|
SOUD. Vzpomínám, že když jsem se před lety začal zajímat o filosofii, mnohý moudrý text mi byl nesrozumitelný proto, že jsem slovo „soud", bez něhož by dnešní mluva filosofická byla stěží představitelná, asociačně spojoval s představou panstva v taláru. Chtěje vás ušetřit tohoto zbytečného a komického nedorozumění, upozorňuji, že soud, latinsky iudicium nebo propositio, francouzsky jugement, anglicky judgement, německy Urteil, ve slova smyslu logickém, noetickém a psychologickém nemá vůbec nic společného s trestním a civilním právem. I. Po jem „soud" je výraz bohorovnosti člověka, který svým výrokům o tajemství přírody a vlastního nitra neříká žvatlání, nýbrž „soudy" Člověk „soudí" skutečnost; i toť se na něj podívejme. Voda se vaří při 100° C. Po dni následuje noc. Kráva je přežvýkavec. Dvě a dvě jsou čtyři. To jsou soudy. Definice soudu, již nám podává logika, je slovní vyjádření vztahu mezi dvěma nebo více pojmy. Neboť člověkův rozum je tak udělán, že nedovede myslit jinak než ve vztazích; a vztah, vztažnost, relace, francouzsky rapport, anglicky relation, německy Beziehung, vyžaduje dvě věci, dvě stránky, dva pojmy, mezi nimiž by mohl existovat. Nemůžeme mluvit o vztahu filosofie k filosofii, nýbrž toliko o vztahu filosofie k přírodním vědám, k životu, k politice atd. Člověk, opakuji, myslí ve vztazích, a proto i soud, základní akt myšlení, vyjadřuje vždy ně jaký vztah; a charakter vztažnosti se v soudu projevuje v tom, že soud obsahuje vždy dva pojmy, i když jeden z nich zamlčíme. Když zkoušející profesor schválí žákovu odpověď, vysloví sic soud o jednom pojmu, totiž „dobře", ale tento zkratkový soud znamená ve skutečnosti „vaše odpověď je dobrá"; skrývají se v něm tedy pojmy dva. Dokonce i výkřik „hoří" znamená „někde hoří" nebo „něco hoří", tedy zase dva pojmy. Začíná-li soudem myšlení, začíná jím také pravda, neboť jedním pojmem nemůžeme vyjádřit ani pravdu, ani nepravdu. Kdyby ve společnosti někdo z ničeho nic řekl „molekula", podivili by se ostatní a podívali by se na něj snepokojem. I řekl by jim: „Pochybujete o mém duševním zdraví, protože postrádáte v mém výroku jakýkoli vztah. Tento nedostatek je však pouze zdánlivý; před dvěma hodinami jsem se dohadoval se svou sousedkou, jak se říká nejmenší mechanicky dělitelné částečce hmoty, ale nemohli jsme si na toto slovo vzpomenout. Napadlo mě to teprv teď, a proto jsem řekl: molekula. Má výpověď tedy označuje vztah mezi skutečností molekuly a mezi jejím označením." Tehdy by se rozjasnily tváře besedníků, neboť poznali, že duch jejich přítele neunikl z říše vztahů, a nepřestal tudíž být rozumný. II. Logika se ovšem zajímá o soudy správně utvořené, ideální, takové, jaké by měly být. Člověk je smrtelný; toť soud vzorný, soud logikova srdce. Tento soud nesmí chybět v žádné učebnici logiky; v žádné knize se tolik nepřipomíná pomíjivost lidského života jako v cvičebnicích správného myšlení. Nuže v tomto vzorném soudu se vyslovuje vztah člověka k smrtelnosti; prohlašuje se, že člověk je smrtelný. I vězte, že onen člen soudového vztahu, o němž se něco prohlašuje, se jmenuje podmět neboli subjekt; druhý člen, který se o subjektu prohlašuje, který se mu tedy přisuzuje, je přísudek neboli predikát. V našem soudu subjekt je člověk, smrtelný je predikát. Slovo, jež oba členy vztahu spojuje, je spojka neboli kopula. Subjekt se v logice označuje písmenem S, predikát písmenem P. III. Slovo „subjekt" však neznačí