MASARYK, TOMÁŠ GARRIGUE (1850-1937), nebyl pouze prezident první Republiky československé, ale i nejznámější náš filosof. S jeho učením byla však odjakživa obtíž, protože u Masaryka nenajdeš princip, z něhož by všechno ostatní logicky vyvěralo, takový, jako je třeba Bergsonův vědomím nadaný životní vzmach nebo Kantovy syntetické soudy a priori. Masaryk sám o sobě popírá, že by byl filosofem, nebo dokonce metafyzikem; jsem člověk politický, praví, jsem empirik, praktik. Tento výrok musíme vzít doslova; u mnohých filosofů i tzv. empirie, zkušenost, znamená ve skutečnosti soukromou, od života odvrácenou spekulaci. Masaryk však žil, bojoval a své filosofie užíval jako pilíře, jako meče, jako hole poutnické. Nikoli ancilla theologiae, nikoli služkou teologie, nýbrž ancilla vitae, služebnicí života mu byla filosofie. „Filosofie mně byla povýtce etikou, sociologií a politikou; učeně by se řeklo, že jsem aktivista, snad i voluntarista – odjakživa jsem byl činným pracovníkem." (Světová revoluce, str. 388) Masaryk, jak notoricky známo, byl realista. Ovšem s takovými slovy bývá obtíž, neboť mají mnoho významů: on však byl realista tak důkladný, že se na něj hodí každý význam toho slova. V noetice realismus znamená směr, který uznává skutečnost vnějšího světa nezávislou na poznávajícím subjektu. Tak i Masaryk: "Věci mimo nás, věci, které se snažíme poznat, jsou přibližně takové, jak se jeví naší zkušenosti," stojí psáno v Čapkových Hovorech s TGM Nicméně Masaryk se staví proti přehnanému objektivismu, který zavládl v evropské filosofii v druhé polovici minulého století a který nedbá lidského já při myšlení a který nepočítá s povahou člověka při vytváření názoru světového. Ve středověku byli realisty nazýváni ti, již se v bojích o universalie zastávali názoru, že tzv. všeobecné pojmy (čest, člověk, jablko, stát atd.) skutečně, reálně existují. Tak i Masaryk. Nejenom předměty hmotné, věci smyslově zjistitelné, ale i skutečnosti duchovní pro něho jsou, existují, platí. Třebas demokracie pro něj není pouze určitým druhem společenské smlouvy: demokracie jest, působí, uplatňuje se, bloudí atd., je tedy realitou stejně nespornou jako tady ten stůl, toto pero.jímž píši. „Jsem platonikem potud, že v kosmu hledám ideje, že v tom, co pomíjí, hledám to, co trvá aje věčné." (Hovory, str. 227) Toto stanovisko uplatňuje ve své kritice Marxova a Engelsova vidění historie jako neustálého a nepřetržitého vývoje, vidění světa ne jako souhrnu hotových věcí, nýbrž procesů, tj. historismu: „A přece není pochyby," praví Masaryk, „že pojímání dynamické, historické není možné bez studia věcí samých, jak jsou, bez zřetele na pohyb a na vývoj." (Otázka sociální, 1,89) „Proti darwinismu, proti jednostrannému evolucionismu a historismu zdůrazňuji stránku statickou: to, co trvá aje na věky." (Hovory, 227) Ve všem a všudy se snaží uplatňovat hledisko věcné, klidné, rozvážné. Byl proti „velkým akcím" – takto označoval revoluce, revoluční hnutí – dávaje přednost „drobné práci", tj. aktivní účasti na dílčích reformách společnosti, především na poli kulturním, politickém a osvětovém. Učil se u mnoha filosofů, ale naplno nesouhlasil s žádným z nich; z každého si však vybral něco, co shledával reálným, rozumným. Není třeba koho ubezpečovat o tom, že byl odpůrcem marxismu; nicméně praví, že „marxism je proti upřílišenému subjektivismu a romantismu reakcí blahodárnou" (Otázka sociální, 1, 117) Kanta odmítal proto, že zapomněl na cit, ale doporučoval jej Rusům jako lék proti jejich „přílišnému mysticismu" Nesouhlasil se Schopenhauerovým pesimismem, ale souhlasil s jeho zdůrazňováním primátu praxe, podmíněné vůlí. Z anglických autorů, zejména z Huma, jímž krotil, jak pravil, svůj obdiv k Platónovi, převzal jejich smysl pro empirii, skutečnost; v Rusku na něj udělala mocný dojem síla mravního a náboženského přesvědčení prostého lidu, ale ani tady, jak jsme právě viděli, nebyl zcela bez výhrad. (Srovnej Rusko a Evropa) Vskutku realismus je snad jediné přízvisko, jež Masarykově myšlení můžete přišít se vším všudy. Jinak nic o Masarykovi neplatí bez výhrad. Masaryk byl praktik, řeknete. Byl, ale teorii uznával také. „Vždy jsem se vzpíral jednostrannému intelektualismu, ale také bezmyšlenkové praxi." (Světová revoluce, 388) Tedy praxe uvážená, podložená teorií, nikdy ne teorie pro teorii. „Svět, život nedá se slovy dostatečně