PRAGMATISMUS. Když americký lékař Charles Sanders Peirce (1839-1914) studoval Kantovy antinomie, napadlo mu, že člověk ve svých úvahách o konečnosti nebo nekonečnosti prostoru, existenci nebo neexistenci nutné bytosti atd. proto upadá do nesmiřitelných rozporů, ze mu do všech těchto otázek vůbec nic není. Je-li nějaký Bůh – tak asi uvažoval Peirce -, jistě nepředpokládal, že člověk bude takový blázen, aby si lámal zuby na problémech, z nichž mu nekyne žádný prospěch, a proto opomněl nás obdařit mohutnostmi, které by nám dopomohly k jejich řešení. Samy naše neúspěchy na tomto poli nám vykazují směr, kam se naše myšlení má brát: za jednáním, za činností, za praxí. Myšlenka, která nemá praktických důsledků, je bezobsažná, sterilní, skleníková, hodná zavržení. Pochopíš-li praktické důsledky myšlenky, pochopil jsi její úplný a jediný smysl.

Peirce napsalo tomto tématu článek, nazvaný Jak si ujasníme své myšlenky, a uveřejnil jej v jednom z amerických populárně vědeckých časopisů. Článek tento byl by upadl v zapomenutí, nebýt filosofa Williama Jamese (1842-1910), který jej po letech objevil a proslavil, postaviv myšlenky v něm na pevnější filosofickou základnu. James je vlastní zakladatel pragmatismu; nicméně všechny zásady tohoto staronového filosofického směru jsou v článku Peircově už obsaženy nebo se z něho dají vydedukovat.

Je svět kolem nás reálný, skutečný, anebo je všechno jen naše představa? Má pravdu naivní realista, člověk nefilosof, anebo Berkeley? Podle zásad pragmatismu je tato otázka zbytečná, jalová, neboť realita nebo idealita světa nemá žádný vliv na mé jednání. Byl stvořen Bohem, nebo vznikl mechanicky svými vlastními prostředky? Hoj, toť jiná, neboť jednání lidí, kteří věří v Boha, se nápadně liší od jednání bezvěrců; proto William James věnoval velikou pozornost problému náboženskému. „Věda", praví v knize Druhy náboženské zkušenosti, The varieties of religious experience, IV, „dává nám k dispozici telegraf, elektrické světlo a diagnózu nemocí a s úspěchem velmi mnohým nemocem předchází nebo je léčí. Náboženství jakožto lékařství duší poskytuje některým z nás jasný klid, mravní rovnováhu a blaženost a předchází některým nemocem právě tak dobře jako věda, ano u některých lidí lépe než věda. Je tedy zřejmo, že jak věda, tak náboženství jsou přirozené klíče, jež otvírají pokladnici světa tomu, kdo jich dovede prakticky UŽÍt." Jamesovo hledisko je empirické: data náboženské zkušenosti – zjevy obrácení, svatosti a mystického poznání pravdy, vytržení a nadšení atd. – jsou rovnocenná datům zkušenosti fyzické a psychické, a proto se mohou stát předmětem přesného vědeckého zkoumání. Na námitku, že náboženství nám nepřináší bezpečných poznatků, nýbrž toliko domněnky, směje se James: A co jiného než domněnky nám přinášejí ostatní vědy? Snad ne tzv. absolutní pravdu?