pouze to, o čem se v soudu něco prohlašuje; v noetice a v metafyzice je subjekt nositel zážitků, osoba, která poznává, zkrátka vědoucí a poznávající já. Na počátku myšlení tento dvojí význam slova subjekt splývá; podněty našich prvních soudů jsme my sami. Řekneme-li „tyto boty jsou těsné", nejde tu v podstatě o vztah mezi botami a velikostí, nýbrž mezi námi, najmě mezi naším tělem a botami. Soud v pravém slova smyslu, totiž výpověď o objektivní skutečnosti vzniká teprve, když se dvojí význam slova „subjekt" odloučí, když subjekt soudu se stane objektem našeho myšlení. Tehdy v soudu např. „sníh je bílý" subjekt „sníh" označuje stálé, neměnné vlastnosti, společné všem sněhům, kdežto predikát „bílý" vyjadřuje proměnlivou, náhodnou vlastnost sněhu; neboť sníh je bílý jen tehdy, padá-li na něj bílé světlo. Subjekt soudu je substrát, nositel změn, to, co je schopno přijímat rozličné kvality, jež vyjadřujeme predikátem. IV. To všechno jsou postřehy velmi důvtipné; ale co to koneckonců je soud, a především jaký je jeho vztah k realitě, toť otázka nesmírně subtilní, k níž zaujal stanovisko každý filosof, který na sebe drží. Jelikož soud je základní akt lidského myšlení, teorie soudu je východisko vší filosofie. Abychom věc zjednodušili, stanovme, že všechny teorie soudu se pohybují mezi dvěma krajnostmi. Jednu z nich představuje ve filosofii nového věku teorie Hobbesova, podle níž soud není nic víc než lidská konvence, pouhé mechanické spojení dvou slov; to je nominalistická teorie soudu (o nominalismu viz Universalie). Hobbesovi je blízký Condillac, pro nějž soudje dvojí smyslový počitek. Mám např. zrakový počitek růže a čichový počitek růže; přirovnáním (comparaison) těchto dvou počitků pak vzniká soud: Růže voní. To je senzualistická teorie soudu. Opačnou krajnost vyjádřili vlastní zakladatelé logiky, Platón a Aristoteles, podle nichž vztahy, jež stanovíme pravdivým soudem, jsou reálné, existují ve skutečnosti; to je realistická teorie soudu. Realistickému křídlu blízká je teorie Kantova, podle níž soudy nejsou na rozdíl od Hobbesova tvrzení lidskou konvencí z toho prostého důvodu, že člověk není schopen myslit jinak než v soudech a nemůže tyto soudy vytvářet jinak, než jak je vytváří. Smysly nám skýtají nesourodá data; my pak formujeme tato data podle apriorních, všem myslícím bytostem společných zákonů v soudech. Soudy tyto na rozdíl od Platóna a Aristotela nevystihují metafyzickou realitu; vztahují se pouze k jevům, k fenoménům. To je kritická teorie soudu. – Velmi důležitou stránku souzení vystihli staří stoikové, podle nichž soudit neznamená toliko spojovat představy, nýbrž také tvrdit, že toto spojení je správné nebo nesprávné. Člověk musí za svým výrokem stát; soud tedy není pouhý výron intelektu – je na něm účastná i vůle; to je voluntaristická teorie soudu, kterou v nové době hlásali Descartes, Spinoza; této teorii je blízká empirická teorie, již nejenergičtěji formuloval John Stuart Mill. Na rozdíl od Hobbesa Mill si povšiml, že slova mají smysl; slovo „člověk" má smysl, slovo „smrtelný" má smysl. Mill však byl nominalista, a proto znal jen individua, jednotlivé lidi – Sokrata, svou maminku atd. Jaký smysl tedy má obecný pojem „člověk", když žádný „člověk" neexistuje? Mill odpovídá: pojem „člověk" soustřeďuje naše minulé zkušenosti získané stykem s jednotlivými lidmi, stejně jako pojem „smrt" zahrnuje naše zkušenosti se smrtí. Spojovat slova tedy znamená