MONISMUS A DUALISMUS. S oběma těmito názory se potkáváme už v myšlení přírodních lidí. Představuje-li si primitiv, že celá příroda nejen organická, ale i anorganická je oživena, že kámen je nadán vůlí a vědomím, stejně jako trouchnivý pařez nebo květina, že co je hmotné, je živé, a co je živé, je hmotné: nuže tento jeho hylozoistický (z řeckého hylé = hmota, zóos = živý) názor na svět, kde život a hmota jsou považovány za dvě stránky jedné podstaty, je názor monistický (z řeckého monos = jediný, sám). Zpívá-li však venkovský člověk, ukládaje tělo zemřelého do země: Vem si, země, co jest tvého, ducha pak nesmrtelného, kterého' s vdechl do něho, vem, Pane, do lůna svého – dává tím najevo nepochybný názor dualistický (z latinského duo = dva), neboť považuje tělo a duši za dvě odlišená jsoucna, která mohou existovat pospolu, vzájemně se ovlivňovat, potírat nebo podporovat, ale jež se také jednoho dne dojista rozejdou.

S hylozoistickým monismem se setkáváme ve filosofii zřídkakdy. Tvrdí se do omrzení, že hylozoismus byl vyznáván starými filosofy z tzv. školy jónské, ale dovoluji si o tom poněkud pochybovat; zachoval-li se např. (v Aristotelovi) výrok nejstaršího příslušníka této skupiny, Thaleta, že „magnetovec má duši, protože hýbe železem", znamená to, že oduševnělost anorganické přírody pro něj nebyla zcela samozřejmá. Nesporný hylozoista byl Giordano Bruno, Goethe a Haeckel.

S hylozoistickým monismem je příbuzný tzv. abstraktní monismus Spinozův, který neznal- v příslušném hesle to vykládám podrobněji – nic než jednu jedinou, nekonečnou substanci, Boha, nadanou nesčíslným množstvím znaků, atributů; naše nedokonalé schopnosti dovedou však ze všech těchto atributů poznat jen dva: rozlohu a myšlení. K názoru tomuto se přihlásili v pozdější době zastánci tzv. psychofyzického paralelismu (v. t.), jehož zakladatelem je Fechner.

Kromě tohoto užšího pojetí monismu, kde – opakuji – veškerá skutečnost má kromě hmotnosti ještě jistou schopnost duševní, rozumí se pod pojmem monismus také ještě názor filosofů, podle nichž veškerá rozmanitost tohoto světa je výrazem jedné jediné podstaty, kde tedy všechno vyvěrá z jednoho jediného principu. V tom smyslu tedy materialismus, který tvrdí, že „všechno" je jen hmota, a spiritualismus, podle něhož „všechno" je jen projev ducha, jsou názory monistické; někteří autoři však označují toto širší pojetí monismu jako singularismus (z latinského singularis = osamocený, jediný) a považují pak monismus (u nás užší) za jednu z jeho odrůd.

Názor dualistický je rozšířenější než monismus, protože lépe odpovídá prostému rozumu. Dualistické je Platónovo lišení hmoty a ideje a Aristotelovo rozeznávání látky a formy; dualistický byl ovšem i celý scholastický středověk.

Když se pak otec dualismu moderního, Descartes, podíval na problém duše a těla vědecky a stanovil nekompromisně, že znakem hmoty jest rozprostraněnost a znakem duše myšlení, strnul veškerý filosofický svět v zděšení, z něhož se dodnes nevzpamatoval, neboť vysvětlení vzájemného působení obou tak naprosto odlišných substancí se stalo nemožným. Jak zoufale se filosofové s tímto problémem potýkali, vykládám v hesle Psychofyzický paralelismus. Stejně jako u monismu, i u dualismu známe kromě tohoto úzkého (metafyzického) pojetí ještě pojetí širší; tuje dualistický každý názor, který předpokládá dva různé, potírající se principy, např. dualismus Boha a ďábla, dobra a zla, Boha a světa, lásky a nenávisti, subjektu a objektu, čití a myšlení, názoru a myšlení (u Kanta; to je tzv. dualismus noetický); v estetice se mluví o dualismu krásy a šeredna, estetické vidiny (Schein, slovo Hartmannovo) a reality, obsahu a formy atd. donekonečna.

Myslitelé, jimž nestačí dva základní principy skutečnosti a kteří takových principů znají víc, nazývají se pluralisty. Moderním představitelem pluralismu je William James (viz Pragmatismus).


[BACK]