PLATONISMUS. Platonikem v běžném a obvyklém slova smyslu nazýváme filosofa, který, aniž se zdržoval v oblastech pozitivních faktů, směřuje k transcendentnu, k nadpozemským světům a potuluje se v oblacích: tak kromě Platóna i Aristoteles, Descartes, Spinoza, Leibniz, Wolff, Rousseau, Kant a všichni romantici, spiritualisté, teologové, pojmoví realisté a racionalisté, kolik se jich kde kdy narodilo. To byl platonismus v širším slova smyslu; v užším slova smyslu platonismem označujeme Platónovu filosofii původní nebo přímo převzatou do jiných filosofických systémů.

Přechod mezi starověkem a středověkem se udal za nesmírného náboženského třeštění, v horečce mystiky, jež zachvátila nejen křesťany, nýbrž i židy a pohany; a Platónovo učení o ideách vyhovovalo této náladě co nejlépe. Filon, alexandrijský fantasta, spojil platonismus s židovskými, perskými a stoickými prvky; novoplatonik Plotinos popřel samostatnost Platónových idejí, zrušil jejich autonomní bytí a umístil je v rozumu božské emanace (viz Novoplatónství), takže se staly funkcí nadsvětské duchovní činnosti. V této zduchovnělé, tedy již ne pouze imateriálnÍ podobě, jak tomu chtěl Platón, přešel pak platonismus do křesťanství a stal se východištěm všeho filosofického myšlení až po XII. století, kdy byl vytlačen aristotelismem.

Aristoteles byl ovšem znám už i v starším, platonizujícím údobí křesťanské filosofie, ale ze všech jeho spisů byla dostupná jen dvě málo významná díla jeho Organonu, O kategoriích a O vyjadřování. Platón na tom však nebylo nic lépe; církevní otcové znali z přímého názoru jen jeho kosmologický spisek Timaios, možná též Ústavu. A tak došlo k podivuhodnému paradoxu, že přírodovědec Aristoteles se na počátku středověku stal průkopníkem logiky, abstraktního uvažování a učeneckého šermu, zatímco k Platónovi se obraceli myslitelé, kteří unaveni a znechuceni dialektickou samoúčelností a slovíčkářskou subtilitou těch dob toužili po přímém poznání přírodních skutečností. Této náladě se dostalo nejzřetelnějšího výrazu v platonizující škole kláštera chartreského, působiště „nejdokonalejšího platonika" Bernarda (zemřel asi 1130). Vytlačen, jak už řečeno, aristotelismem, platonismus plně ožil za renesance, kdy vynález knihtisku přiblížil evropskému čtenářstvu arcidíla zapomenutých věků. Tenkrát byla ve Florencii založena platónská akademie a kardinálové začali psát obrany platonismu; na univerzitě v Cambridgi se platonizovalo až do počátku XVIII. století. Dnes ovšem nikdo nevyznává Platónovo učení v jeho původní, čisté podobě, takže můžeme už mluviti o platonismu v širokém slova smyslu, tak jak bylo řečeno nahoře; nicméně Platón zůstává a zůstane ideálním typem kontinentálního filosofa evropského. O Platónových přímých nástupcích viz Akademie.


[BACK]