PSYCHOLOGIE, říká se, je věda, která se nadobro osamostatnila od filosofie. Pravda, bývala kdysi součástí metafyziky, ale nebyla to psychologie v dnešním slova smyslu, totiž psychologie vědecká. Trvají-li ještě dnes nějaké vztahy mezi psychologií, tj. vědou o člověkově životě duševním, a filosofií, jsou prý přesně protikladné vztahům dřívějším. Staří filosofové budovali své psychologické hypotézy na hypotézách metafyzických; dnešní psychologie žádných metafyzických hypotéz nepotřebuje; a naopak filosof se neobejde bez výsledků bádání v oboru psychologie.

Byl bych rád, kdyby tomu tak bylo, protože bych se nemusil namáhat psaním tohoto trudného hesla; bohužel tomu tak není. Pravda, psychologie by se ráda osamostatnila a ještě raději by se pochlubila úspěchy stejně oslňujícími jako vědy exaktní, ale nemůže se jimi pochlubit, protože jich nedobyla. Je pravda, že moderní filosof se neobejde bez analýzy psychologické, ale musí si pro to stvořit psychologii svou vlastní, tak jako to udělali např. Bergson, James, Driesch; s nedobrou by se potázal, kdyby se ohlížel na výsledky tak řečené oficiální psychologie vědecké.

Nuže: je-li psychologie samostatná věda, je stav této vědy kritický. Věda je v krizi, když se shledá, že zásady, jimiž se dosud řídila, jsou falešné, a když nová cesta, jíž vykročila, je sic možná správná, ale dosud málo prozkoumaná. A to je právě případ psychologie. Její krize byla zaviněna tím, že psychologové, chtějíce se – jak už řečeno – vyrovnat vědám exaktním, slepě a bezhlavě napodobili jejich metody; ukázalo se však, že člověk není – tak jak by to chtěli tzv. atomisté – zkumavka, v níž by se slučovaly elementy jeho duševního života podle jakési obdoby zákonů chemie; že člověkovy psychické síly nedávají žádnou mechanisticky stanovitelnou výslednici a že vztah mezi tělem a duší se nedá předvídat matematicky.

I. Zdálo by se tedy, že ze všeho, co se může stát předmětem člověkova vědění, nejméně probádané je jeho vlastní nitro; že člověkovy vědomosti o předpotopních ještěrech jsou bohatší než jeho znalost vlastních reakcí duševních, zkrátka že pod svícnem jako obvykle je tma Vezmeme-li do ruky kteroukoli učebnici oficiální školní psychologie, zdá se nám, že je tomu tak. Učebnice ty nás především ujišťují o tom, že psychologie – jak už jsme řekli – je věda. Poučují nás dále o metodách, jichž se v psychologii užívá, totiž o sebepozorování neboli introspekci, což znamená pozorovat své vlastní nitro, zkoumat své vlastní reakce, a o pozorování jiných osob, což prý je přesnější a vědečtější. Většina psychologů introspekci prudce odmítá – asi proto, že není-li ve fyzice a chemii introspekce možná, nechtějí ji připustit ani v psychologii. Tím větší přízni badatelů se těší experimenty – to ovšem proto, že i v exaktních vědách se pěstují experimenty. Tolik úvodem.

