STRUKTURA, STRUKTURALISMUS. Sčítám-li několik čísel, mohu pořadí těch čísel libovolně měnit a dojdu vždy k jednomu a témuž výsledku. Ať sčítám 3 + 5 + 4 nebo 4 + 5 + 3 nebo 5 + 4 + 3 nebo 5 + 3 + 4 nebo 4 + 3 + 5, dostanu vždy 12. Přeleju-li litr vody ze sklenice do dutého volského rohu, odtud do vázy na květiny a odtud do konvice na kávu, mám, pokud jsem nic neubryndal – pořád jeden a týž litr vody. Podobně dvoumetrákové hromadě písku, nemám-li nic lepšího na práci, mohu dodat tvaru pyramidy, krychle nebo polokoule – jsou to pořád jen dva metráky písku. Ale teď si představte knihovnu o pěti tisících svazků. Kdybychom o ní uvažovali tak, jako jsme uvažovali o řadě čísel, o litru vody a o dvou metrácích písku, řekli bychom: Ať těch pět tisíc svazků srovnám na policích nebo ať je dám na hromadu, je to pořád knihovna o pěti tisících svazků. Ale to by byl omyl. Hromada knih je hromada knih, a nikoli knihovna; knihovnou se soubor knih stane teprve tehdy, když je někdo srovná tak, aby se v nich vyznal: když je dejme tomu rozdělí na knihy zábavné a vědecké, když ty zábavné knihy rozdělí podle literatur a vědecké podle vědních oborů, když z nich utvoří určitý skladebný celek, když je uspořádá. Má-li tedy knihovna být knihovnou, musí se ke knihám, z nichž se skládá, něco přidat; toto něco se nedá ani měřit, ani zvážit, ani spočítat: je to řád, skladba, struktura.

Jsou vědci a filosofové, kteří mají sklon dívat se na svět ajeho problémy tak, jako my jsme se dívali na vodu a na písek – tedy jako na kvantum, jež stačí změřit, zvážit a spočítat, abychom o něm věděli všechno, co stojí za to vědět; vynikající představitel tohoto způsobu myšlení byl berlínský profesor Hermann Helmholtz, který se domníval, že problém veškeré fyzikální vědy záleží v tom, uvést přírodní zjevy na přitažlivé a odpudivé síly, jejichž intenzita závisí jen na vzdálenosti – čili, dodávám, na něčem, co se dá změřit, vyjádřit číselně. Názoru tomuto byli blízcí, pokud jde o chápání přírody, všichni mechanisté, atomisté a starší materialisté. Naproti tomu vědce a filosofy, kteří se dívají na přírodu nikoli jako na hromadu písku, nýbrž jako na knihovnu, kteří si tedy všímají jejích kvantitativně nevyjádřitelných kvalit, její skladebnosti, můžeme hromadně označit jako strukturalisty. Pokud jde o studium přírody, význačný představitel tohoto směru je vitalista Hans Driesch, o němž mluvím v zvláštním hesle; viz též heslo Vitalismus. Vitalismu blízká je filosofie celků, tak řečený holismus (z řeckého holos = celý), strukturalistický to názor, jejž první formuloval jihoafrický generál a politik 1. C. Smuts. Nejpozoruhodnější vlastnost světa, učí Smuts, je existence celků. Celek je víc než součet částí (tak jako v našem příkladě uspořádaná knihovna je víc než součet knih, z nichž se skládá); celek je celek. Celek (ať živý či neživý) se sice může rozložit v části, ale při takovém rozložení vždy něco zmizí: celkovost. Hromada písku je ovšem celek a nic se nezmění, rozdělím-li ji např. na několik hromádek menších, ale není to celek „pravý" Pravý celek je např. živý organismus, umělecké dílo, krystal, stroj, včelí úl. Jelikož, jak víme, rozložením celku se nám ztratí jeho základní charakter, nemůžeme nikdy celek pochopit jeho atomizací: život se nedá pochopit látkovým složením organismů, stejně jako nevysvětlíme děj románu gramatikou nebo hudební skladbu akustickými poučkami. Na rozdíl od vitalismu, holismus nepovažuje život za projev nějakého zvláštního vědoucího a formujícího činitele, vitálního principu nebo entelechie (viz Vitalismus) a nepovažuje také živý organismus za něco zásadně odlišného od hmoty anorganické; život je mu prostě „zvláštním případem skladebnosti"; a jelikož také operní árie, tvůrčí nápad umělcův nebo milostné vzplanutí jsou „zvláštní případy skladebnosti", podléhá veškerá skutečnost, anorganická, organická i duševní, společnému skladebnímu řádu.

