|
ÚSUDEK. Základní akt myšlení, říkám v hesle Soud, jest soud. Nejdokonalejší a nejduchaplnější soudy by však nebyly nic platné tomu, kdo by z nich nedovedl odvodit další soudy, kdo by neuměl usuzovat, utvářet úsudky (úsudek = francouzsky inférence, anglicky inference nebo reasoning, německy Schluss). Sedlák Jíra, který si nespravil díru na střeše, zajisté věděl, že každá nedbalost se vymstí. Pan učitel ve škole mu bezpochyby tuto moudrost zvěstoval častokrát. Kdybyste byli sedláku Jírovi oznámili, že každá nedbalost se vymstí, byl by vám odpověděl, že mu neříkáte nic nového. Zásada praktického života „každá nedbalost se vymstí" byla tedy obsažena v jeho vědomí, ale marně, neboť jeho schopnost úsudku byla nečinná; měl díru v střeše, ale nedovedl pojem „děravá střecha" subsumpcí (v. t.) zahrnout pod obecnější pojem „nedbalost" a vytvořit tento úsudek: Každá nedbalost se vymstí. Mít díru ve střeše je nedbalost. Díra v mé střeše se mi vymstí. Proto díru nespravil, díra rostla a noční bouře mu pak, pokud se na tu říkanku správně pamatuji, zatopila celou chalupu. Vadná schopnost úsudku vykonala své zhoubné dílo. Základní akt myšlení, opakuji, je soud, podobně jako základní akt chůze je krok. Chůze se skládá z kroků, leč krok sám o sobě není chůze. Chodit značí spojovat krok s krokem. A myslit znamená spojovat soud se soudem, usuzovat. Myslit a usuzovat je totéž. Úsudek je pochod myšlení, jímž z daných soudů vyvozujeme soud nový. Tradiční logika rozeznává dvojí úsudky: úsudky bezprostřední neboli důsledky (latinsky consequentia), jejichž závěry neboli konkluze jsou přímo odvozeny ze soudu jediného neboli z jediné návěsti, cizím slovem premisy, a úsudky v užším slova smyslu, jejichž závěry jsou odvozeny ze dvou nebo více premis; nejdůležitější odrůda takových úsudků jsou sylogismy. Premisa: Ženy nejsou andělé. Závěr: Andělé nejsou ženy. To je důsledek. Uvedený úsudek o nedbalosti, jejž sedlák Jíra nedovedl utvořit, byl sylogismus. Uvedu však příklad jiný, slavný, tradiční, staletý, který nesmí chybět v žádné učebnici logiky, a tudíž ani ve filosofickém slovníku pro laiky: premisa: Všichni lidé jsou smrtelní. premisa: Sokrates je člověk. Závěr: Sokrates je smrtelný. I. Proberme však nejdřív důsledky. Když z nějakého soudu vyvozuji důsledek, říkám prostě trochu jinak to, co už řečeno bylo. Vytváření důsledků je tedy mlácení prázdné slámy. Ale jelikož mlácení prázdné slámy je jedna z nejoblíbenějších lidských činností, přičítá se důsledkům v logice nemalá důležitost. V hesle Soud, XII se dočtete, že mezi čtyřmi druhy kategorických soudů obecného kladného, obecného záporného, částečného kladného a částečného záporného, označovaných písmenami A E I O, známe tyto vztahy: Protiklad, protivu, podřaděnost a pod protivu. Pomocí těchto čtyř vztahů budeme z daných soudů vymrská vat rozličné důsledky. 1. Důsledky protikladu. Z protikladných soudů A a O nebo E a I vždy jeden platí a druhý ne; proto z platnosti jednoho bezprostředně vyvozujeme neplatnost druhého. Např. Je-li pravda, že všechny hry v karty jsou utrácením času (premisa), není pravda, že některé hry v karty nejsou utrácením času (závěr). Je-li pravda, že některé houby jsou jedovaté, není pravda, že žádné houby nejsou jedovaté. Je-li pravda, že žádný z žáků ve třídě nebyl pilný, není pravda, že někteří z nich byli pilní. Není-li pravda, že všichni žáci jsou pilní, je pravda, že někteří žáci nejsou pilní. 