Vlastní nauka o duševním životě pak dělívá člověkovy psychické činnosti na ,jednoduché" – tj. počitky, vjemy a představy, a „složité" – myšlení, cítění a chtění. Největší závadou těchto nauk není strnulá a prostoduchá schematičnost; vědecký popis se bez jisté schematičnosti neobejde. Horší je, že vědecká psychologie se tvrdošíjně (v staré známé snaze, vyrovnat se exaktním vědám) opírá o zákony, jež nejsou zákony, především o zákony asociační (viz Asociace), podle nichž člověk bezděčně sdružuje prvky svého duševního života, mezi nimiž byla už jednou předchozím vědomým aktem mysli vytvořena souvislost. Nuže – není sporu o tom, že k takovému sdružování opravdu dochází. Spatřím-li dejme tomu u knihkupce výtisk Anny Kareniny, vzpomenu si možná na Dobřichovice, kdež jsem tuto knihu před deseti roky naposled četl. Asociační zákon mi tu dopomohl k vysvětlení, proč jsem si při spatření určité knihy vzpomněl na určité letovisko, ale na rozdíl od opravdových přírodních zákonů mi naprosto nedovede předpovědět, co se mi stane, když dejme tomu Tolstého Kareninu spatřím při jiné příležitosti: vzpomenu-li si opět na Dobřichovice, nebo vybaví-li se mi postava některých z hrdinů tohoto románu, nebo vzpomenu-li si na Vojnu a mír nebo na koňské dostihy nebo na Gretu Garbo nebo na jednu paní, jež se dala přejet vlakem, nebo na kaviár nebo na módu šněrovaček a dlouhých sukní nebo na Jasnou Poljanu nebo nevím na co nebo nevzpomenu-li si vůbec na nic. Tedy, jak praví vtipně Driesch, tzv. asociační zákon není vůbec zákonem. Co bychom např. řekli o principu Galileiho, kdyby měl tuto formu: Těleso, uvedené v pohyb, pohybuje se bud' přímo stejnoměrnou rychlostí, nebo rychlostí zmenšenou, nebo se pohybuje v křivce, nebo se nepohybuje vůbec? A takzvaný zákon asociace nemá vskutku větší ceny nežli Galileův zákon v takovémto znění. – V člověkově duševním životě se asociace tedy vyskytuje a hraje důležitou roli, ale nelze mluvit o zákonech asociace; a totéž lze říci o jiném triumfu vědecké psychologie, o zákonech psychofyzických (viz Psychofyzický paralelismus). Začalo to velmi slavně; F echner stanovil logaritmický poměr mezi fyzickým podrážděním a mezi intenzitou počitku, i zdálo se, že psychologie se blíží k splnění svého nepochopitelného snu, uchopit, vyjádřit, stanovit člověkovo duševní dění matematicky; skončilo to však skromnou hypotézou, že každému jevu vědomí odpovídá určitý fyziologický děj v mozku a že toto stanovisko může „konat dobré služby exaktnímu bádání jakožto střízlivá obecná formulace všeho, co v celé té věci dosud bylo shledáno." Těmito pokornými slovy doznává slavný experimentální psycholog Kiilpe krach všeho dosavadního bádání psychologického. Že každému jevu vědomí odpovídá jakýsi záhadný, experimentálně ovšem nezjistitelný děj v mozku: toť vše, co víme o duševním životě člověka. Zdá se tedy, že pod svícnem, jak jsme řekli na počátku tohoto odstavce, je hluboká, přehluboká tma.

II. Ale přece tomu tak není. Mluvili jsme namátkou o Tolstém. Nuže co nevěděl Tolstoj a Dostojevskij o člověku, co nevěděli Maupassant a Balzac, nestojí za to vědět. Ovšem nebyli to psychologové vědečtí; neužívali metody experimentální, nýbrž především – buďte o tom ujištěni – introspekce. Veliký romanopisec užívá introspekce, i když píše o osobě jiného pohlaví nebo o dítěti. Věděl-li Tolstoj, tento bradatý nosatý šlechtic-mužik, tento chlapský chlap, co pocítí mladičká dívka, když poprvé v životě vstoupí s obnaženými rameny a zády do plesové síně, věděl to, ač se to čtenáři může zdát neuvěřitelné, z introspekce. Jiný zdroj poučení neměl, protože žádná dívka by mu to nebyla uměla popsat tak, jak to popsal on. Ovšem tohle je psychologie, jak přiznává Windelband, géniova, básníkova. .Proměniv takovouto psychologii intuitivního pochopení ve vědu se dosud nepodařilo nikomu," dodává.

