EMPIRIOKRITICISMUS je důležitá odrůda pozitivismu. Jeho vlastním zakladatelem je švýcarský filosof Avenarius, proslulý svou originální, těžko srozumitelnou hantýrkou; jeho nejznámějším představitelem však je vídeňský profesor Ernst Mach (1838-1916), který dovedl srozumitelně, poutavě a namnoze i humorně psát; však se také empiriokriticismu obyčejně říká „machismus" (Srovnej Leninův Materialismus a Empiriokriticismus.) Podívejme se tedy nejdřív na Macha.

Snahou empiriokriticismu jest zbavit člověkovu zkušenost, tedy vědu, všech metafyzických přídavků; myšlení má být ekonomické; nejde o to, vybudovat novou filosofii, nýbrž kriticky vymýtit z přírodních věd filosofii starou, odbytou. (Mach: Poznání a omyl, Erkenntnis und Irrtum, úvod) Hlavním úkolem vědy budiž připojovat myšlenky dosud neosvědčené k formulím už vyzkoušeným. Tyto formule nevyjadřují „pravdu", vždyť „pravda" je pojem zakázaný, metafyzický; shrnuje toliko řadu obsahů vědomí, jichž člověk nabyl zkušeností. Při tomto stanovení obsahů vědomí máme stát na stanovisku naivního realismu primitivního člověka; ovšem i tak zůstane mezi námi dost a dost metafyziky. Když maminka řekne synovi: „Máš roztrhané kalhoty, protože pořád lezeš na stromy," zhřešila, neboť uvedla stav jeho kalhot v kauzální spojitost s jeho chováním. Měla správně říci: „Myslí ve mně, že bědný stav tvých kalhot je funkčně závislý na tvé neposednosti." Taková budiž ideální řeč primitivního člověka, empiriokriticky očištěná od špatné metafyziky. Není žádného „protože", nejsou žádné příčinné souvislosti: příčinnost musí být nahrazena pojmem matematické funkce. Rovněž není přípustno říci ,já myslím", nýbrž „myslí ve mně", neboť není žádného já; mé tělo a mé já jsou jen pomůcky pro předběžnou orientaci. Celý svět včetně mého já se totiž skládá z tzv. počitkových elementů nebo zkrátka počitků. Obsah mého vědomí je právě jen komplex těchto počitků a stop po nich zůstavených: vzpomínek, představ, citů, vůle. A to, čemu říkám dejme tomu jablko, je zase jen komplex počitků vůně, zeleně, tvrdosti, hladkosti, sladkosti atd. Mezi hmotným a duševním tedy není žádný rozdíl. Jenom jestliže si uvědomuji komplex počitků, nazvaný jablkem, ve vztahu k své chuti, své chtivosti, své estetické libosti, již mi působí pohled na ně, ocitám se v říši duchovědy. Jestliže však abstrahuji od svých duševních stavů a přihlížím při vnímání jablka k jiným smyslovým předmětům, např. stromu, zemi atd., pohybuji se v říši přírodovědy. Poznání, myšlení je proces pouze biologický, nikoli logický. Věru neveselé, truchlivé jsou ty Machovy kraje; svět je nehybná formule, v níž počitek s počitkem si hraje. V. I. Lenin ostře napadl toto učení, jemuž v jeho době počali podléhat někteří mladí marxisté, a dovodil, že "machismus" není nic jiného než obnovený idealismus Berkeleyův, neboť nezáleží na tom, jsou-li věci „komplexy počitků", jak praví Mach, nebo „kombinace počitků", jak praví Berkeley; v tom i onom případě musím dojít k závěru, že svět není nic víc než má představa. – Kromě díla citovaného Mach vydal: Analyza počitků (Analýze der Empfindungen), Populárně vědecké přednášky (Populdrwissenschaftliche Vorlesungen) aj.

Vlastní zakladatel empiriokriticismu je, jak už řečeno, Richard Avenarius (1843-1896), který filosofii definuje jako „myšlení světa podle principu co nejmenší námahy". I on praví, že „individuum a části jeho okolí jsou komplexy elementů" a že substance, individuum je „relativní jednota, kterou možno rozložit v množství součástí" Omezíme-li se prý na popis čisté zkušenosti, zmizí všechen zbytečný rozpor mezi vědomím a vnějším světem, duší a tělem, subjektem a objektem. Propagátorem Avenariovy a Machovy filosofie byl Josef Petzold (1862-1929), podle něhož „věci jsou takové, jak se nám jeví; neskrývají v sobě nic tajemného, žádné substance, jež by měly zvláštní filosofický význam".


[BACK]