2. Důsledky protivy. Soudy A a E nemohou být oba platné. Z toho vyvozujeme takovéto nadmíru duchaplné důsledky: Je-li pravda, že všechny kočky jsou falešné, není pravda, že žádná kočka není falešná. 3. Důsledky podřaděnosti. Soud A zahrnuje v sobě soud I a předpokládá jeho platnost, soud E předpokládá platnost soudu O. Např.: Všichni černoši mají černou pleť. Tedy někteří černoši mají černou pleť. 4. Důsledky pod protivy. Soudy I a O nemohou oba být neplatné. Usuzujeme tedy z neplatnosti jednoho na platnost druhého. Např.: Není-li pravda, že některé místnosti v tomto domě jsou vlhké, je pravda, že některé místnosti v tomto domě nejsou vlhké. Připojíme-li k tomuto výčtuještě ty důsledky, jež vznikají 5. obratem neboli konverzí soudu a 6. obměnou neboli kontrapozicí soudu, logickými to hříčkami, o nichž se rovněž můžete poučit v hesle Pojem, XI a XII, bude to asi vše. Jak připomenuto na začátku, nic nového se z tohoto vyvozování důsledků nedovíte, ale mohu každému vřele doporučit, aby se v něm pilně cvičil; je to přinejmenším výtečné cvičení logické pohotovosti. Zkuste např. vyvodit všechny důsledky, pěkně jeden po druhém, z věty: Všichni savci dýchají plícemi, a počítejte na prstech. Je-li pravda, že všichni savci dýchají plícemi, není pravda, že někteří savci nedýchají plícemi. Je-li pravda, že všichni savci dýchají plícemi, není pravda, že žádný savec nedýchá plícemi. Někteří savci dýchají plícemi. K zvířatům, jež dýchají plícemi, patří savci. Kdo nedýchá plícemi, není savec. Kolik jste napočítali důsledků? Pět. Musili jsme totiž vynechat důsledek podprotivy, který se týká pouze soudů I a O, kdežto daná věta byla soud A. II. Nauka o důsledku, jak vidíte, je jednoduchá. Zato sylogismy, hoj, toť jiná. Vlastní objevitel sylogismů, Aristoteles, rozvedl tento vynález s nesmírnou obšírností a důkladností, neboť věřil, že v sylogismech je zakleto tajemství vší skutečnosti. Podle jeho názoru správný sylogismus odpovídá vlastní přirozenosti věcí. Člověk myslí v sylogismech, protože přírodní dění probíhá sylogisticky; správné návěsti sylogismu pro něj nebyly pouze důvodem závěru, nýbrž příčinou vzniku a existence věcí. Sylogismus pro něj nebyl pouze předmětem logiky, nýbrž i metafyziky. Aristoteles napsalo sylogismech čtyři knihy Analytik, jež se staly kánonem evropského myšlení. Jeho následovníci pak tyto knihy doplňovali, komentovali a opravovali dva tisíce let! Věda o sylogismu nabývala během staletí nesmírné subtility, ale postupně pozbývala původního metafyzického obsahu, stávala se formalistickou hříčkou, učeneckým tlachem, vědou o ničem, až jí konečně Bacon a po něm všichni angličtí empirici vypověděli vojnu a vykázali ji z filosofických učeben. Locke napsal ironicky: „Kdyby sylogismus byl vlastní nástroj rozumu a prostředek poznání, plynulo by z toho, že před Aristotelem nebylo člověka, který by nějakou věc mohl poznat rozumem." Také Descartes odsuzoval sylogismy: "V logice se sylogismy a většinajejích ostatních nauk hodí spíš k tomu, vykládati druhému věci známé, nebo