Tady jsme u jádra pragmatismu. Co je to pravda? Bylo řečeno, že cílem myšlení je praktické jednání: pak ovšem musíme hledat v praktickém jednání také měřítko pravdy. Ano, ano, přisvědčuje James, tak a nejinak: Pravdivé, praví ve svém ústředním díle, Pragmatismu, nazývá se to, co se podle našeho jednání osvědčuje dobrým. Měřítkem pravdivosti je tedy prospěch; toť vše. Myšlenka se osvědčuje pravdivou, může-li se stát platným prostředkem mého jednání (pragma = jednání, proto pragmatismus), a naopak každé tvrzení o skutečnosti je tvořením skutečnosti. Kdo si nepřeje být šťasten, určitě šťasten nebude; přáním, aby něco bylo pravdou, pravda se uskutečňuje. Svět je krutý, tvrdý, ale je pln možností pro podnikavého a sobě samému důvěřujícího člověka. Není místem pro něžné duše; zato člověk drsný (toughminded), který se nebojí nebezpečí tohoto mnohotvárného, nehotového světa náhod, vývoje a změn, může v něm udělat kariéru. Je to svět činů a práce. Mravnost náboženská i nenáboženská se dá vyjádřit prostou formulkou: Udělej svou věc co nejlépe.

Pragmatické kritérium pravdy se přesně shoduje s Protagorovým výrokem, že člověk je měrou všech věcí; však také evropský představitel pragmatismu, oxfordský profesor F. C. S. Schiller (1864-1937), se k Protagorovi vědomě hlásí. Pravdu, praví, si vytváříme sami, všechny pravdy jsou lidsky podmíněny (odtud název Schillerova učení humanismus). Veškerá logika je založena na našich potřebách. Je-li však pravda výtvorem, jest naším výtvorem celý svět, neboť skutečnost je to, co známe, to, co znám, je pravda a pravda je, jak už řečeno, dílo člověka. Pozorujeme tedy, že Schiller se pohybuje na samých hranicích solipsismu; to však nemá pro pragmatistu žádný význam. Svět je surovina, jíž podle svých záměrů dodáváme tvaru. Pouhé mechanické vykládání světa,jakje provádí Spencer, je chybné; je nutno vrátit pojmu účel jeho důležitý a rozhodný význam. Tady se Schiller pouští do metafyziky a podřizuje se vedení – cožje překvapující – Leibnize. Svět je mnohost substancí, společnost oduševnělých monád, jež jsou v neustálém styku mezi sebou a s Bohem. Tento Bůhje podivný: je konečný, není všemohoucí, podobá se člověku, je účasten na vývoji světa, ale není s ním spokojen. Čas a prostor je podle Schillera konečný; čas začal tehdy, když začal vývoj kosmu. Na počátku byla chaotická mnohost. Dnešní mnohost projevuje už – na tom prý člověk není bez zásluhy – jistou harmonii. Tato harmonie bude čím dál tím dokonalejší, až přejde v naprostou jednotu a čas se zastaví.

