IMANENTNÍ A TRANSCENDENTNÍ. Latinské sloveso manere znamená zůstávati a in značí v; z toho vzniklý pojem imanentní, po česku vtomý, znamená něco, co v něčem tkví, zůstává, co s něčím je niterně spojeno, co vězí v samé podstatě něčeho. Tak např. Spinoza mluvilo Bohu jako o imanentní příčině světa, čímž chtěl říci, že Bůh a svět je totéž nebo že mezi bytím světa a Boha není rozdílu; jednotlivé věci nemaj Í žádnou vlastní podstatu – jejich jedinou podstatou je Bůh. Naproti tomu transcendentní (z latinského transcendere = přesahovati, překračovati), opak imanentního, znamená v slova smyslu nejvšeobecnějším to, co je mimo nějakou věc.

Tak např. vzrůst květiny je podmíněn příčinami jednak transcendentními, ležícími mimo ni – teplem slunečním, vodou, půdou -, jednak imanentními, které leží v ní samé. Podle křesťanské filosofie Bůh není imanentní, nýbrž transcendentní příčinou světa, což znamená, že svět je BOŽÍ dílo, a je tudíž svou bytností od Boha stejně odlišné, jako např. sochaje odlišná od svého tvůrce, sochaře.

Kant označoval pojmem transcendentní to, co leží mimo hranice, mimo možnosti zkušenosti, tedy to, co se vymyká našemu subjektivnímu vědomí; o tom se dočtete v hesle Kant, 1. – Takzvaná imanentní filosofie je výstřední druh požitivismu, který odmítá všechnu metafyziku jako nešťastný a k nezdaru předem odsouzený pokus o transcendentní myšlení a omezuje se na čistou zkušenost. Tato čistá zkušenost je souhrn faktů, imanentních našemu vědomí; mimo tato fakta neexistuje nic pozitivního, pouze jim přísluší opravdové bytí. Tento imanentní pozitivismus není vlastně nic jiného než obnovené učení Berkeleyovo; je velmi příbuzný empiriokriticismu (v. t.) Machovu a Avenariovu. Zakladatel školy imanentismu byl Wilhelm Schuppe (1836-1913); jeho žák Richard Schubert-Soldern přepracoval jeho filosofii v čirý solipsismus. Imanentismu blízcí byli Johannes Rehmke (1848-1930) a Theodor Ziehen (1862-1950), kteří také uznávali jen to, co je imanentní našemu vědomí. O tomto imanentním se nedá říci nic všeobecného, není možno je definovat; to jediné, co se s ním dá dělat, jest vynalézt pro ně nové učené slovo. I vynalezl pro ně Ziehen nový roztomilý termín: gignomenon. Gignomena podléhají dvojímu druhu změn, dvojí zákonitosti, z nichž jedna zahrnuje subjektivní moment počitku, druhá objektivní. Změny subjektivní (Ziehen říká paralelní) platí v psychologii, kdežto v ostatních vědách platí zákony objektivní (kauzální). Např. hořící poleno, proměňující se v popel, je změna kauzální; nasadím-li si však modré brýle a způsobím-li tak, že rudý plamen zmodrá, je to změna paralelní. Této dvojí zákonitosti říká Ziehen binom ismus; je to ovšem – až na to nové jméno – stará známá protiva subjektivního a objektivního, kterou Ziehen chce potírat. – O pravdě imanentní a transcendentní wiz. Pravda.


[BACK]