jako nauka Lullova, mluviti bez soudnosti o tom, co nevíme, než naučiti se jim." O slavném sylogismu „Všichni lidé jsou smrtelní, Sokrates je člověk, tedy Sokrates je smrtelný" praví Stuart Mill, že Sokratovu smrtelnost nemůžeme vyvodit z věty „všichni lidé jsou smrtelní", protože nevíme, jsou-li všichni lidé smrtelní; to jediné, co víme, jest, že všichni lidé až po Sokrata umřeli. Správný úsudek tedy bude vypadat takto: Lidé A, B, C, D, E atd. atd umřeli. Sokrates je jim podoben; všechno tedy nasvědčuje tomu, že zemře také. „Zdání důkladnosti nám nebrání," napsal Kant, „abychom čtyři figury sylogistické považovali za víc než za prázdné školské chytráctví." Ale ani Kant, ani Mill nemohli upřít, že sylogismus je důležitý prostředek vědecké verifikace, odkrývání omylů, skrytých v příkrasách a kudrlinkách chytrácké řeči; že nám umožňuje zahrnout celé řady jednotlivých konkrétních poznatků všeobecnou větou, z níž pak můžeme, je-li třeba, původní konkrétní poznatky odvodit. Svým přísným zákonem tří pojmů, o němž promluvíme později, sylogismus nadmíru lehce odhaluje záludy sofismat, založených na ekvivokaci, tj. dvojvýznamnosti pojmů, a na nedovolené generalizaci, jimiž se hemží dnešní žurnalistická řeč. Nelze ani domyslit a představit si, jak hluboký a rozhodný vliv měla sylogistika na utváření evropského ducha, podrobovaného po staletí její studené a přísné kázni. Podrobme se jí na chvíli také. III. Aristoteles měl na mysli pouze sylogismy kategorické, tj. takové sylogismy, jejichž predikáty se skládají pouze ze soudů kategorických (viz Soud, VII). Jsou také ze všech nejdůležitější a celá ohromně složitá věda o sylogismech se týká téměř výhradně jen jich. Objasněme si především několik nutných pojmů. Všichni lidé jsou smrtelní. Sokrates je člověk. Sokrates je smrtelný. Pojem navěští čili premis a závěru čili konkluze už známe. Mezi premisami rozeznáváme návěst čili premisu vyšší (I) a nižší (2). Soud, vyjádřený vyšší premisou, je vždy obecnější než soud, vyjádřený premisou nižší. – Všimněme si dále, že v celém našem vzorném sylogismu se vyskytují celkem tři pojmy. Rozsah těchto pojmů (o rozsahu pojmů viz Pojem, IV) není stejný. Nejširší rozsah má pojem „smrtelný", nejužší rozsah má pojem „Sokrates"; mezi nimi je pojem „člověk". Sylogistickému pojmu s nejširším rozsahem se říká vyšší termín; vyskytuje se vždy ve vyšší premise, v nižší není nikdy a objevuje se znovu v závěru jako jeho přísudek neboli predikát (viz Soud, 2). Nižší termín se vyskytuje vždy jen v nižší premise a v závěru jako jeho podmět neboli subjekt. Pojem člověk, tzv. střední termín, se vždy vyskytuje v obou premisách; v závěru jej nenajdete nikdy. Právě tento tajemný střední termín, který zasahuje do tvorby závěru, který jej určuje, ale uniká z něho, když jej byl utvořil, učaroval Aristotelovi. Viděl v něm nikoli pojem, nýbrž tajemnou sílu, v skrytu řídící běh a charakter věcí, neviditelný můstek mezi individuem a rodem, mezi Sokratem a smrtelností, mezi konkrétnem a abstraktnem. NiŽŠÍ termín je věc, WYŠŠÍ termín je rod; střední termín je druh. Označíme-li vyšší termín písmenem P (protože je vždy predikátem závěru), užší termín písmenem S (subjekt závěru) a střední termín M (z latinského medius = střední), můžeme si svůj sylogismus o Sokratově smrtelnosti vyznačit takto: I. M jest P avšak S jest M tedy S jest P nebo krátce M = P S = M S = P IV. Zopakujme si teď krátce pravidla správného sylogismu, jež jsme dosud poznali, a přidejme k nim další. 