|
UNIVERSALIE. Ve Vzpouře andělů od Anatola France démon, vyplašený příchodem křesťanství ze svého přívětivého pohanského háje, skryje své kopyto pod kutnou a vstoupí do kláštera. „Zatímco si pod hradbami opatství děti hrály na mlýnek, naši mniši se oddávali jiné hře, neméně marné, ale bavil jsem se s nimi ... Byla to hra slov, která vyhovovala hrubým i jemným duchům, vyvolávala k životu filosofické školy a vzrušovala veškero křesťanstvo. Utvořili jsme dvě strany: jedna tvrdila, že než vznikla jablka, existovalo Jablko; že než byli dřevění ptáci-terče, byl Dřevěný pták-terč, že před tím, než byli chlípní a poživační mniši, byli Mnich, Chlípnost a Poživačnost; že před tím, než byly na tomto světě nohy a zadky, sídlil od věčnosti v lůně božím Kopanec do zadku. Druhá strana odpovídala, že naopak jablko dalo člověku pojem jablka, dřevěný pták pojem dřevěného ptáka, mnichové pojem mnicha, poživačnosti a chlípnosti, a že kopanec nohou do zadku existoval teprve potom, když byl náležitě dán a přijat. Hráči se rozpalovali a docházelo ke rvačkám. Přidal jsem se k druhé straně, jež uspokojovala lépe můj rozum a vskutku byla zatracena synodou v Soissonsu." Vzal jsem si na pomoc pasáž z velikého ironika francouzského, abych přiblížil vašemu rozumu lidí XX. století, oč šlo v pověstném středověkém zápase o poměr všeobecna a jednotliviny, ideje a jevu, pojmu a věci, zkrátka v zápase o universalie (= všeobecniny). V hesle Platón se dočtete, že tento filosof pohrdal nestálými a nedokonalými skutečnostmi tohoto světa, tedy koněm, dítětem, ctností nebo krásou toho či onoho člověka atd., a že pravdu a skutečnou existenci přiznával toliko pomyslným ideám koňství, dětství, krásy nebo ctnosti; věci tohoto světa jsou toliko více nebo méně účastny těchto idejí. Středověcí myslitelé umístili platónské ideje do mysli boží; skutečnosti tohoto světa jsou tam od věčnosti zapsány jakožto všeobecné plány věcí se všemi druhy a rody. Všeobecnému jménu tedy odpovídá jisté jsoucno nejen v naší představě, nýbrž i ve skutečnosti: Universalia sunt realia, všeobecniny jsou skutečné. Vyznavači reálnosti všeobecnin jmenují se realisté; hlásali, že universalie jsou ante res, tedy před věcmi, před jednotlivinami – Jablko dříve než jablko. Jak vidíme jasně u divokého realisty Eriugeny (viz. Jan Scotus Eriugena), universaliím přináleží víc pravého bytí než jednotlivinám: jsou tím skutečnější, čím jsou obecnější, tj. čím větší mají rozsah a čím chudší obsah. Kterak tento názor souvisí s logickým panteismem, dočtete se v zmíněném hesle. Typický výstřelek krajního realismu je slavný Anselmův (v. t.) pokus o podání důkazu boží existence z pouhého pojmu Boha. – Proti realistům nepřátelsky stoj Í nominalisté, kteří UČÍ, že universalie jsou post rest, tj. po věcech, tedy dříve jablko, a pak teprve Jablko; nemají tedy objektivní existence, jsouce pouhými výtvory našeho myšlení, opatřenými jmény. První, kdo toto učení začal systematicky hlásat, byl vzdělaný kanovník compiěgneský Roscellin (v. t.); byl to právě on, kdo byl souzen na synodě v Soissonsu, o níž se zmiňuje France. Byl nucen své nauky odvolat, ale nominalismus nicméně kvetl a šířil se dál. Ovšem realismus a nominalismus nebyly dvě skupiny jasně vyhraněné a dělily se v řadu méně významných skupin. Prantl (Geschichte der Logik im Abendlande, díl II, str. 119) napočítal celkem třináct svářících se směrů. Nejdůležitější dvě školy, prostředkující mezi realisty a nominalisty, jsou tzv. realisté umírnění a konceptualisté. Oba tyto směry se liší tím, že kdežto realisté umírnění, i když popírali existenci všeobecnin mimo věci, považovali je po realistieku za zvláštní skutečná, jednotlivým věcem imanentní jsoucna (universalia in rebus), konceptualisté, blízcí nominalistům, je měli za pouhé obecné formy souhrnu podobných individuí; universalie není pouhé slovo (vox), nýbrž sermo neboli výpověď; slovo se stane obecně, univerzálně platným, jakmile se jím něco začne vypovídat, tedy v aktu souzení, pojmového myšlení (conceptus = pojem). O tom najdete podrobnější výklad v hesle Abélard. Až potud fakta. Položme si teď otázku, oč vlastně opravdu v tom zápase šlo. Užil jsem Franceovy persiftáže jako názorné ilustrace problému; nemohu však souhlasit s jeho domněnkou, že středověcí filosofové se hádali o universalie jen z dlouhé chvíle a že jejich učené půtky byly poněkud slabomyslnou hrou; nemohu také souhlasit s Bertrandem