KIERKEGAARD, SOREN (1813-1855). Představitel německé filosofie romantické, Hegel, učil – dočtete se o tom v příslušném hesle -, že veškerá skutečnost jest jednota protikladů a že kdo hledá pravdu, nesmí brát v úvahu toliko jednotlivé kontrastní stránky skutečnosti, nýbrž musí pátrat po jejich vyšší, harmonické sloučenosti. Jiný veliký romantický filosof, Schleiermacher, mluvilo vyšší jednotě světa reálného a ideálního, světa věcí a představ, bytí a myšlení. Také Schelling mluvilo Bohu jako o absolutní jednotě subjektu a objektu a svět mu byl rozvinutím této jednoty. Zkrátka jednota bylo veliké bitevní heslo evropské kontinentální filosofie na počátku devatenáctého století; umění a věda, příroda a duch, filosofie a náboženství, konečno a nekonečno, humanita a křesťanství, všechno bylo jedno a totéž; byla to doba krásných, umně vykroužených filosofických systémů, v nichž všechno poznatelné i nepoznatelné zapadalo jedno v druhé jako kolečka dokonalého hodinového stroje.

Mladý dánský filosof Seren Kierkegaard, sám básník, nebyl snad neochoten přiznat těmto filosofickým systémům jistou básnickou a estetickou hodnotu – když poslouchal v Berlíně Schellingovy přednášky, byl zpočátku uchvácen -, ale upíral jim jakoukoli pravdivost. Člověkovo myšlení, učil, nikdy nemůže obsáhnout skutečnost, protože mezi skutečností a myšlením není jednota, nýbrž nesmiřitelná protiva; jakmile myšlení urve kus skutečnosti, promění ji v skutečnost myšlenou a tím ji zbaví skutečnosti. Zkrátka myšlení nemůže překročit samo sebe; proto pravda je vždy jen subjektivní – nebo přesněji, subjektivita je pravda. Pravda je to, co se stalo předmětem mé osobní, subjektivní vášně, mých citů a mé energie; kdo se modlí vroucně k modle, modlí se k pravému Bohu, kdežto kdo se bez vroucnosti modlí k pravému Bohu, modlí se k modle. „Jak" je důležitější než „co", osobní síla myšlenky je důležitější než její obsah – ba co víc: čím podivnější a nesmyslnější je pravda, již vyznávám, čím je paradoxnější a čím víc odporuje sama sobě, tím vášnivěji ji musím hájit – nikoli před cizími odpůrci, neboť na nich nezáleží, nýbrž sám před sebou -, a proto tím větší je její vnitřní hodnota. I doplňuje Kierkegaard základní větu své filosofie, že subjektivita je pravda, větou druhou: pravda (z objektivního hlediska) je paradox. V těchto Kierkegaardových myšlenkách ožívá staré slavné Tertulliánovo „credo, quia absurdum" – věřím, protože předmět mé víry je nesmyslný.

Kierkegaard však zná ještě jiné důvody, proč člověkovo myšlení nemůže obsáhnout skutečnost, a proč tedy nelze vybudovat uzavřený, pro všechny lidi stejně pravdivý systém; a pramen všech těch důvodů jest fakt, že všechno, co existuje, leží v čase, a nic tudíž není uzavřeno, skončeno. Skutečnost, kterou poznávám, je něco existujícího a já sám jsem také něco existujícího. I kdyby skutečnost mnou poznávaná byla uzavřena, skončena, já sám, pokud existuji, nejsem nikdy skončen, protože kdybych byl skončen, už bych neexistoval, a nemohu si tedy utvořit uzavřený systém světa Myslíme bud' dozadu na to, co bylo, nebo kupředu na to, co bude; minulost a budoucnost není jednotná, není plynulá, neboť je vždy přerušována naší existencí. Veškerá plynulost, kontinuita, jednota je pouhá abstrakce mysli. Každá abstrakce je však něco nesmyslného a paradoxního, neboť existují pouze jednotlivé, konkrétní věci; existovat znamená být něco jednotlivého. Předměty našeho myšlení ovšem jsou vždy obecné a abstraktní. I docházíme znovu k základní Kierkegaardově větě, že člověkova pravda je vždy jen subjektivní, citem a silou osobního přesvědčení hájený paradox. Nadčasovou, obecnou, objektivní pravdu může poznat jen Bůh.