1. pravidlo: Sylogismus smí zahrnovat pouze tři termíny: vyšší, střední a nižší. Neboť vtip sylogismu záleží právě v tom, že jeden termín se k druhému termínu pomocí termínu třetího staví do poměru subsumpce (v. t.). Proti tomuto pravidlu se chybuje, když se zneužívá tzv. ekvivokace, tj. když se jednoho termínu užívá v různém smyslu, např.: Každá kráva má čepec, čepec je pokrývka hlavy, každá kráva tedy má pokrývku hlavy. 2. pravidlo: Vyšší termín je vždy přísudkem závěru, nižší termín je vždy subjektem závěru, střední termín se v závěru nesmí vyskytovat. K těmto pravidlům, jež jsme poznali už dříve, přistupují další: 3. pravidlo: Pojem nesmí mít v závěru širší rozsah, než jaký měl v premisách. Měl-li tedy termín v premisách rozsah pouze částečný, nesmí mít v závěru význam obecný. Proti tomuto pravidlu hřeší např. tento nesmysl: Defraudanti patří do kriminálu, někteří pokladníci jsou defraudanti, pokladníci tedy patří do kriminálu. 4. pravidlo: Střední termín musí mít aspoň v jedné z premis význam obecný. Nedbání tohoto pravidla vede k takovým bláhovostem: Každý člověk je živočich, moucha je živočich, moucha tedy je člověk. – Jak stojí psáno v hesle Soud, VI, predikát ve všeobecném kladném soudu má význam pouze částečný; pojem „živočich" v obou premisách uvedeného sylogismu tedy měl také význam pouze částečný, a proto uvedený sylogismus je chybný. pravidlo: Jsou-li obě premisy kladné, závěr je rovněž kladný. pravidlo: Dvě záporné premisy nedávají žádný závěr. Např. z premis Víno není krev, voda není víno nelze nic vyvodit. 7. pravidlo: Dvě částečné premisy, podobně jako v 6. pravidle, nedávají žádný závěr. Tomu, kdo pochopil a strávil tato pravidla, bude se další nauka o sylogismech i se svými barbarskými mnemotechnickými slůvky a kostrbatými obrazci jevit snadnou. V. Uvedená pravidla sylogismu jsou tuhá, přísná, neměnná, provždy platná. Přikládají lidské myšlence, oři divokému a nevycválanému, uzdu, ohlávky, přivazují ji k rovné oji logické správnosti; ale nesmírná pestrost sylogismů, s níž nám ještě bude zápasit, nasvědčuje naproti tomu, že přes všechna logická pouta mají lidské myšlenky pořád ještě dost a dost volnosti. Tož především ze základní figury sylogismu, kterou jsme si na konci III. odstavce vyznačili prvním obrazcem: M=P S=M S=P můžeme snadno, aniž bychom tím porušili jedno jediné pravidlo, pouhým mechanickým přehazováním středního termínu M vyvodit tyto správné, nezávadné, dokonalé obrazce: 2.P=M S=M S=P 3.M=P M=S S=P 4.P=M M=S S=P To jsou ty čtyři základní obrazce neboli figury sylogismu, o nichž se zmiňuje Kant v citátu, jejž uvádíme. Přípustnými kombinacemi soudu A, E, I a O v premisách a v závěru pak z těchto základních obrazců vyvozujeme celou řadu vzorců neboli modů. Každý obrazec má takových modů několik. Probereme si je teď jeden po druhém. První obrazec znázorněný, opakuji pro jistotu potřetí, takto: M=P S=M S=P připouští tyto mody: 1. modus: Obě premisy jsou soudy všeobecné