byrokracie Termín má řadu ruzných významÚ. MÚže označovat administrativní systém, v němž vyškolení profesionálové kontinuálně jednají podle stanovených pravidel.
Může také znamenat systém vlády, v němž jsou hlavní funkce v exekutivě obsazovány spíše profesionálními úředníky než zvolenými zástupci. Může být i pojmenováním pro sbor úředníků jako zvláštní sociální skupinu nebo hanlivým označením pro její charakteristické nešvary, jako jsou "úřední šiml", bezcitnost, průtahy atd.
Druhý z vy jmenovaných významů je běžný u autorů devatenáctého století, kteří stavěli byrokracii ("vládnutí úřadem") do protikladu k systému zastupitelské vlády. První význam (administrativní systém) ustavil Max WEBER jako standardní normu ve společenské vědě dvacátého století. Všiml si, že ve všech politických systémech začíná převažovat správa profesionálními odborníky, což je patrné především v organizacích se složitými a rozsáhlými administrativními úkoly: v obchodních podnicích, odborech, politických stranách atd. Detlnoval byrokracii jako systém administrativy, ztělesňující následující charakteristiky: hierarchii (každý úředník má jasně definované kompetence a je odpovědný nadřízenému); neosobnost (práce probíhá podle stanovených směrnic, bez libovúle nebo upřednostňování, a o každém úkonu se zanechává písemný doklad); kontinuitu (úřad zajišťuje zaměstnání na plný úvazek, zabezpečení a naději na řádný postup); odbornost (úředníci jsou vybíráni podle kvalit, pro svou funkci jsou školení a kontrolují přístup k archivovaným informacím). Podle Webera všechny tyto charakteristiky společně maximalizují administrativní výkonnost a činí tak byrokracii pro složité industriální společnosti nepostradatelnou.
Přestože by každý s Weberovými vývody nesouhlasil, jeho definice byrokracie si zasluhuje velké uznání pro svou jasnost, a řada autorů akceptovala Weberovu analýzu jako výchozí bod studia problémů byrokracie. Tyto problémy je užitečné rozlišit podle hledisek různých oborů. V oblasti teorie administrativy nebo organizace je ústřední otázkou, zda charakteristiky, identifikované Weberem jako. podstatné pro byrokracii, skutečně znamenají maximalizaci výkonnosti administrativy. Striktní hierarchie mÚže omezovat tok idejí a informací směrem vzhúru, sklon řídit se směrnicemi mÚže znamenat nepružnost, zajištěné privilegované pozice mohou živit konzervatismus. Zkoumání administrativních systémÚ v praxi přesvědčuje, že tyto systémy operují prostřednictvím sítě personálních vztahÚ, jež hladkému chodu spíše napomáhají než brání. Obecně však není jisté, zda je jeden administrativní model vhodný pro všechny organizace (prÚmyslové i vládní) nebo pro všechna prostředí (stabilní i podléhající pmdkým změnám). Otázkou také je, zda jeden pojem výkonnosti mÚže obsáhnout velmi rozdílné zaměření moderních organizací. Například v ekonomickém podnikání, jehož činnost mÚže být zhodnocena jen nejobecnějšími kriterii zisku, je vhodný široký prostor pro individuální konání; veřejný vládní úřad musí naopak být - vzhledem k povinnosti jednat s každým občanem stejně - řízen pevněji a ponechávat úředníkÚm minimum volnosti v rozhodování.
Sociologická teorie se byrokracií zabývá jako sociální skupinou, představující novou střední třídu, odlišnou od kapitálu i práce. Její pozice jako společenské síly i výsady vyplývají ze zvláštních dovedností a vzdělání (kvalifikace), a také z autority jejího postavení v hierarchii organizace. Spory se vedou o vztah mezi touto skupinou a kapitálem samotným. Teoretikové "manažerské revoluce" argumentují, že v rozvinutých průmyslových společnostech místo kapitálu jako hlavní společenské síly postupně zaujímají znalosti a organizace, a že existuje odpovídající konvergence mezi společenskými strukturami Východu a Západu, a to i navzdory rozdílúm v jejich způsobu ekonomického vlastnictví. Jejich odpÚrci uvádějí, že byrokracie západní společnosti - jak ve státní, tak v ekonomické sféře - je spojena s dosud dominantní silou kapitálu, ať už prostřednictvím personálního zázemí nebo zájmÚ, společenské funkce nebo strukturální determinace. Souhlasí však, že byrokracie představuje vÚdčí sílu ve společnostech sovětského typu, i když je diskutabilní, zda ustavuje třídu nebo pouhou sociální vrstvu.