Za nejvážnějšího představitele amerického pragmatismu bývá vedle Jamese prohlašován John Dewey (1859-1952), který dodal veselému dítku amerického Západu ctihodné koženosti. Filosofie podle Deweye začíná teprv Baconem, neboť myšlení klasické a scholastické se svým neplodným hledáním poslední reality stalo překážkou pokroku. Výborné učení anglických empiriků, praví Dewey dál, bylo pokaženo špatnou psychologií. Zkušenosti nejsou pouhé trpné záznamy ve vědomí; zkušenosti jsou činy, diktované potřebami a nedostatky a ověřované úspěchem nebo neúspěchem; poznání je nástroj (instrument, odtud instrumentalismus ), kterým člověk přemáhá praktické nesnáze. Rozum není mohutnost poznání všeobecných zákonů nebo principů, jak tomu bylo u starých Řeků, ani mohutnost organizování podrobností zkušenosti pomocí apriorních kategorií, jak tomu chtěl Kant, nýbrž získaná mohutnost užívat minulých zkušeností k přestavbě zkušenosti budoucí. Pravda je to, co nás pravdivě vede; ideje, významy, teorie, soustavy atd. jsou pravdivé tehdy, jsou-li schopny nám pomoci z trampot a z rozpaků. Podobně propírá Dewey pojem absolutního dobra. Každá mravní situace má své dobro a jde o to, řešit ji tak, aby to přispělo k zlepšení světa. Shledáme-li dejme tomu, že sebevražednosti ubývá s rozvojem blahobytu, rozvoj blahobytu se staniž hlavním etickým cílem. Nikoli dokonalost, nýbrž zdokonalování, zrání a šlechtění je účelem života. Špatný člověk je ten, který – bez ohledu na to, jaký byl – začíná upadat, dobrý je ten, kdo se obrací k lepšímu. Ani pro vývoj lidské společnosti Dewey neuznává trvalých, absolutních cílů, nýbrž pouze trvalý neustálý vzrůst: proto musí být potlačena tradiční pověra o výlučné národní suverénnosti a mezinárodnost se musí stát nikoli sentimentálním ideálem, nýbrž faktem, silou, tak jak tomu je u světových sdružení matematiků, chemiků, astronomů, u podnikatelských korporací, dělnických organizací, církví. (Rekonstrukce ve filosofii, Rec. in Ph., VIII) Zkrátka pokrok je první a poslední slovo všeho Deweyova rozumování, též jednání, činnost, změna, přestavba. Okolí je to, co má být změněno. Příroda je to, co slOUŽÍ lidským potřebám. Intelektualismus je to, co má být potřeno. Filosofie má být žákyní zkušenosti; člověk je bytost povýtce pokračující. Je však podivuhodné, že důslednou aplikací těchto zásad se Dewey dostává až po krk do idealismu. Aby vyhověl požadavkům svého bezprostředního empirismu, je nucen zaměňovat zkušenost se skutečností: věc je přesně taková, jak je zakoušena, není rozdílu mezi věcí a naší zkušeností o ní. Ale co když se naše zkušenost změní? Dewey odpovídá odvážně: pak se mění i zakoušená věc. Bojím se dejme tomu hada, který na mne číhá v křoví – později se přesvědčím, že to není had, nýbrž větev. Nuže, had se změnil ve větev. Stejně jako skutečnost a zkušenost Dewey zaměňuje existenci a hodnotu, rozum a smysly, subjektivní a objektivní, reální a ideální; pojem vědomí na konci svého života vylučuje jakožto metafyzickou smyšlenku.

Je zajímavé, že Dewey nebyl slepý k důsledkům zásad, jež hlásal za pomoci mocného aparátu výmluvné učenosti: .Někdy se zdá, jako bychom byli v zajetí kontradikce: čím víc rozmnožujeme prostředky, tím nejistější a méně obecná je možnost jejich užití. Není divu, že takový Carlyle nebo Ruskin dali celou průmyslovou civilizaci do klatby, zatímco Tolstoj proklamoval návrat k poušti." (Darwinův vliv nafilosofii, The influence of D. on ph., str. 71 )Ale jaký má Dewey lék proti této paradoxní chorobě? Větší rozvoj věd, víc práce, víc faktů, víc mašin, víc kvant.

Dnes už má pragmatismus význam pouze historický. Události posledních let nás poučily dostatečně, že pravda je věc příliš vážná, než aby bez trestu strpěla duchaplnická kouzla, jež s ní prováděli pragmatisté. Pragmatistická teze užitečné pravdy vede neodvratně k závěru, že pravda je moc; a strašlivé dobrodružství druhé světové války nás dostatečně přesvědčilo o neudržitelnosti, ba o zločinnosti této zásady. A Deweyův „prospěch" a „pokrok" je nesmyslný, je-li sám sobě účelem a není-li zaměřen k vyšší sociální spravedlnosti jako k svému nejvlastnějššímu cíli. Na pevnině měl pragmatismus úspěch neveliký. Emile Boutroux, životopisec Jamesův, jej proměnil ve filosofii nahodilosti; v Itálii Prezzolini, životopisec Machiavelliho, z ní vyvodil – ne nedůsledně – filosofii lži. V Čechách se k pragmatismu hlásil Karel Čapek.


[BACK]