Russellem, který ve své slavné knize Dějiny západnífilosofie (A history ofwestern philosophy) odbývá celý problém tvrzením, že středověký zápas o universalie nebyl ani zdaleka tak důležitý, jak se obecně má za to. Nikoliv. Zápas o universalie byl nesmírně důležitý; správně napsal popularizátor vědy a filosofie H. G. Wells ve své Práci, blahobytu a štěstí lidstva, že „není jediné věci v našem společenském, politickém a hospodářském životě, jež by nebyla podstatně odlišná, kdyby nebylo bývalo těch hádek ... Vyváznout z realismu znamená osvobodit se od těžkopádných třídění, hrubých úsudků, jistoty nekompromisních postojů a dogmat, která souvisí s nepružnými klasifikacemi pojmů, a pokročit k úsudkům vytříbeným, k zkoumání jednotlivých vybraných poznatků, k ověřování jednotlivých případů, k bádání, k pokusům a k svědomitému výzkumu." Teď se však čtenář bezpochyby otáže, proč vyváznutí z realismu má za následek tolik znamenitých, modernímu člověku (až na další) nepostradatelných svobod? Zcela prostě proto, že byly-li podle učení realistů všeobecné pojmy zapsány do mysli bOŽÍ, a předcházely-li tudíž jednotlivým skutečnostem tohoto světa, nebo byly-li podle umírněných realistů obsaženy ve věcech, jsouce současně jakýmsi odleskem božských idejí (např. u umírněného realisty Tomáše Akvinského se setkáváme s ne zcela jasným lišením božských idejí, které jsou před věcmi, a universalií, které jsou ve věcech) – byl-li tedy původ pojmů (přímo nebo nepřímo) božský, nikoli lidský, pak církev jakožto zástupkyně Boha na zemi byla jejich jedinou kompetentní spravovatelkou a vykladačkou; a byla-li jedinou kompetentní spravovatelkou a vykladačkou pojmů, ovládala tím veškeré lidské myšlení, protože člověk, jak známo, myslí v pojmech. Tak dejme tomu Darwin by se stěží byl odvážil rozumovat o životě determinovaném utrpením, kdyby býval věřil, že „život" je pojem, který byl zapsán do mysli bOŽÍ, dříve než byla stvořena první živoucí bytost, a kdyby se za slovem „utrpenf' tyčil kostnatý ukazovák teologa tvrdícího, že utrpení vlastně neexistuje, protože kdyby existovalo, bylo by zapsáno v mysli bOŽÍ, ale to je zhola vyloučeno, protože v mysli bOŽÍ nemůže být zapsáno nic zlého. Ale je-li naopak podle nominalistů původ obecných pojmů pouze lidský, nikoli božský, pojmy nespadají do kompetence církve a člověkovo myšlení je závislé pouze na člověku samém; odtud to vyváznutí z nekompromisních postojů a dogmat, o němž píše Wells. Arei mocenská politika církve není jedinou a vyčerpávající pohnutkou boje o universalie; příčina prapůvodní vězí v samé přirozenosti člověka: neboť člověk vždy přicházel, přichází a bude přicházet na svět se sklony a sympatiemi k pojmovému realismu nebo nominalismu; jinak to nejde. (Připomínám důtklivě, že realismus, o němž tuje řeč, nemá naprosto nic společného s realismem moderním, o němž se dočtete v hesle Subjekt a objekt!) Ernst Laas vidí v dějinách filosofie neustálý boj mezi platonismem, jak říká, a pozitivismem. Platonismus pro něj znamená racionalismus, spiritualismus, teleologii, snahu, vycházet z absolutních principů k světu ideálnému, nadsmyslnému – tož např. Platón, Aristoteles, Descartes, Spinoza, Wolff, Rousseau, Kant, Fichte, Schelling, Hegel. Naproti tomu pozitivismus pro něj jest filosofií, která neuznává jiné východisko pro myšlení než fakta, jež můžeme na vlastní oči vidět a na vlastní uši slyšet. Je zřejmé, že středověcí realisté patří k Laasovým platonikům, kdežto nominalisté přísluší k jeho pozitivistům. A dnešní slavný spor mezi spiritualismem a materialismem není zase nic jiného než nová variace na staré téma; v tomto sporu dokonce slyšíme starou známou otázku, „co bylo dřív", zda hmota, nebo duch. Materialisté říkají, že hmota, respektive výrobní, hospodářské poměry; spiritualisté tvrdí, že duch, myšlenka, idea vládne hmotě, a tudíž i hospodářským poměrům. Filosofie, náboženství, mravnost, zkrátka „ideologie" je podle učení moderních materialistů následkem, „nadstavbou" hospodářského dění; spiritualisté jsou přesvědčeni, že tomu je naopak. Aby nám analogie mezi středověkým bo jem o universalie a touto novodobou půtkou byla zřejmější, přeložme si ji do řeči středověké: podle spiritualistů duch je před věcmi – spiritus ante res – a podle materialistů je po věcech – post res. Důležitostí tohoto sporu si můžeme ověřit důležitost středověkého sporu o universalie. – Viz též heslo Univerzalismus. [BACK] |