|
ROMANTISMUS. Píšeme v hesle Renesance, reformace a osvícenství, že středověk byl překonán nikoli renesancí (třebaže renesanční myslitelé o to poctivě usilovali), nýbrž teprve racionalismem osvícenským; je tudíž pochopitelné, že reakce na osvícenství, romantismus, opět zabrousila do zdánlivě mystických, citových, nad rozumových hloubek středověku. Osvícenský vzdělanec osmnáctého století byl dobře vychován, věřil v pokrok, civilizaci, smýšlel mezinárodně, přísahal na matematiku, čekal, že tajemství přírody budou užuž zdolána přírodními vědami, neměl city ani představy, nýbrž toliko počitky, byl individualista, ale styděl se za své nitro, za své soukromí, vážil si sám sebe, protože v sobě viděl dokonalý a přesný stroj, existenci Boha dokazoval (nebo popíral, což je totéž) rovnicí, uctíval abecedu (Voltaire prý zakončil jednu svou řeč v Akademii slovy: Děkuji vám ve jménu abecedy): i je dobře pochopitelné, že romantický intelektuál naopak pohrdal dobře vychovanými lidmi, nazývaje je filistry a šosáky, vystavoval na odiv svůj cit, svou výjimečnost a podivnost, pohrdal empirií a matematikou, důvěřuje pouze instinktům, intuici, fantazii, věřil nikoli vědeckým výzkumům, nýbrž citu básníkovu, ztotožniv génia s Bohem (Kantovo slovo: Génius tvoří jako příroda se stalo jedním ze základních dogmat veškerého romantismu), a dával tudíž géniovi právo na setřesení všech tísnivých a všedních pravd, neměnnému, stálému dával přednost před pokračujícím, vyvíjejícím se (starý konflikt mezi bytím a děním, viz. Bytí a dění), organickému před mechanickým, prapůvodnímu před jsoucím (žádný romantik se neobejde bez nějakého pra-, německy ur-, bez nějaké prasíly nebo prahmoty nebo prabytosti), přírodnímu před udělaným, zkonstruovaným. Správně však vystihl Goethe vyumělkovanost tohoto romantického postoje k světu, když napsal, že „romantismus není něco přirozeného, nýbrž umělého, hledaného, vybičovaného, přehnaného, bizarního šaškovství a ke karikatuře" Tento postřeh platí dodnes: americký pasák krav není romantik – romantik je obchodní příručí, který se v neděli oblékne do kovbojských šatů, romantická není válka, nýbrž hra na vojáky, romantické jsou indiánky, ale v boji o život, jejž američtí rudí domorodci svedli s bělochy, nebylo pranic romantického. Osvícenci mluvili o středověku jako o době temna; romantičtí filosofové dychtivě čerpali ze středověkých mystiků, zejména z Eckharta (v. t.), jejž mimo jiné také Alfred Rosenberg, po druhé světové válce popravený filosofický teoretik nacismu (hnutí důsledně romantického), prohlásil za největšího apoštola nordického Západu. Proti individualismu osvícenskému vyvstalo romantické osudové společenství (Schicksalsgemeinschaft), krevní spřízněnost národa a mystické pojetí dějin (např. Schelling chápal dějiny jako stálé zjevování absolutna); odtud pramení zájem romantických vědců o básnické projevy minulých dob, o lidovou poezii a folklor, snaha očistit národní jazyk od cizích slov. Kdežto náš národ zásluhou Bolzanovou, Havlíčkovou a Palackého zůstal poměrně ušetřen vlivů sousedního romantismu, kult jazykové čistoty a mýtus dějin k nám pronikl velmi silně. Filosofičtí představitelé romantismu v Německu byli Schelling, Fichte, Schleiermacher, Schopenhauer (třebaže romantikům nadával) a Hegel. Ve Francii spíš než filosofové se k romantismu hlásili básníci – Victor Hugo, Lamartine, Alfred de Vigny jsou představitelé romantické školy, jež hlásala zásady odporu proti společenským konvencím a nudné osvícenské rozumovosti. – V Anglii se od romantiků učil Carlyle, v Americe Royce (viz. Novoheglovství). [BACK] |