spojovat věci; tvrdit, že člověk je smrtelný, znamená sbližovat řadu skutečných jevů, z nichž se skládá smrt. V této teorii do jisté míry ožívá staré pojetí Platónovo a Aristotelovo, podle nichž vztah, vyjádřený soudem, odpovídá vztahu, existujícímu ve skutečnosti; soud, praví Mill, je vyjádření víry (belief) v objektivní realitu myšlených předmětů. Z této Millovy víry vychází Brentano, pro nějž soud je uznání (Annehmen) nebo zavržení (Verwerfen) obsahu nějaké představy. Řeknu-li např. „pes běží", znamená to, že uznávám existenci běžícího psa. Podle této teorie soud nemusí obsahovat dva pojmy, protože vyjadřuje-li každý soud především vztah před stavovaného předmětu k existenci, jediná představa může být uznána za existující a soud je hotov; tato teorie bývá zvána idiogenetickou. Takové jsou hlavní typy teorií o soudu. Těžko si mezi nimi vybrat. Je to zarmucující prales protichůdných názorů; jak se mají lidé shodnout, nemohou-li se ani sjednotit na významu věty „člověk je smrtelný" nebo „pes běží"? Potěšitelné je jen to, že na obou křídlech, levém i pravém, nominalistickém i realistickém, empirickém i metafyzickém najdeš myslitele, kteří nezapomněli na vztah soudu, logiky, myšlení ke skutečnosti; ať se tedy narodíš platonikem nebo empirikem, můžeš vždy najít cestu, vyhovující zdravému rozumu. V. „Při přechodu od zkušenosti k soudu, od poznání k jeho užití se člověku vede jako poutníkovi, na nějž v horském průsmyku číhají nepřátelé; obraznost, netrpělivost, ukvapenost, samolibost, nepoddajnost, navyklé pochody myšlení, pohodlnost, lehkomyslnost, těkavost a jak už se jmenují všichni ti záškodníci s družinou -leŽÍ v záloze a znásilňují nenadále muže činu stejně jako tichého, od vášní zdánlivě oproštěného pozorovatele," praví Goethe ve svém Pokusu o prostředkování mezi subjektem a objektem. Má pravdu, tisíckrát pravdu; i neznám lepši obrany proti těmto nepřátelům, odevždy znetvořujícím lidskou myšlenku, než podrobit se jednou za čas přísné, suchopárné, ale očistné gymnastice elementární logiky, prokousat se jejími k smrti nudnými, blahodárně potvornými pravidly, klasifikacemi, děleními, obměnami, obraty, sylogismy a jak se už všechny ty čáry jmenují. Jádro elementární logiky je nauka o soudu. I vyznačme si aspoň její půdorys. VI. Vezměme především na vědomí, že elementární logika rozeznává soudy kladné a záporné. Všichni lidé jsou smrtelní, je soud kladný. Žádný člověk nepoznal Boha, je soud záporný. Klad nebo zápor je kvalita soudu; říkáme tedy dělení soudů na kladné a záporné dělení soudů podle kvality. Predikát „smrtelní" se vztahuje na všechny lidi minulé, přítomné i budoucí; právě tak možnost poznání Boha se upírá celému pokolení člověčímu; i říkáme těmto soudům soudy obecné. Kdybych však řekl: někteří lidé mají černé vlasy, nebo: Někteří lidé dosud nejeli po železnici, pronášíme (v prvém případě kladný, v druhém záporný) přísudek pouze o části lidského plemene. Soudy tyto jsou částečné. Dělení soudů na obecné a částečné říkáme dělení soudů podle kvantity. Kombinací soudů kladného, záporného, obecného a částečného dostaneme slavnou a předůležitou čtveřici soudů obecného kladného, obecného záporného, částečného kladného a částečného záporného. S touto čtveřicí soudů se v logice provádějí rozmanité kejkle a hejble, a proto pro zjednodušení bývají označovány malými nebo velkými písmeny a, e, i, o, vyňatými z pomocných mnemotechnických slov affirmo = tvrdím