kladné A, závěr je také A. Pro snadné pamatování se tato kombinace označuje pomocným mnemotechnickým slovem Barbara, jehož tři samohlásky (a – a – a) vyjadřují kvalitu tří soudů, totiž obou premis a závěru, z nichž se sylogismus skládá. Např. Bar – Všechny lihoviny (M) jsou škodlivé (P) ba – Jeřabinka (S) je lihovina (M) ra – Jeřabinka (S) je škodlivá (P) Tento vzorec, jak vidno z grafického znázornění, je ze všech nejpěknější a nejpravidelnější. Image Takovéto grafické náčrtky sylogismů mají tu podmaňující, okouzlující podivnost, že zbavují lidskou myšlenku pouta časové posloupnosti a překládají ji do poměrů prostorových. Myšlenka sylogismu je v nich obsažena celá, ale nikoli systémem tří časově po sobě následujících soudů, nýbrž tří v prostoru rozložených, současných kruhů. 2. modus: Vyšší premisa je soud E, nižší A, závěr E; pomocné slovo Celarent. Např.: Ce – Žádné zvíře (M) nemá schopnost tvořit pojmy (P) la – Papoušek eS) je zvíře (M) rent – Papoušek (S) nemá schopnost tvořit pojmy (P) Image Image p Image Image Image Image Image Image 3. modus: Vyšší premisaA, nižší I, závěr I; pomocné slovo Darii. Např.: Da – Kyseliny (M) barví lakmus na červeno (P) ri – Některé kapaliny (S) jsou kyseliny (M) i – Některé kapaliny (S) barví lakmus na červeno (P) čtenář ted' ví, jak se sylogismy znázorňují graficky; doporučujeme mu, aby si narýsoval i tento modus a všechny další. 4. modus: Vyšší premisa E, nižší I, závěr O; pomocné slovo Ferio. Např.: Fe – Děti (M) nesmějí kouřit (P) ri – Někteří umělci (S) jsou děti (M) o – Někteří umělci (S) nesmějí kouřit (P) Tento úsudek je ovšem správný jen tehdy, vezmeme-li pojem „umělci děti" doslova, tedy zázračné děti pianisté atd. Rozumíme-li mu v přeneseném slova smyslu, je uvedený sylogismus ukázka poklesku proti 1. pravidlu. Tolik o prvním, nejpravidelnějším a nejdůležitějším obrazci sylogismů kategorických. Druhý obrazec P=M S=M S=P v němž, jak pozorujete, střední termín jest predikátem obou premis; jsou zde přípustné tyto mody: 1. modus: Vyšší premisa je soud E, nižší A, závěr E; pomocné slovo Cesare. Např.: Ce – Ryby (P) nejsou savci (M) sa – Velryby (S) jsou savci (M) re – Velryby (S) nejsou ryby (P) 2. modus: Vyšší premisa A, nižší E, závěr E; pomocné slovo Camestres. Např.: Každá hvězda svítí svým vlastním světlem. Žádná planeta nesvítí svým vlastním světlem. Žádná planeta tedy není hvězda. 3. modus: Vyšší premisa E, nižší I, závěr O; pomocné slovo Festino. Např.: Žádný kulturní člověk nevěří v strašidla, avšak někteří Evropané věří v strašidla; ergo někteří Evropané nejsou kulturní lidé. 4. modus: Vyšší premisa A, nižší O, závěr O; pomocné slovo Baroco. Např.: Dobré knihy prospívají charakteru člověka. Některé romány však neprospívají charakteru člověka, ergo některé romány nejsou dobré knihy. Třetí obrazec M=P M=S S=P v němž střední termín jest subjektem obou premis, připouští šestero modů. Příklady, pokud to nebude na závadu pochopitelnosti, uvedu ve formě tzv. entymeny neboli zámlky, tj. ve formě zkrácené, stažené do jedné věty. 1. modus: Vyšší premisa A, nižší A, závěr I; pomocné slovo Darapti. Např.: Některé kovy jsou lehčí než voda, např. draslík. (Původní tvar tohoto sylogismu byl: Draslík je lehčí než voda. Draslík je kov, ergo některé kovy jsou lehčí než voda.) 2. modus: Vyšší premisa E, nižší A, závěr O; pomocné slovo Felapton. Např.: Některé knihy nejsou výchovné, např. kovbojky. 