc kardinální důležitosti. Není však pravda, že by byl neslučitelný s positivistickým viděním pramenů zákona. Samotným jádrem institucionální morality práva je, že jde o morální teorii, navrženou tak, aby odpovídala pravidlům, odvoditelným z těchto pramenÚ, a byla v posledku identifIlmvatelná na základě toho, co H. L. A. Hart nazývá "pravidlo poznání". A navíc, zatímco je jisté, že argumenty principu figurují na předním místě v právním uvažování a pro určité účely mohou být stavěny do protikladu k argumentům politiky, nebyl dosud rozvinut žádný bezpodmíneČný základ pro předpoklad, že právní principy vždy a výhradně deklarují práva jako odlišná například od svobod, pravomocí nebo povinností. Ohnisko současné debaty se posunulo k rozpravě o praktickém rozumu: není nijak zřejmé, že by positivisté nemohli poskytnout odÚvodněná pojetí praktického rozumu v zákoně.
Teorie práv, ať už v podobě institucionální nebo "stavu přirozenosti", nemá v současném právním myšlení bezkonkurenční postavení. Práva uvažovaná na základě teorií stavu přirozenosti (i když se uvažují jen hypotetické přirozené stavy) poskytují základní myšlenku jednoho z nejznámějších vnitřních rozlišení v ideji zákona. Není nijak mimořádné, zvláště v občanských právních systémech, ostře rozlišovat mezi soukromým a veřejným právem. Soukromé právo v podstatě zahrnuje ta práva, jež mohou být chápána jako náležící lidem bez ohledu na existenci státu. Jde o práva na osobní bezpečnost proti násilí jiných osob, práva na poctivost v mezilidském jednání, práva na rodinu a vlastnictví. Funkce státu ve vztahu k soukromému právu spočívá v obraně relevantních práv. Soukromé právo patří do sféry "OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI", a stát ho garantuje, aniž by se po něm nutně vyžadovalo jeho konstituování.
Veřejné právo pak definuje a konstituuje existenci státu a práva (jsou-li nějaká), která občané mohou hájit proti státu nebo stát proti občanům. Veřejné právo tak zahrnuje právo ústavIÚ, správIÚ, daňové a sociálIÚ (sociálního zabezpečeIÚ), a podle mnohých názorů i právo trestní. To ukazuje, jak je vnitřní rozlišeIÚ právIÚho materiálu na různá odvětví - jako přestupkové, smluvní nebo majetkové právo na jedné straně a daňové správní nebo trestIÚ právo na straně druhé (což je standardIÚ rozlišeIÚ pro účely právIÚ praxe a akademické studium práva) - poplatné historicky vlivné, dnes však již zřídka zastávané teorii práva a společnosti. RozděleIÚ zůstává pochopitelné dokonce i poté, co byly původní intelektuální základy odmítnuty. Takové odmítnutí nutně provází přijetí positivistické teorie povahy práva. V takové teorii totiž neIÚ místo pro radikállli diferenciaci :- jako například mezi odlišnými formami lidské' právní regulace podle skutkové podstaty nebo podle soukromého nebo oficiálního charakteru osob jako osob, na něž se vztahují různá pravidla.
Při uvažování o rozlišení mezi soukromým a veřejným právem - jako reálným nebo reálně příjímaným jako platným lidmi jako společenskými činiteli - je však možné tvrdit, že toto rozlišeIÚ ukazuje odcizeIÚ lidí, kteří se utíkají k právu. Lidé osvobození od ODCIZENÍ nutně obsaženého v třídní společnosti by nepotřebovali vymezovat své vzájemné vztahy na základě práv, ani by nepotřebovali budovat veřejné instituce uplatňující práva. Zaujmout takový postoj znamená vznést o právu tu nejzákladnější otázku, to jest otázku, zda je právo nevyhnutelný rys lidské společnosti, nebo pouze (ve své normativIÚ podobě) rys lidské společnosti určitého druhu. NeIÚ možné si dělat nároky na jistotu v jednom či druhém směru, ledaže bychom věřili, že lidské společnosti jsou podřízeny právu v nějakém jiném, nejspíše deskriptivIÚm smyslu. Jistější se však zdá realita zákonů normativIÚch než přirozených, přinejmenším v deskriptivIÚm významu. Na druhé straně takové argumentace, jaké rozvinuli kritičtí právIÚci z marxistické- . ho úhlu nebo jiIÚ myslitelé přistupující k problematice z různých sociologických a antropologických pozic, nám připomínají nebezpečí záměny rysů charakteristických pro konkrétní společnosti za obecné či dokonce universální prvky v lidské zkušenosti.
Dokonce i kdyby byla pravda, že právo a stát by za určitého stavu lidstva mohly být jako donucovací instituce odstraněny, je zjevné, že v současném západním právním řádu jsou prvky, které budou mít vždy pro člověka hodnotu. Lidská uspořádání vyžadují stabilIÚ institucionálIÚ rámec, a pokud máme odůvodněné předpoklady co od sebe vzájemně očekávat, ulehčuje to koordinaci a komunikaci mezi lidmi. Obecně vychvalovaný ideál VLÁDY ZÁKONA - s jeho důrazem na určitost a předvídanou kvalitu právních norem, jejich obecnost a žádný prostor pro libovůli, jejich relativní stálost v čase a svoboda od VnitřIÚch rozporů, a především shoda úředIÚho a individuálního chování s pravidly - je zajisté ideál, mající v současných společnostech skutečnou hodnotu, ať již (jak prohlašoval L. L. Fuller) má či nemá podobu práva. To, co tento ideál v lidském životě zajišťuje, bude mít zřejmě skutečnou hodnotu za všech okolností. Neznamená to ovšem, že' všechna užití práva mají positivní lidskou hodnotu, nebo že hodnoty, které právo zabezpečuje, vždy vyváží škody, které může přivodit. NMacC

odkazy
Dworkin, R.: Taking Rights Seriously. Londýn: Duckworth, 1978,
Hart, H.L.A.: The Concept (!{ Law. Oxford: Oxford University Press, 1961.
Fuller, LL: The Morality (if Law. New Haven, Conn.: Yale University Press, 1969.
literatura
Cotterell, R.: The Sociology ofLaw: an introduction. Londýn: Butterworth, 1984,
Harris, J.W.: Legal Philomphies. Londýn: Butterworth,1980.