NOVOKANTlSMUS. Rozvoj materialismu, pozitivismu a naturalismu v druhé půli minulého století vyvolal mezi idealisticky naladěnými filosofy volání „zpět ke Kantovi"; nešlo tu však ani tak o rehabilitaci a znovuoživení filosofického systému Kantova, jako spíš o polemicky opěrný bod, o odrazný můstek a všeobecně o východisko ze situace, kdy filosofie až na to jméno pomalu přestávala být filosofií. Jeden z prvních tuším stoupenců tohoto směru, Friedrich Albert Lange (1828-1875), napsal Dějiny materialismu (Gesch. des Materialismus). Sám ovšem materialistou nebyl; materialismus mu byl „prvním, sic nejnižším, ale také poměrně nejpevnějším stupněm filosofie" a jedinou opravdu vědeckou ormou vysvětlování přírodních jevů. Jelikož však materialismus vyrůstá z naivní iluze o naprosté realitě smysly vnímatelného světa, nepřináší řešení problémů metafyzických; je to výtečná metoda, ale pochybný světový názor. A zatímco se jednotlivými problémy materialismu obíral a zkoumal jeho přednosti i slabosti, Lange si vzpomněl, jak významnou roli hrál svého času Kantův kriticismus v boji proti materialismu osvícenskému; i vydal zmíněné heslo „zpět ke Kantovi", jež od něho později převzal jeho nástupce na univerzitě v Marburce, Hermann Cohen (1842-1918); tehdy se ustavil pojem novokantovské školy marburské, do níž se řadí též Paul Natorp, Ernst Cassirer, Kari Vorlander; RudolfStammler aj. Ve filosofii Cohenově však z Kanta zbylo málo: Cohen zrušil jeho „věc o sobě", odstranil rozdíl mezi apriorními a aposterioními prvky poznání a zachoval pouze – v pozměněné podobě – kategorie, do nichž zařadil pomysl veličiny nekonečně malé a nekonečna. Jiné kategorie jsou číslo, pohyb, trvání, kauzalita; jejich množství není konečné, nýbrž nové problémy vyvolávají k životu nové kategorie. – Východiskem vší Cohenovy filosofické spekulace byla logika. Jest jen jedna cesta poznání, a to je logické myšlení. Myšlení však – v tom se Cohen shoduje s Kantem – nám nepřináší obraz skutečného světa, nýbrž myšlením ten svět teprve budujeme; z toho plyne, že myšlení a bytí je totéž. To však neznamená, že by vnější svět neexistoval, jak si to představují solipsisté; znamená to pouze, že jej poznávám po svém a že do něho vkládám svůj vlastní řád, svůj vlastní zákon, bez něhož bych vnímal jen chaos. Úkolem filosofování není objevovat tzv. substance, nýbrž nalézat mezi jevy určité vztahy, zpracovávat rozdílnosti a docházet tak k logickým rovnostem; první a poslední slovo vší filosofie a základ vědy je věta identity (viz Substance a Zásady logické, II); proto veškerá vědecká filosofie začíná Parmenidem eleatským (v. t.). Od Parmenida je pak už jen malý krok k Platónovi; krok tento provedl zmíněný Natorp, který Platónovy ideje prohlásil za původní, na zkušenosti nezávislé pojmy.

Jinou větev novokantismu vytvořil zakladatel bádenské školy Wilhelm Windelband, o němž se dočtete v hesle Hodnoty. K novým kantovcům se počítá i Wilhelm Schuppe, jejž najdete v hesle Imanentní filosofie, a Alois Riehl (1844-1924), který zdůrazňoval empirické východisko Kantova učení; filosofii považoval za vědu o vědách a tím se přiblížil k pozitivismu. – Ze všech novokantovců však měl ke Kantovi nejblíže Rudolf Eucken (1846-1926), který se nepřiklonil ani k logické, ani k empirické stránce Kantova učení, nýbrž kjeho filosofii praktické, k etice. Vyšel z Kantova lišení dvojí zákonnosti, jíž podléhá člověk: zákonnosti přírody, jež poutá jeho tělo a smysly, a zákonnosti světa absolutního.jež se v něm projevuje hlasem jeho svědomí. Všechny veliké osobnosti, učil Eucken, měly jasné vědomí nějakého vyššího duchovního světa; a pronikat k tomuto světu jest dějinný úkol celého lidstva. Jeden z nejdůležitějších činitelů, jež vedou lidstvo na cestu vyšší mravnosti, je náboženství. – Přes všechny krásné řeči o lidstvu Eucken byl filosof úzce nacionalistický, německý; největší čin německého idealismu prý bylo vypovědění světové války. Do češtiny bylo přeloženo jeho hlavní dílo Smysl a hodnota života (Der Sinn und Wert des Lebens). – Ve Francii hlásal návrat ke Kantovi Charles Renouvier (1815-1903). Jak tomu bylo u novokantovců zvykem, i on odmítal „věci o sobě"; všechno pro něj byly jen představy (représentations), jevy (phénoměnes) a vztahy (relations) mezi nimi. Co poznáváme? ptá se Renouvier. Věci, abychom užili běžného výrazu. Nuže „všechny možné věci, totiž věci možné pro nás a pro naše vědomí, mají společnou vlastnost: že nám jsou představovány, že se námjeví" Nicméně „svět se nerozpadá na mlhovinu jevů" Jevy jsou podrobeny zákonům a hlavní z těchto zákonů je zákon relace (vztahu); univerzální vlastností jevů je, že jsou relativní k jiným jevům. A tak veliké slovo skepticismu všechno je relativní se modernímu filosofovi stává základem všeho poznání. – Renouvier byl indeterminista, zastánce svobody vůle. (Racionální psychologie, Psychologie rationnelle 1,330) Uznání svobody je kategorický mravní imperativ, stejně jako víra v existenci Boha a nesmrtelnost duše. Nejlepší žáci Renouvierovi byli Octave Hamelin (1856-1907) a Arthur Hannequin (1856-1905). V zemích anglosaských a v Itálii se idealističtí filosofové těch dob přikláněli spíš k Heglovi (viz Novoheglovství).