vyložit, jen žít, a tudíž znovu tvořit." „A my dnes nemusíme uvažovat, co je socialismus, je-li možný, my teď musíme uvažovat o tom ... , jak socialismus prakticky provádět, abychom vybředli z hesel a dostali se k činům." (Cesta demokracie, 1,139) Masarykova filosofie tedy, slOUŽÍC životu, je praktická filosofie konkrétního prožitku, filosofie drobného a neokázalého činu, filosofie vzešlá z národa, který pro svou nepočetnost nemůže pomýšlet na to, aby boural a reformoval svět, a musí jen koukat, aby svou existenci udržel ve zdraví a ve cti. Praktická Masarykova filosofie má jen málo společného s praktickou filosofií americkou, s pragmatismem. Liší se od ní především po jetím pravdy. Že podle Masaryka pravda vítězí ví každé školní dítě. Ale jaká pravda? Nikoli praktická, užitečná pravda pragmatická, jež přestává být pravdou, když přestala být prospěšná. Masarykova pravda nebývá vždy užitečná, příjemná, jeho po jetí pravdy není duchaplné, není nové, překvapující: zato je přísné, nekompromisní, vážné. Rukopisy byly jistě prospěšné našemu národnímu sebevědomí; Masaryk neváhal proti nim bojovat. Chcete Masarykovu definici pravdy? K čemu? V praktickém životě každý přesně ví, co je pravda a co je lež. Masaryk uznával nutnost studia historie; sám se jí zabýval po celý život. To studium však buď správné a kritické. Jeho úkolem je poznání našeho světového postavení mezi národy a státy evropskými a určení naší národní taktiky. To znamená pátrat, co praktického přináší naší přítomnosti naše minulost, přemýšlet, jak souvisí to, co podnikáme dnes, s tím, co podnikali slušní, chytří, realističtí lidé před námi, nebo konkrétně – pokračovat na dráze Palackého, Havlíčkově, Dobrovského. (Česká otázka, II. vyd., 146 a 209) vývoj a pokrok v dějinách, zejména v historii malého národa českého, záleží v neustálém rozvoji humanity. Humanita znamená všude a ve všem a vždy odpírat zlému, vzdorovat vlastní i cizí nehumanitě společnosti a jejím orgánům osvětným, církevním, politickýrn, národním, všem. „Humanita není sentimentalita, nýbrž práce a opět práce." (Česká otázka, 183) „Humanitou, plně a opravdově pojatou, navážeme na nejlepší svou dobu v minulosti, humanitou překleneme duchovní a mravní spánek několika století, humanitou máme kráčet v hlavě lidského pokroku." Humanitní ideál je mu však také ideálem náboženským; v tomto smyslu naše dějiny mají smysl náboženský. Vedle vědeckého poznávání Masaryk vysoko oceňoval i poznávání umělecké – ba vážil si umění možná více než vědy, neboť – zajímavý moment Masarykova filosofování – v umění, na rozdíl od vědy, není pokroku. „Homér, Sofokles, Dante, Shakespeare, Goethe a všichni ti velikáni, co poznali, to naprosto ustanovili pro všechny doby." (O studiu děl básnických, 18) Kromě toho umění je humanističtější než věda, totiž postihuje člověka daleko lépe a bezprostředněji než věda; umělecké poznání je bezprostřednější a konkrétnější než poznání vědecké; a hlavně v umění hraje důležitou roli onen zdroj poznání, jejž vědec záměrně potlačuje, totiž cit. Aby člověk vůbec mohl žít, aby se nezbláznil, musí se opírat o jisté nesporné pravdy, musí si najít svou „hlubinu bezpečnosti": a tyto pravdy, tuto bezpečnost mu může poskytnout jedině náboženská víra. Mezi vědou a vírou podle Masaryka není rozporu; jsou to jevy souběžné, nikoli protichůdné; proti víře nestojí věda, nýbrž skepse. Úcta k Bohu se projevuje v spolupráci člověka s Bohem, v uskutečňování BOŽÍ obce na této zemi; zde se Masaryk shoduje se synergismem 1. S. Milla (v. t.). Za největšího učitele považuje Ježíše, ovšem ne Boha, nýbrž člověka. „Celý život Kristův je pravdou; božský syn káže největší prostotu, ukazuje dokonalou čistotu a svatost ve vlastním slova smyslu ... Může být lepšího příkladu, jak máme žít?" (Sebevražda, 173) Ale vrcholným pojmem náboženským není Masarykovi Bůh, nýbrž nesmrtelná duše. Nesmrtelná duše je pravým základem demokracie: nesmrtelný je nesmrtelnému roven; věčné věčnému nemůže být lhostejné, věčné nemůže věčného zneužívat, nemůže ho vykořisťovat a znásilňovat. (Hovory, 301) To je nejhlubší argument pro demokracii, pravý základ metafyzické rovnosti. Masarykovy spisy kromě těch, jež jsem uvedl v textu: O hypnotismu, Základové konkrétní logiky, Slovanské studie, Moderní člověk a náboženství, Rukověť sociologie, Kult rozumu a nejvyšší bytosti. Viz též heslo Klasifikace věd.