a nego = popírám. Soudu obecnému kladnému přísluší písmeno a, obecnému zápornému e, částečnému kladnému i, částečnému zápornému o. Vzájemný poměr subjektu a predikátu se dá také znázornit pomocí kružnic; význam tohoto grafického znázornění se projevuje teprve v složité nauce o úsudku. Jak se pojmy znázorňují kružnicemi, je vysvětleno v hesle Pojem, odst. VI. Kdo ten odstavec prostuduje, pochopí bez obtiži, že soud A, např. Všichni lidé (S) jsou smrtelní (P) se znázorní dvěma kruhy, z nichž ten větší bude zahrnovat všechny smrtelné tvory (P), ten menší všechny lidi. Predikáty v soudu A mají význam vždy jen částečný. p s Soudy částečně kladné I, např. „některé houby jsou jedovaté", v nichž rozsah predikátu se kryje jen s částí rozsahu subjektu, se znázorňují nejčastěji takto: s p houby jedy Trochu jiný případ se naskýtá u soudu „někteří lidé jsou geniální". Jeto sice také soud I, ale pojem „lidé" se nekříží s pojmem „geniální", neboť není jiných geniálních tvorů kromě lidí. Kruhy nám jasně vyznačí tento jemný rozdíl: s p Velmi prosté je grafické znázornění všeobecných záporných soudů E, např. „žádná ryba nedýchá plícemi" Subjekt tu naprosto vylučuje predikát; proto se i kruhy vzájemně vylučují: s p A konečně běžný případ částečného záporného soudu O, např. „některé rostliny nemají chlorofyl", vykreslíme takto: Image s VII. Tím však není našemu trápení konec, protože logika dělí soudy ještě také podle vzájemného vztahu obou jejich členů: to je dělení soudů podle relace. Soud, v němž se subjektu prostě a bezpodmínečně připisuje nějaký přívlastek, např. Vojna a mír je román z napoleonských dob, Růže je červená atd., je soud kategorický. V soudu hypotetickém vyslovujeme závislost predikátu na subjektu, např. „Cvičíme-li se v logice, naše myšlení se stává jasnějším" Třetí skupina soudů, nazíraných z hlediska relace, tvoří soudy disjunktivní. To jsou soudy, v nichž se vyslovuje vztah subjektu k možnosti přinejmenším dvojí, např. „Čas je buď konečný, nebo nekonečný". „Smrt je buď přirozená, nebo násilná". – Tento způsob dělení soudů má veliký význam ve filosofii Kantově. VIII. Podle toho, jaký vyjadřují stupeň jistoty neboli podle modality, rozeznáváme zase trojí soudy. Na prvním místě stojí soudy apodiktické neboli nutné, jež vyjadřují jistotu tak pevnou, že jejich protiklad je zhola nemyslitelný, např. Dvakrát dvě jsou čtyři. Na druhém místě jsou soudy asertorické, např. Na jaře kvete bez. To je sice nesporná a zkušeností ověřená pravda, ale nicméně můžeme si docela dobře představit, že by na jaře bez nekvetl. – Nejnižší stupeň jistoty vyjadřuje soud problematický, např. Možná, že zítra bude pršet. Úroda snad bude letos dobrá. IX. Všechna tato důmyslná třídění soudů se týkala pouze jejich formy; můžeme však také soudy dělit podle jejich vzniku. Tož sdělím-li někomu, že má teta Amálka je žena, pravděpodobně se ode mne s opovržením odvrátí. Je-li však povahy trpělivé a mírné, vysvětlí mi, že jsem mu neřekl nic nového, neboť pojem „žena" je zahrnut v obsahu pojmu „teta Amálka". Zkrátka, kdyby to nebyla žena, nebyla by to teta, nýbrž strýc. Oznámím-li mu však, že teta Amálka má psa Amidora, odpoví mi radostně: Děkuji ti za poučení. Řekl jsi mi něco, co jsem nevěděl, neboť pojem „majitelka psa Amidora" není zahrnut v pojmu „teta Amálka" – Nu a ted' vězte, že ta první věta byla soud analytický, rozborný, objasňovací, ta druhá soud syntetický, souborný, rozhojňovací. Soudem