|
KRITIKA, KRITICISMUS. Do jisté míry kritický ve slova smyslu noetickém je každý dospělý člověk, nadaný zdravým rozumem. Kdo si uvědomil, že hůl způli ponořená do vody není zlomená, ač tak vypadá, nebo že vzdalující se předmět zůstává stejně veliký, třebaže našemu zraku se jeví, jako by se zmenšoval, projevil schopnost opravovat silou rozumu nebo zkušeností omyly svého poznávání tím, že je podrobil kritice, ukázal se tedy kritikem, tvorem, nadaným kritičností. Kritičnost filosofů je ovšem daleko pronikavější; přepínání je matka filosofie. Staří eleaté šli ve své kritičnosti tak daleko, že upřeli smyslům jakoukoli věrohodnost; Descartes zničil svou kritikou všechny výtěžky vědy a filosofie a uvěřil pouze v skutečnost vlastního myšlení a vlastní existence; kritika původu, platnosti, zákonnosti a hranic lidského poznání stala se základním kamenem filosofie Kantovy, tvůrce moderního kriticismu, názoru, který dříve než přijme nějakou pravdu ať matematickou nebo metafyzickou, zkoumá podmínky poznání této pravdy; o tom najdete dostatečné podrobnosti v hesle Kant. Kant chtěl svým kriticismem udělat přítrž filosofickému dogmatismu své doby; že jeho přemýšlení naopak otevřelo stavidla šílené dogmatické zvůli filosofie romantické, je jedním z nejpodivuhodnějších paradoxů této zvláštní a vrtkavé vědy. – Kritická teorie soudu, viz. Soud, IV. [BACK] |