3. modus: Vyšší premisa I, nižší A, závěr I; pomocné slovo Disamis. Např.: Někteří národové příslušící k plemeni jinému než indoevropskému byli kulturně velmi pokročilí, např. Etruskové. 4. modus: Vyšší premisa O, nižší A, závěr O; pomocné slovo Bocardo. Např.: Někteří psi nevyžadují masité potravy. Psi jsou šelmy; některé šelmy tedy nevyžadují masité potravy. 5. modus: Vyšší premisa A, nižší I, závěr I; pomocné slovo Datisi. Např.: Každý slušný člověk je hoden cti a chvály. Někteří slušní lidé jsou kati. Někteří kati tedy jsou hodni cti a chvály. 6. modus: Vyšší premisa E, nižší I, závěr O; pomocné slovo F erison. Např.: Někteří vysoce nadaní lidé nejsou prospěšni lidstvu, protože jsou darebáci. čtvrtý obrazec P=M M=S S=P Figuru tuto uvádím pouze pro úplnost; je bezvýznamná, neboť její tvary vznikají obratem sylogismů Barbara, Celarent, Darii a Ferio z prvé figury. Tak obrátím-li uvedený příklad sylogismu Barbara: Všechny lihoviny jsou škodlivé, jeřabinka je lihovina a je tedy škodlivá, dostanu sylogismus čtvrtého obrazce, označovaný pomocným slovem Bamalip: Jeřabinkaje lihovina, všechny lihoviny jsou škodlivé; ergo mezi škodlivé věci dlužno zařadit i jeřabinku. Jak vidíte, je to pouhá logická hříčka, jíž učitelé logiky trápívají své žáky jen z úcty k tradici. Nám laikům však na tradici tolik nezáleží, a proto se jí nebudeme zabývat. VI. Usuzování se neomezuje vždy na pouhé tři soudy. Můžeme také k závěru jednoho úsudku připojit soud další a vyvodit z obou soudů (tj. z původního závěru a ze soudu připojeného) další závěr; tak vznikne tzv. polosylogismus, jehož první část se jmenuje prosylogismus a druhá episylogismus. Např.: Stromy jsou rostliny Stromy stárnou ) prosylogismus ) episylogismus Všechny organismy stárnou Rostliny jsou organismy Rostliny stárnou Nic mi však nebrání v tom, abych k závěru polo sylogismu připojil ještě jeden soud a přilepil k němu ještě jeden sylogismus atd., dokud nedojdu k pojmu jedinečnému. Takovému spojení více než dvou sylogismů se říká řetěz sylogismů. Např.: Všechny organismy stárnou Rostliny jsou organismy Rostliny stárnou Stromy jsou rostliny Stromy stárnou Jedle jsou stromy Jedle stárnou Modrá jedle pod mým oknem jest jedle Modrájedle pod mým oknem stárne Mistrům sylogismu by se však tento postup zdál toporným, neohrabaným; proto by vynechali závěry jednotlivých článků řetězů a řekli by: Jedle jsou stromy Stromy jsou rostliny Rostliny jsou organismy Organismy stárnou Jedle stárnou Souhrnu sylogismů takto zkrácených se říká sorites. Všechny pojmy, jež v soritu jsou obsaženy, musi, kdykoli se opakují, zachovat přesně jeden a týž význam. V tom právě hřešili sofisté, že v postupu svých vývodů nenápadně podložili některým slovům zcela jiný význam, než v jakém je brali na začátku, a tak docházeli k neslýchaným nesmyslům, např.: čteme-li knihy, přibývá nám poznatků. Když nám přibývá poznatků, náš obzor se rozšiřuje. Když se náš obzor rozšiřuje, vidíme dál, než jsme viděli. Když vidíme dál, než jsme viděli, vidíme předměty zmenšené. Když vidíme předměty