analytickým nic nového k podmětu nepřidáváme, pouze jej rozbíráme a tím objasňujeme; uvědomujeme si o něm skutečnosti, jež zahrnoval a jež nám možná nepřipadly na mysl. Tedy: Železo je kov. Koule je kulatá. Československárepublikaje stát. Naproti tomu soudem syntetickým se rozmnožuje naše vědění, neboť se jím slučují pojmy, které dosud sloučeny nebyly. Např.: Tato tužka je špatně ořezána Kolumbus objevil Ameriku. Jiné důležité rozdělení soudů se řídí dle toho, bylo-li příčinou jej ich vzniku myšlení nebo zkušenost. Soudy, které vytváříme jen ajen rozumem, které vyplývají z podstaty věci a které tedy vznikají neodvisle na zkušenosti, jsou soudy a priori neboli apriorní, soudy vznikající ze zkušenosti jsou soudy a posteriori neboli aposteriorní. Soud „teta Amálka je žena" je apriorní; nemusím totiž tetu Amálku znát, a přece si o ní domyslím, že je žena Jiné příklady: Celek je větší než část. Kruh je okrouhlý. Naproti tomu soud: „Olovo je těžší než železo" je soud aposteriorní, neboť než jsem mohl něco podobného prohlásit, musil jsem se o tom zkušeností přesvědčit. Vnímavý čtenář si snad povšiml nápadné podoby soudů apriorních se soudy analytickými a soudů aposteriorních se soudy syntetickými. A opravdu až po Kanta se tyto pojmy víceméně kryly, tedy soud apriorní znamenal totéž co soud analytický, soud aposteriorní totéž co syntetický. Kant však dumal, dumal, až vydumal tzv. soud syntetický a priori, který vzbudil ve světě mudrců nemalé a oprávněné zděšení. Je to soud, který sice vzniká myšlením, tedy bez zkušenosti, a přece prohlašuje o podmětu něco nového, cosi, co v něm obsaženo nebylo. Především všechny matematické věty, praví Kant, jsou apriorně syntetické. Mám např. sečíst čísla sedm a pět. V po jmu sumy 7 + 5 není obsaženo nic víc a nic míň, než že číslo sedm má být přidáno k číslu pět, hotovo, puntík. Žádná dvanáctka v tomto pojmu obsažena není. Točme a vrťme těmito číslicemi, jak chceme, praví Kant téměř doslova, dvanáctku z nich nevytřepeme. K té musíme názorným přemýšlením teprve dojít; věta sedm plus pět rovná se dvanáct je tedy apriorně syntetická. Právě taková je i věta „přímá čára je nejkratší vzdálenost mezi dvěma body". Pojem „nejkratší" totiž nikterak není v pojmu „přímky" zahrnut a nemůže z ní být žádným rozborem vyvozen. X. Zvědě vše, co to jsou obyčejné soudy kategorické, můžeme vzít na vědomí tu radostnou skutečnost, že existují tři důležité druhy kategorických soudů složených. Především konjunktivní neboli slučovací jsou ty soudy, jež spojují několik soudů v jeden tím, že uvádějí jeden předmět (subjekt) ve vztah k více předmětům (predikátům). Příklady: Zbouřené moře hřímalo, syčelo, kypělo a vzdouvalo se. Rána mě tlačila, pálila a bodala. – naproti tomu soudy, jež mají stejný přísudek a různé podměty, jsou soudy výčetné neboli kopulativní či induktivní. Podměty takových soudů bývají obyčejně souřadné, např. Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto jsou planety. – Nu a konečně rozdělím-li rozsah podmětu mezi několik predikátů, dostanu soud rozdělovací neboli divizivní. Např. Básně jsou lyrické, epické a dramatické. Příručí, aniž tušil, že pronáší kategorický soud divizivní, pravil: Máme na skladě halenky puntíkové, čtverečkové, květované a proužkové. – Soudy výčetné a rozdělovači nesmíte zaměňovat se soudy disjunktivními, o nichž byla řeč v odstavci VIII. Jsem otec syna a dcery je soud divizivní. Narodí se mi buď