III. Nuže – je nutno opustit všechno, co dosud bylo vykonáno, a začít znovu.

Tohoto zlého kroku se odvážili tak řečení behavioristé (z anglického to behave = chovati se), ale i oni se dostali na scestí. Kdybychom zkoumali duševní život mořského ježka, nemohli bychom arei užít metody introspekce; pozorovali bychom pouze, jakými pohyby mořský ježek reaguje na změny svého okolí, zkrátka jak se chová; a škola behavioristů při svém studiu psychologie člověka postupuje nejinak. Badatel, zkoumající reakce mořského ježka, sám není mořským ježkem; proto behaviorista předpokládá, že sám není člověkem. Předmět jeho studia, člověk, není bytost, která cítí, myslí, má radost, doufá; o tom behaviorista, ježto zavrhuje introspekci, neví nic. Člověk, jejž studuje, necítí bolest, když ho píchneš špendlíkem, nýbrž vykoná určité prudké pohyby; jiné pohyby vykoná, když mu odepřeš potravu, když ho vystavíš horku nebo mrazu, když ho honíš bičem po dvoře atd. Podle tohoto pojetí je psychologie „studium přizpůsobování těla vnějšímu prostředí". Historie lidské civilizace je „historie smršťování a rozpínání svalů". Duše je „projev onoho druhu dráždivosti, jež je vrozena všem dynamicky činným proteinovým sloučeninám" (Dorsey) Podle pověstného amerického behavioristy Johna B. Watsona (1878-1958) myšlení není nic jiného než pohyby hrtanu a jiných částí těla, jinými slovy nehlasné užívání mluvidel, k němuž dochází tehdy, když není třeba mluvit nahlas, řečeno ještě jinak: myšlení záleží v tom, že člověk koná jakési nepozorovatelné, nezjistitelné pohyby; okolnost, že myslící lidé občas vymyslí leccos nového, že totiž jejich myšlení někdy bývá tvůrčí, vysvětluje Watson tím, že tak dlouho bloumali po vyšlapaných cestách, až jednou náhodou vykročili směrem, kudy nikdo před nimi dosud nešel.

Pokud by behaviorismus byl pouze metodou, nedalo by se nic namítat. Jak stará psychologie koketovala s chemií a fyzikou, behaviorista se opičí po biologii; toť vše. Behaviorismus však zabíhá také do filosofie, proklamuje-li, že neexistuje žádné vědomí, paměť, myšlení, nýbrž pouze a jenom počitky. (Na to namítá správně Driesch: Kam náleží pravda onoho výroku, že není nic kromě počitků – je tato pravda také počitek?) Uvedený Watson také rád rozumuje o náboženských otázkách. Náboženství prý má původ jednak v lidské hlouposti, jednak v lenosti. Lenoši v primitivní lidské společnosti se odedávna zanášeli otázkou, jak se vyhnout práci; pozorovali tedy své hloupější pracovité druhy a shledali, že hlupáci při zvuku hromu a při podobných zjevech upadají do smrtelné úzkosti a že v tomto stavu se stávají pasivními, snadno ovladatelnými. Proto začali hlupáky plánovitě strašit. Ti, již v tomto umění dosáhli dokonalosti, stali se černokněžníky. Z organizací černokněžníků vyrostly církve, vznikl pojem Boha a nesmrtelné duše. Lidé po tisíciletí v existenci duše věřili a báli se jejích po smrtných osudů, třebaže nikdo se jakživ žádné duše nedotkl ani ji neprohlížel ve zkumavce. Behaviorismus ovšem učiní těmto nesmyslům konec. Etika starého typu a náboženství bude vytlačena experimentální etikou behavioristickou, sociologie se přemění v sociální psychologii a na místo filosofie nastoupí dějiny věd. – Vidíme, že behaviorismus přes všechnu svou zdánlivou novost, svěžest a modernost se zcela prostě vrací k dávno překonaným stanoviskům vulgárního materialismu (viz Senzualismus).