Proti první tezi hovoří omezení osobního přivlastnění si úřadu, i omezení v přenosu privilegií na potomstvo. Proti druhé tezi mluví kolektivní monopol úředníkl1 na proces získávání a používání nadproduktu, a to skrze centralizovanou stranickou strukturu. Nejde jen o pojmový spor o to, jak by TŘÍDA měla být definována, ale také o praktickou otázku, jaký politický proces by mohl byrokracii vytlačit z jejího společensky výsadního postavení.
Na poli politické ekonouůe staví orthodoxní ekonomická teorie do protikladu principy byrokracie a trhu. Zatímco trh představuje sféru soutěžení, dynanůku a svobodu volby, byrokracie ztělesňuje monopol, stagnaci a donucování. Podle tohoto pohledu se bude společnost rozvíjet dynamičtěji, pokud bude její produkce řízena zákony trhu a nutná role byrokracie udržována na minimální úrovni.
Naproti tomu marxisté vysvětlují mohutné rozšíření byrokracie v kapitalismu jako samotný výsledek trhu: jeho vrozený sklon k monopolu a jeho vytváření nejistoty a nouze musí být odstraňovány rozsáhlýuů opatřeními státu, přičemž přítomný třídní konflikt může být zadržen pouze mohutným aparátem násilí. V marxistickém pohledu jsou hierarchie a sociální výsady charakteristické pro byrokracii odvozeny z její třídně potlačovatelské funkce, a to jak v kapitalistických společnostech, tak i ve společnostech nekapitalistických, v nichž dosud funguje proces priuůtivní akumulace. Marxisté však mají sklon k velké neurčitosti, pokud jde o alternativní formu aduůnistrativy, jež by v rozvinuté socialistické společnosti měla nahradit byrokracii. V politické teorii je hlavním diskutovaným probléwem otázka nebezpečí, jež představuje byrokracie pro demokratické principy otevřené a kontrolovatelné vlády. Tím, že mají profesionální úředníci trvalou kontrolu nad informaceuů, získávají moc frustrovat nebo manipulovat politiky, kteří by měli politiku určovat. Jednotlivé teorie DEMOKRACIE lze rozlišit podle řešení, jaké nabízejí v otázce vypořádání se s problémem byrokratické moci. Elitářsky orientované teorie prosazují úlohu politického vedení a obhajují opatření k politické kontrole byrokratÚ prostřednictvím jmenování nejvyšších státních úředníků nebo zavedení politických poradcÚ ministrů. Teoretici otevřené vlády obhajují veřejný přístup k vládním dokumentům s tím, že ministři i úředníci mají právně zaručený zájem na utajení. Jiní teoretici spíše hledí na lidovou kontrolu a ovlivňování úředníkil na místní úrovni a opírají se o tezi, že charakter politiky nemůže být oddělován od jejího praktického výkonu. Tyto pohledy se vzájemně nevylučují; přesvědčují nás o tom, že demokratický systém aduůnistrativy nemÚže být jednoduše odvozen z obecného modelu byrokracie.
Většina autorů, kteří se otázkou byrokracie zabývali po Weberovi, si uvědomovala nezbytnost nějaké změny jeho striktně byrokratického modelu v závislosti na kontextu, v němž administrativní systém operuje, a na účelu, kterému slouží. Existuje ovšem i nebezpečí zveličování chyb byrokracie tím, že jí budeme přisuzovat choroby, kterých je více výrazem než příčinou. Přítomnost ustavičného protekcionářství, svévole a nevyzpytatelnosti ve vládě mÚže stejně dobře signalizovat, že společnost trpí příliš malou byrokracií (ve weberovském smyslu směrniceuů vymezené, neosobní administrativy) než příliš velkou. Byrokracie je jev spíše rozporuplný než zcela záporný. DB

literatura
Albrow, M.: Bureaucracy. Londýn: Maxmillan, 1970.
Blau, P.M., Meyer, M.W.: Bureaucracy in Modem Society. New York: Random House, 1971.
Kamenka, E., Krygier, M.: Bureaucracy. Londýn: Edward Arnold, 1979.