zmenšené, vidíme je méně zřetelně. Když je vidíme méně zřetelně, poznáváme je hůř. Když poznáváme věci hůř, je to znamení senility. Když se dostaví senilita, smrt je nedaleká. Závěr: Čteme-li knihy, smrt je nedaleká. VII. Úsudky, jež jsme probírali až dosud, se skládaly jen ze soudů kategorických. Premisy sylogismu však mohou být také hypotetické (viz Soud, VII); jejich závěr pak bude ovšem také hypotetický. Např.: Vzrůstá-li teplota, stoupá rtuť v teploměru Topíme-li. vzrůstá teplota Topíme-li, stoupá rtuť v teploměru To je tzv. hypotetický sylogismus. Od hypotetických sylogismů musíme lišit hypotetické úsudky, jež mají docela jiný tvar než sylogismus; vznikají tak, že vyslovíme hypotetický soud a hned vzápětí se vyslovíme o platnosti podmínky (tzv. modus ponens) nebo o neplatnosti podmíněného (modus tollens). Příklady nám ihned osvětlí tuto záhadu. Položme ne jprve vzorec nahoře zmíněného hypotetického sylogismu vedle vzorců hypotetického úsudku, aby se nám rozdíl jevil názorněji. Vzorec sylogismu hypotetického vypadá takto: Je-li M, jest P Je-li S, jest M Je-li S, jest P Naproti tomu úsudky hypotetické: Modus ponens Je-li S, jest P Siest Modus tollens Je-li S, jest P P'není Jest P Není S Pro snadnější pochopení a odlišení přetvoříme uvedený příklad hypotetického sylogismu v oba druhy úsudku hypotetického. Modus ponens: Vzrůstá-li teplota, stoupá rtuť v teploměru Teniota vzrůstá Rtuť v teploměru stoupá Modus tollens: Vzrůstá-li teplota, stoupá rtuť v teploměru Rtuť v teploměru nestoupá Teplota nevzrůstá Je dobře mít na paměti, že ze zamítnutí podmínky a z kladu položky neplyne žádný bezpečný závěr. Např.: Prši-Ii, je mokro. Neprší. Z těchto soudů arei nemohu uzavřít, že není mokro: co když jel kropicí vůz, co když taje nebo co když se protrhly hráze vranovské přehrady atd. atd.? Nebo: Když slunce svítí, nevidíme hvězdy. Prohlásím-li, že nevidíme hvězdy, nikterak z toho neplyne, že slunce svítí. Je-li silný vítr, netvoří se rosa. Rosa se netvoří. Závěr nula. VIII. Ted' už nám zbývají jen úsudky, jež lze vyvodit ze soudů disjunktivních, o nichž hovořím v hesle Soud, VIII. Vzorec disjunktivního soudu je: Ajest bud' B nebo C nebo D. Prostá úvaha mě poučí, že kladem jednoho členu rozluky se zamítají členy ostatní, ale zamítnutím jednoho členu se nerozhoduje, který ze zbývajících platí, ledaže by disjunkce byla dvoučlenná; zamítnutím všech členů s výjimkou jednoho jediného klade se tento jeden jediný. Vzorce úsudku disjunktivního tedy budou: A jest B nebo C nebo D Ajest B A není Cani D A jest B nebo C A není B Ajest C Ajest B nebo C nebo D A není BaniC Ajest D Např.: Lék je buď škodlivý, nebo prospěšný, nebo bez účinku. Tento lék není škodlivý ani prospěšný; je tedy bez účinku. – Filosofové jsou bud' materialisté, nebo idealisté; Marx není idealista; je tedy materialista. IX. Můžeme však také kombinovat soudy hypotetické se soudy disjunktivními. Vyšší premisa takového úsudku bude disjunktivní soud hypotetický; druhou premisou – tak jako u obyčejného úsudku disjunktivního – se vyslovujeme o platnosti podmínky (modus ponens) nebo o neplatnosti podmíněného (modus tollens). Tomuto kombinovanému disjunktivnímu úsudku říkáme úsudek tematický; je velmi důležitý v