Velký důraz na celkovost, strukturnost jsoucnosti klade ve svém složitém učení anglický filosof a matematik Alfred North Whitehead (1861-1947), spolupracovník Russellův. Všechno dění tohoto světa, učí Whitehead souhlasně s výsledky moderního fyzikálního bádání, se skládá z drobounkých dějů, jimž říká aktuální entity; člověk nedovede tyto aktuální entity smyslově vnímat; to, co vidíme, slyšíme atd. nejsou aktuální entity, nýbrž jejich sloučeniny, celky, tzv. nexy. Aktuální entity, budujíce nexy, neřadí se ovšem jedna k druhé mechanicky (tak jako v hromadě písku se jedno zrníčko mechanicky přiřadilo k druhému), nýbrž každá z nich přizpůsobuje svůj charakter charakteru celého nexu. Proto elektron v živém těle se chová jinak, než by se choval mimo živé tělo, protože se přizpůsobil celkové struktuře těla. Právě tak člověk jakožto člen lidského společenství se chová jinak, než by se choval mimo lidské společenství, protože se přizpůsobil celkové struktuře tohoto společenství. Neboť společenství je nexus, člověk je nexus, elektron je nexus a celý vesmír je nexus. Nazýváme-li tělo člověka nebo psa nebo blechy organismem, musíme nazývat organismem i elektron, zeměkouli a sluneční soustavy. Všechno jsou organismy, neboť všechno jsou struktury, nexy. Věda budoucnosti, tvrdí Whitehead, nebude ani fyzikální, ani biologická: bude studovat organismy. Fyzika si bude všímat organismů menších, submikroskopických, biologie větších, astronomie těch největších; studiem organismů se bude zabývat i sociolog, neboť i lidská společnost, jak víme, je nexus.

K strukturalistům můžeme přiřadit i významného německého historika-filosofa Wilhelma Diltheye (1833-1911), označovaného jako „největšÍ historik duchovních dějin od časů Heglových" Dějiny, učil Dilthey, jsou příliš složité, hutné, bohaté a unikavé, než aby bylo možno je narazit na kopyto nějakého historického zákona, nějaké historicko-filosofické teorie; v čele svého Úvodu do věd duchovních (Einl. in die Geisteswissenschaften) postavil Dilthey citát z Helmholtze, podle něhož střízlivé vědecké skutečnosti se dosud vždy ukázaly vznešenějšími a bohatšími než nejbujnější výstřelky mytické fantazie a metafyzické spekulace. Naproti tomu však Dilthey jasně pochopil, že historik nebude předmětu svého studia práv, nepokusí-li se filosoficky podepřít jednotlivé výsledky svých zkoumání a postavit je na jednotnou základnu. Dějiny, učil Dilthey, jsou zabydleny lidmi, jež historik musí pojímat jako duševní celky, struktury; proto historie musí být podepřena psychologií, ale nikoli tradiční psychologií vysvětlovací, nýbrž zvláštní psychologií chápající (verstehende Psychologie) a popisnou (beschreibende), jež historikovi umožní, aby se do vnitřní struktury jednotlivých individuí vciťoval a prožíval a analyzoval dávno uplynulé děje, tak jako by jich byl přímo účasten.

V psychologii jest strukturalistické hledisko zastáváno příslušníky tzv. celostní školy psychologické, o níž vykládám v hesle Psychologie, IV. O strukturalismu v estetice viz Estetika.


[BACK]