IV. Jinou moderní reakcí na zastaralou asociační psychologii je škola tzv. psychologie celostní, která (žel také pod vlivem moderní biologie) zdůrazňuje, že lidské nitro není hrnec, jehož obsah by se skládal z počitků, vjemů a představ; lidský duševní život je uzavřený celek a psychologie jej tedy musí ze stanoviska celku chápat a studovat. Tomu musíme rozumět asi tak, že jako bychom nepochopili hudební skladbu bez porozumění pro souvislost jednotlivých tónů, z nichž se skládá – kdybychom dejme tomu nejdřív udeřili na pianu první akord, pohovořili o něm, za půl hodiny udeřili druhý akord, pak se vrátili k prvnímu atd. atd. – , stejně neporozumíme životu duševnímu, zapomínáme-li, že elementy, z nichž se skládá, nemají pouze smysl samy o sobě, nýbrž i ve svém vztahu k ostatním elementům, a především k celku těchto elementů, jinak řečeno, že celek je víc než součet jeho částí – stejně jako slovo celek je víc než součet jeho písmen c+e+ 1 +e+k; že duševní život člověkův je prostoupen řádem a že tento řád ve svém celku má (vyšší nebo nižší, složitější nebo primitivnější) smysl. Dejme tomu zrakový počitek zelené barvy hraje v celku tvého života docelajinou roli, vidíš-li tu zeleň na stéblu trávy, na nezralé švestce, na líčku své nemocné milenky nebo – jsi-li voják – spatříš-li zelenou raketu, která znamená „nepřítel se chystá k útoku" Duševní život člověkův se tedy nedá myslit bez řídících sil, které sjednocujíce, pořádajíce a uvádějíce ve vzájemné vztahy jednotlivé počitky, pozměňují jejich prvotní elementární smysl. Tyto řídící síly jsou nevědomé; celostní psychologie se tedy neobejde bez pojmu nevědoma, o němž najdete poučení v hesle Nevědomo. Tam jsou údaje o Freudově psychoanalýze a o Adlerově psychologii individuální.