polemice, zejména jako modus tollens. Modus ponens má menší význam, protože se v něm nerozhoduje, který člen rozluky platí. Např.: Neprospívá-li student aje-li fyzicky zdráv,je buď nenadaný, nebo líný, nebo má špatné učitele. Tento student neprospívá a je fyzicky zdráv. Je buď nenadaný, nebo líný, nebo má špatné učitele. Jak vidíte, disjunkce zůstává otevřena. Zato modus tollens: Dosáhne-li někdo věhlasu vědeckého, je buď geniální, nebo mimořádně pilný. Lidé většinou nejsou ani geniální. ani mimořádně pilní. Většina lidí nedosáhne věhlasu vědeckého. Obsahuje-li hořejší premisa lematického úsudku dva členy rozluky, říká se mu dilema, má-li tři, je to trilema atd. První příklad, jejž jsem uvedl, bylo trilema, druhý dilema. Jenže pravé staré dilema v obecném slova smyslu, tzv. rohatý sylogismus (syllogismus cornutus), tento šidivý a subtilní nástroj sofistů a scholastických disputantů, má stavbu mnohem složitější. Můžeme jej vyjádřit tímto vzorcem: Aje buď B, nebo C je-li B, jest D je-li C, jest také D tedy ať Aje B nebo C, je vždy D. Tak např. radila jedna matka svému synu, aby nepřijímal žádný úřad veřejný, takto: Buď budeš zastávat svůj úřad dobře, nebo špatně. Budeš-li jej zastávat dobře, nebudeš se líbit lidem; budeš-li jej zastávat špatně, nebudeš se líbit Bohu. Tedy ať jej budeš zastávat dobře nebo špatně, nikdy se nebudeš líbit. – Avšak syn odpověděl: Buď budu zastávat úřad dobře, nebo špatně. Budu-li jej zastávat dobře, budu se líbit Bohu, budu-li jej zastávat špatně, budu se líbit lidem, tedy v každém případě se budu líbit. – Umírajícímu Sokratovi se připisuje tato dilematická úvaha: Duše buď hyne současně s tělem, nebo žije dále po smrti. V prvním případě není třeba se obávat žádné bolesti; v druhém případě bude duše žít životem blaženějším; tedy v žádném případě není třeba se bát smrti. Tím jsme díky bohu skončili svůj letmý přehled nauky o úsudku; nauky na prvý pohled marné, neboť neobohacuje naše vědomosti o faktech a jen a jen dává učená jména formám myšlenek, jež každý druhý člověk hladce a bez obtíží utváří bez učených jmen; tím marnější, že kdo ji ovládne, musí ji zase nejprve zapomenout, než začne opět normálně myslit, neboť kdyby měl před každým svým úsudkem uvažovat, má-li pro něj užít modu barbara nebo baroco, cela rent nebo camestres, svět by o něm bez jakýchkoli logických vzorců právem usoudil, že zeslabomyslněl. Ve skutečnosti ovšem naučená látka se nikdy nezapomíná, nýbrž propadá se pouze do podvědomí a odtud ovlivňuje činy a myšlenky vědomé; i opakuji, že si ani nedovedeme představit, jak hluboce a rozhodně ovlivnila nauka o úsudku, již jsme právě probrali, činy a myšlenky evropského člověka. Evropan (a ovšem i Evropanův syn, Američan) je nejjasněji, nejlogičtěji, nejpříměji a nejracionálněji myslící člověk světa. Ohromný národ indický, který představuje pětinu lidstva, by nebyl rozvrácen a nebyl by býval ovládán hrstkou (přímo a jasně myslících) bělochů, kdyby se byl věnoval kromě mystiky také trochu logice. I dokazujeme a prohlubujeme své evropanství mimo jiné také tím, že si aspoň jednou do roka osvěžíme a doplníme v paměti přesložitou a přenudnou nauku o úsudku. – Viz též hesla Analogie neboli obdoba, Dedukce a indukce. [BACK] |