syn, nebo dcera je soud disjunktivní. XI. Zamlčme jiné, méně důležité druhy dělení soudů a. vytěžme z toho, co jsme zvěděli, něco ušlechtilé zábavy; i promluvme si především o obratech neboli konverzích soudu. Jeden hlupák se rád chlubil cizím peřím a vydával výroky svých chytřejších přátel za své vlastní; aby to nikdo nepoznal, obracel je, jako obracíme proleželý polštář, tedy když někdo prohlásil, že krev není voda, náš příživníček si tuto moudrost zapamatoval a nazítří utrousil v kavárně, že voda není krev. Vybíral si k obracení ovšem jen taková rčení, za něž se jeho přátelům dostalo pochvaly; jemu se však ponejvíce dostávalo výsměchu. Jak je to možné? Inu neznal pravidla obratu soudů, a proto, když obrátil třeba soud „všechny ženy jsou dravci", vyšel mu nesmysl: „všichni dravci jsou ženy". Naproti tomu, když někdo vysokomyslně tvrdil, že pilný člověk nezná dlouhou chvíli, a náš zlodějíček pak dal tomuto mínění tvar „kdo nezná dlouhou chvíli, je pilný člověk", nikdo nic nenamítal. I vezměte především na vědomí, že soud starý, jejž chceme obrátit, je soud obracovací (iudicium convertens), soud nový je obrácený (iudicium conversum). l. Znázorníme-li si teď obecný kladný soud, např. „básníci jsou lidé" obrazcem, Image Image p Image Image vidíme názorně, že rozsah subjektu „básníci" splývá jen částečně s rozsahem predikátu „lidé" Nemohu tedy soud Básníci jsou lidé prostě obrátit a říci: Lidé jsou básníci, nýbrž musím říci: Někteří lidé jsou básníci. Tomuto způsobu obratu se říká obrat po případě (conversio per accidens). Vězte tedy, že soud A nelze obracet jinak než per accidens. Kdyby náš hlupáček byl znal toto pravidlo, a byl by větu „všechny ženy jsou dravci" správně obrátil „někteří dravci jsou ženy", ejhle, byla by nabyla šklebné úsměvnosti takřka shawovské a slečny v kavárně, polichoceny, byly by mu zatleskaly. Buďte ubezpečeni, že autoři vtipných konverzaček znají pravidla obratu soudů nazpaměť. 2. V soudu obecném záporném, např. „ryby nejsou savci", leží rozsah subjektu zcela mimo rozsah přísudku, a proto můžeme tento soud obracet bez nejmenších obtíží a změn. Např.: Ryby nejsou savci = savci nejsou ryby. To je tzv. obrat prostý (conversio simplex). 3. Soud I (částečný kladný) se obrací prostě: Někteří Američané jsou negři = = Někteří negři jsou Američané. 4. Soud O (částečný záporný) nelze vůbec obrátit. Našemu hlupáčkovi natropily soudy O nejvíc ostud. Když se jednou pokusil obrátit soud: Někteří lidé nejsou dobřícestovatelé, a řekl: Někteří dobří cestovatelé nejsou lidé, vyhodili ho z kavárny. XII. Obrátit soud znamená, opakuji, udělat podmět přísudkem a naopak; kvalita soudu přitom zůstává stejná – obrácený soud kladný zůstává kladným, záporný záporným. Můžeme však také udělat podmět přísudkem, přísudek podmětem a kvalitu soudu přitom změnit: této operaci se říká obměna neboli kontrapozice soudu. Soud původní, určený k obměně, nazýváme tu soudem obměňovacím (iudicium contraponens), soud nový je soud obměněný (iudicium contrapositum). Zůstane-li přitom – podobně jako u obratu – kvantita soudu nezměněna, je to obměna prostá (contrapositio simplex); změní-li se kvantita, je to obměna po případě (contrapositio per accidens). l. Obměnu soudu A, např. Všichni lidé jsou smrtelní, provádíme tak, že především změníme jeho kvalitu, což znamená, že jej proměníme v záporný soud téhož významu – v našem případě tedy Žádný člověk není nesmrtelný. Soud A, jak vidíte, se proměnil v soud E, který se, jak víte, obrací prostě, tedy: Co je nesmrtelné, není člověk. Tím je náš úkol nenápadně skončen: podmět se stal přísudkem a kladná kvalita soudu se změnila v zápornou. Kvantita se nezměnila, neboť obecný soud zůstal obecným; i docházíme k závěru, že soudy A se obměňují prostě. 