V. Jestliže psychologie jako věda o duši či o duševnu, jak bývá definována, se stala sterilní, katedrově učeneckou disciplínou, tím čileji a úspěšněji si vede psychologie aplikovaná, psychologie prakticky užitá a užívaná, jak ji pěstují na Západě, především ve Spojených státech. Je to zvulgarizovaný freudismus, opřený o impozantní systém statistik, dat, přesně zaregistrovaných výsledků průzkumu veřejného mínění, experimentů a zkoušek inteligence, tzv. testů. Vliv této průbojné, mladé vědy, jež vznikla nedlouho před první světovou válkou, na sociální a soukromý život obyvatel západních států je ohromný, větší, než tam kdo tuší. Vskutku „málo lidí si uvědomuje", říká anglický psycholog H. 1. Eysenck, autor objevných knih Uses and Abuses of Psychology (Užívání a zneužívání psychologie) a Sense and nonsense in Psychology (Smysl a nesmysl v psychologii), „do jaké míry jejich životy jsou utvářeny aplikací objevů v sociálních vědách, především nedávnými vymoženostmi psychologie". Na Západě není člověka, který by mohl uniknout následkům ne vždy blahodárných požehnání, jak praví Eysenck, jež praktická psychologie přináší lidstvu. Rozhodnutí o budoucnosti dítěte vychází z testů, jimž dítě bývá podrobováno už ve dvanácti, nejpozději ve třinácti letech. Vojákovo zařazení k té či oné zbrani, jeho povýšení na důstojníka je určováno psychologickými testy. Nejvyšší místa v státní službě jsou obsazována na základě psychologických metod tzv. „nové selekce", cožje kombinace průzkumů a testů. Testovacích postupů se užívá i v diagnostice a v průběhu léčení nervových chorob. Gallupův ústava množství jiných podobných institucí měří a váží mínění a nálady obyvatelstva, a výsledky jejich průzkumu ovlivňují zákonodárství a státní politiku. Psychologové zkoumají otázky optimálních pracovních podmínek v závodech, správného rozdělení pracovních přestávek, příčiny neklidu obyvatelstva, cesty,jimiž se šíří poplašné pověsti; psychologických zkoumání nejsou ušetřeni ani starci – studuje se jejich citový a intelektuální rozvoj a úpadek, vliv odchodu do penze na jejich tělesné a duševní zdraví apod. Je všeobecně známo, jak pronikavě v rozvinutých kapitalistických státech obchodní reklama působí na citový a názorový život všech vrstev obyvatelstva; nuže americký sociolog Vanee Packard snesl ve své knize The Hidden Persuaders (Skrytí přesvědčovatelé) množství dokladů o tom, jak rafinovaně moderní reklamní agentury zneužívají tzv. „masové psychoanalýzy", nenápadně, ale tím účinněji útočíce na podvědomí spotřebitelů; reklamní agentury dnes neudělají bez spolupráce s psychology ani ránu. Moderní reklama se prý nesmí omezovat na to, že bude vychvalovat to či ono zbOŽÍ – musí spotřebitele přesvědčovat o tom, že bez onoho zbOŽÍ nemohou žít, musí působit na jejich ješitnost, marnivost, samolibost a malichernost, musí přemáhat jejich zábrany, jejich komplexy méněcennosti a pocity provinění. Tak např. kuřák cigaret se stydí za to, že nemá dost mravní síly k tomu, aby svou zhoubnou vášeň přemohl; připadá si jako slaboch, změkčilec. Proto reklamní herec, který má ve filmovém šotu vychválit kvalitu cigaret X. Y, nesmí být ulízaný floutek, nýbrž drsný přírodní muž, který projíždí romanticky rozeklanou přírodou v rozbitém sdrátovaném džípu. Mladé americké ženy trpí pocitem provinění pro svůj nedostatek aktivity, pro svou lenivost. Proto doporučujete-li jim nějakou vymoženost do domácnosti a užijete-li argumentu, že tento aparát jim ušetří čas, aby mohly nerušeně hrát bridž, jste mrtvý muž: musíte říci, že ušetřený časjim umožní, aby se plně věnovaly výchově svých dítek. Jejich maminky a babičky byly výborné kuchařinky; proto příprava polévky, jež se prodává hotová v pytlíku ajiž stačí rozředit ve vroucí vodě, budí v dnešní mladé americké ženě – třeba podvědomý – pocit studu a marnosti; aby se tomu zabránilo, jest nezbytno návod, který je na pytlíku vytištěn, opatřit dodatkem, že když je polévka hotova, vtisknete jí ještě pečeť své osobnosti tím, že ji podle své osobní chuti zdokonalíte přidáním nějakého koření, pažitky nebo čehokoli, jak se vám to zlíbí. – Rovněž okolnost, že si čistí zuby jen jednou denně, ač vědí, že by tak měli činit po každém jídle, budí v dnešních Američanech pocit provinění. Na tomto faktu, který byl zjištěn hlubinnými průzkumy, vydělal jeden výrobce kosmetických přípravků ohromné peníze, když uvedl na trh novou značku zubní pasty, o níž tvrdil, že stačí ji použít jen jednou za den.

Ale netoliko obchodní propaganda, i politika se octla v rukou profesionálních psychologů, skrytých přesvědčovatelů. V prezidentských volbách roku 1956 demokraté, zahnáni do kouta republikánskou stranou, dosáhli příznivého obratu, když svěřili vedení své kampaně oné neveliké, ale průbojné reklamní agentuře, která zaplavila celý západní svět proslulým plakátem s textem Zdálo se mi, že jsem šla na procházku ve své dívčí podprsence. – Takto se lidé, aniž si toho byli jasně vědomi, stále více a více mění v pimprlata, ovládaná skrytými přesvědčovateli; vskutku podle vývodů amerického sociologa a psychologa Davida Riesmana základní charakteristikou sociálního života v dnešních vyspělých zemích je rostoucí pasivita obyvatelstva, rostoucí sklon k manipulovatelnosti, k podléhání cizím řídícím vlivům. Kromě zmíněných doplňovacích hesel viz též Struktura, strukturalismus.


[BACK]