Kierkegaard věřil v Boha, protože bez Boha by se mu byl život na tomto paradoxním světě nesmiřitelných protikladů stal nesnesitelným. Bůh mu byl nutným postulátem, záchranným majákem, bez něhož by byl ztroskotal na divém moři existence. Jak to u tohoto filosofa jinak nejde, jeho Bůh ovšem nebyl člověku ničím podoben – jeho Bůh nebyl nejvýš dobrotivý, spravedlivý, všemohoucí atd., nebyl tedy ideálním představitelem nejvyšších lidských vlastností, nýbrž byl absolutním protikladem člověka. Věřit v takového Boha bylo ovšem velmi obtížné, ale to Kierkegaardovi nevadilo, naopak; jeho hlavní filosofickou zásadou, k níž se doslova přiznal, bylo obtíže vytvářet a stupňovat.

Člověkova existence, jak už naznačeno, není plynulá; není ničím podobna existenci např. rostliny, která se vyvíjí souhlasně s vnitřními, imanentními, už v semínku zapsanými zákony (viz. Imanentní a transcendentní). V člověkově duši jsou sice obsaženy imanentní předpoklady k poklidnému, přirozenému vývoji, kde všechny jeho činy by harmonicky vyplývaly z rozumových, totiž rozumově opodstatnitelných motivů, ale člověk zpravidla tu imanenci porušuje rozumově nepochopitelnými rozhodnutími; každé takové rozumové neopodstatnitelné rozhodnutí je podle Kierkegaardovy terminologie skok z imanence do transcendence. Život prý probíhá neustálým sledem křižovatek a člověk skáče z jedné na druhou, aniž věděl proč; jeho činy se nedají ani předvídat, ani určovat nebo řídit. Skoky tyto ho přenášejí od protikladu k protikladu. Čím více skoků, tím víc protikladů; a čím víc protikladů, tím pronikavější je jeho utrpení, vyvěrající z rostoucího poznání neslučitelnosti skutečnosti a ideálu, času a věčnosti, přírody a Boha. Člověk vidí stále jasněj i a zřetelněj i nesmyslnost a paradoxnost své existence, a musí proto vyvinovat čím dál tím víc energie k jejímu udržení. Tím vzrůstá jeho životní napětí, ale současně také vzrůstá etická hodnota jeho života. Estetik, požitkář, žijící pouze přítomné chvíli, ničím nevázaný erotik, svůdce, je šťastnější než bohové; to, co jí, je chutnější než ambrózie a to, co pije, je sladší než nektar; víří prostorem jako kometa, ale nikdy ne jako planeta; jeho vůle a zvůle není ničím omezována. Z tohoto nejpříjemnějšího, ale mravně nejnižšího stadia se Kierkegaardův člověk přenáší nesmyslným skokem do stadia druhého, prostředního, jež Kierkegaard nazývá etickým: ze svůdce, milence, požitkáře se stává manžel, Casanova se mění v muže odpovědnosti, vážnosti, kometa se dává v pravidelný, kruhovitý pohyb kolem jednoho středu, přičemž se stále vrací k místům už proběhnutým. Kdežto člověk estetický přebíhal od možnosti k možnosti, člověk etický se stále vrací a tímto opětovaným návratem se možnost mění v skutečnost. Z etického stadia pak Kierkegaardův člověk konečně přeskakuje do stadia náboženského, v němž si uvědomuje svůj nemožný, a přece nutný poměr k nemožnému, a přece nutnému Bohu a nesouměřitelnost své vlastní dočasnosti s věčností; v bolestné paradoxnosti takovéhoto stavu pak vidí Kierkegaard etický vrchol lidského života.

Kierkegaardova paradoxní, těžko pochopitelná a ještě hůř vykladatelná filosofie, v níž básník a filosof často dochází k opačným výsledkům, měla v devatenáctém století význam ponejvíce jen místní, ovlivňujíc svým iracionalismem a subjektivismem severské, především dánské filosofy a básníky; v poslední době však prudce a nečekaně ožila ve filosofii tak řečené existenciální, již hlásají mladší stoupenci Husserlovy školy; o tom se dočtete v hesle Fenomenologie a existencialismus. – Hlavní Kierkegaardova díla jsou Filosofické drobky aneb Drobátko filosofie, Buď-Anebo a Stadia životní cesty.


[BACK]