2. Soud E, např. Žádný filosof, který nežije podle svých zásad, není poctivý člověk, proměníme v soud A téhož významu, tedy: Každý filosof, který nežije podle svých zásad, je nepoctivý člověk. Soud A se obrací po případě: K nepoctivým lidem patří i filosofové, kteří nežijí podle svých zásad. Soudy E, shrnuji, se obměňují po případě. 3. Soud I se dá proměnit v soud O; soud O, jak víme, nelze obrátit; proto soud I nelze obměnit. 4. Soud O, např. Některé jedy nemají chuť, dá se přetvořit v soud I: Některé jedy jsou bez chuti. Soud I se obrací prostě, v našem případě: Některé látky bez chuti jsou jedovaté. Shrňme teď, že soudy A se obracejí po případě, ale obměňují se prostě, soudy E se obracejí prostě, ale obměňují se po případě, soudy I se obracejí prostě, ale nedají se obměnit, zatímco soudy O se nedají obrátit, ale obměňují se prostě. To se pro lepší přehled znázorňuje takovýmto obrazcem: obrat po případě A Image E obměna po případě nelze obměnit I o nelze obrátit Zdolejme teď záhadu tzv. logického čtverce, který se právě uvedenému obrazci velmi podobá. Soudy A E I O mohou mít, jak jsme poznali, týž podmět a přísudek, mohou tedy mít touž látku, ale mohou se přitom lišit kvantitou a kvalitou. Např.: Všichni hosté se baví = A. Žádní hosté se nebaví = E. Někteří hosté se baví = I. Někteří hosté se nebaví = O. A teď uvažujme, jaký je mezi těmito soudy vztah. Mezi soudy A a O, jakož i mezi E a I, je hluboká propast: tyto soudy nemohou být platné, ale také oba nemohou být neplatné. Říkáme, že mezi nimi je kontradikce, protiklad (oppositio contradietoria). O něco mímějši je odpor mezi soudy A a E: oba sice nemohou být platné, ale oba mohou být neplatné: je mezi nimi protiva (oppositio contraria). Poměr mezi soudy A a I nebo mezi E a O se jmenuje podřaděnost (subalternatio). Platí-li totiž soud všeobecný, A nebo E, platí i soud částečný téže kvality; baví-li se všichni hosté, nebudu v logickém slova smyslu lhát, řeknu-li, že se bavili někteří z nich; ze společenského stanoviska je to ovšem lež. A konečně mezi soudy I a O je poměr srdečně přátelský: oba tyto soudy mohou být platné, ale oba nemohou být neplatné. Je to tzv. pod protiva (oppositio subcontraria). Vidíte tedy, že mezi soudy jsou přibližně tytéž vztahy jako mezi lidmi; a znázornit si je můžeme tím slibovaným logickým čtvercem, jemuž teď, trvám, porozumíte bez dalšího vysvětlování A Protiva E "1:1 0.0- - ~ Cll o o O- .... 't-\ s:: '"'I' o ,II) po ........ "'O O- t--j (1), \" ~/ ' ... ::l "'O o ,0 o oo ~ 9' ~ ..... I Pod proti va O "1:1 0.0- ~ 0.0- 't-\ ........ \" ~/ ~ 9' ~ XIII. Ať považujeme tyto poučky elementární logiky za pouhé cvičení správného myšlení, ať jim s Platónem a Aristotelem přisuzujeme charakter hlubší, souhlasný s charakterem absolutní reality: nikdo je dosud nepromyslil bez prospěchu, nikomu dosud neuškodilo, podrobil-li se občas jejich odtažitému, studenému řádu – neboť řád, nikoli vroucnost, hloubka a vzlet, chybí lidskému myšlení především; řád není pouto, nýbrž pružina vší myšlenky; možná dokonce, že myšlenka a řád je totéž. – Na nauku o soudu navazuji v hesle Úsudek. [BACK] |