|
NOVOHEGLOVSTVÍ. Obnovitelé objektivního idealismu Heglova, přední zástupci idealistického novoheglovství na rozdíl od novokantovců kupodivu nebyli Němci, nýbrž Anglosasové a Italové. V Anglii to byl především Francis Herbert Bradley (1846-1924), který se pokoušel adaptací Heglova učení čelit anglickému utilitarismu. Jako Hegel, i Bradley předpokládal existenci absolutna, které zahrnuje všechnu skutečnost; nevěřil však, že bychom byli schopni dopídit se absolutní pravdy, neboť naše soudy vystihují vždy jen jednu stránku dané skutečnosti. Absolutnu se můžeme pouze jakžtakž přiblížit intuicí, jež smazává všechny rozpory. – Jiný anglický novohegelián, Bernard Bosanquet (1848-1923), zdůrazňoval ve svém učení to, na co Hegel rád zapomínal, tj. individuálnost, hmotnost, konkrétnost věcí tohoto světa. Stavěl se také na odpor Heglovu dogmatismu; jeho – a tudíž i svou – filosofii považoval za pouhou hypotézu. V Americe zastupoval heglovský novoidealismus Josiah Royce (1855-1916), vedle Jamese a Deweye nejzajímavější americký myslitel; snad jen přílišná houšť a spletitost jeho myšlenek, stěží sledovatelných až k jejich společnému jmenovateli, zavinila, že je méně známý než oba představitelé pragmatismu. Faktum, jež Royce považuje za nejnepochybnější, za nejurčitější a nejspolehlivější, je existence omylu. Je to pro něj skutečnost stejně neotřesná, jako myšlení bylo neotřesnou skutečností Descartovi a pochybnost svatému Augustinovi; ovšem Royce, hegelián, dovede z existence omylu dialekticky vyvodit existenci pravdy, uložené v absolutním vědomí Boha, jemuž říká poněkud emfaticky Absolutní Znatel (Absolute Knowing One). V mysli tohoto Znatele jsou uloženy veškeré ideje ve svém pravém vnitřním významu (internal meaning). Tento vnitřní význam ideje je totožný s jejím účelem; neboť každá idea se vztahuje k nějakému účelu. Onoho účelu pak je dokonale dosaženo v samém jsoucnu; např. vnitřní ideje koně je dosaženo jsoucnem koně. Proto „co jest aneb co jest reálné, je tím právě v individuální formě a v konečném naplnění dokonalým ztělesněním vnitřního významu idejí" Bůh je světu imanentní; Bůh je současně myšlenka, vůle a čin, což všechno dohromady tvoří život vesmírný. Každájednotlivá bytost je součást Boha nebo, obráceně, Bůh soustřeďuje ve své bytosti nesčetné bytosti jednotlivé; proto mu Royce říká také Jedinec mnohých Jedinců (Self of many Selves). Takto Royce dochází po Heglově vzoru k zbožštění – bohudík ne státu, nýbrž lidského společenství. Z božského charakteru společenství vyplývají pro člověka etické úkoly, jež Royce po americku vyjadřuje slovem loajalita. Na evropské pevnině nejzajímavější představitel novoheglovství byl Ital Benedetto Croce (1866-1952), který bývá kladen po bok Bergsonovi. Základní projev lidského ducha, učí Croce, je intuice. Intuicí zpracovává člověk své počitky v tzv. výrazy (exprese), dodávaje jim určité formy. Touto formující činností vytváří duch skutečnost novou, zcela nezávislou na skutečnosti vnějškové, ba co víc: intuicí si duch uvědomuje sám sebe, a ježto duch jest formujícím principem celého kosmu, uvědomuje si i zákonnost kosmu. Schopností intuice je nadán každý člověk, někdo víc, někdo míň, nejvíc umělci; je tedy možno říci, že i ten největší hlupák je do jisté míry umělcem. Je však také do jisté míry i vědcem. Neboť když si člověk intuitivně vytvořil novou skutečnost, začne ji zpracovávat rozumem; vývoj duševní tedy stoupá od intuitivního k rozumovému, pojmovému, logickému, najehož vrcholu stojí věda. Z teoretického poznání intuitivního a rozumového vyrůstá pak praktická činnost, poháněná chtěním, vůlí. Intuicí a rozumem člověk poznává vesmír, vůlí jej přetváří. „Jak bychom mohli opravdu chtít, kdybychom neznali svět?" Musím nejdřív poznat, že voda zhasíná oheň; pak teprv mohu vody užívat k hašení. Největší Croceův význam je v jeho estetice; jeho názor na tvorbu uměleckou je však zatížen romantismem. Všechen zázrak umění se prý odehrává v nitru umělcově; vyjádření jeho intuice, tedy namalování obrazu atd., je prý cosi druhotného, závislého na zručnosti mechanické. Croce nechce vědět, jak důležitá je v umělecké tvorbě systematická a pokorná práce. Michelangelo sic řekl, že člověk nemaluje rukama, nýbrž mozkem, ale přitom pracoval jako kat. Croceova formulka je sic příjemná, ale bídně pohoří, kdo se jí přidrží. Jeho ústřední dílo je třídílná Filosofie jakožto věda o duchu (F come scienza deIlo spirito). Do prvního svazku, věnovaného estetice, zahrnul Croce i jazykovědu. Tento nápad ho proslavil za hranicemi. Není třeba ovšem připomínat, že Croce rozuměl lingvistice docela jinak, než jak jí rozumějí v Naší řeči. Má o řeči ponětí stejně romantické jako o umění: vnějškový projev řeči, totiž vyrážení artikulovaných zvuků, nemá pro Croce význam. To hlavní se odehrává uvnitř, když člověk esteticky zpracovává a syntetizuje své dojmy. Škoda, že si Croce nevzpomněl na Démosthenův hrdinský zápas se skutečností řeči, bez něhož by se arei nebyl stal řečníkem. – Croce vedl časopis La Critica současně s filosofem Giovannim Gentilem, ale rozešel se s ním; Croce se stal odpůrcem, Gentile přívržencem a filosofickým teoretikem fašismu. Podobně jako Heglovi stát pruský, Gentilemu byl fašistický stát nejvyšší realizací absolutna. [BACK] |