|
FENOMÉN, FENOMENALISMUS. Dnes každé malé dítě až na další ví – říkám až na další, protože za padesát let bude možná vědět něco jiného -, že rozhoupaný zvon nevydává žádný zvuk, nýbrž způsobuje jen vlnění vzduchu. To, čemu říkáme zvuk, je – až na další – tvůj subjektivní pocit, vzbuzený nárazem vzduchové vlny na tvůj ušní bubínek. Vlnění vzduchu se ti tedy jeví jako zvuk; vlnění éteru se ti jeví jako světlo; prázdnota atomů se ti jeví jako pevná hmota atd. atd., jsou to tedy jen jevy skutečnosti skutečné a opravdové; a jev se cizím slovem jmenuje fenomén. Jasné? Jak se nám věci jeví, ví každý z nás. O té skutečnosti skutečné a opravdové toho víme miň. Mluvili jsme mimo jiné o vlnění světla. Zprvu fyzici (někteří) pouze předpokládali, že světlo není nic jiného než vlnění čehosi, čemu říkali éter; dnes už můžeme díky pokusům Younga a Fresnela ohyb světelných vln vidět a fotografovat. No dobrá; ale co vidíš? Něco, co se ti jeví jako ohyb světelných vln – čili zase jen jev, fenomén; a kde tedy je ta skutečnost skutečná a opravdová? Tak bychom se nikam nedostali, odpovídají tzv. fenomenalisté. I kdybychom dělali já nevím jak duchaplné pokusy, výsledky těchto pokusů můžeme vždycky jen vidět, slyšet, hmatat; jsme tedy na věky odsouzeni poznávat jen jevy, fenomény, neboť nemůžeme vyskočit z vlastní kůže. Nějaká skutečnost skutečná a opravdová se zajisté skrývá za každým jevem; je však nepoznatelná. Její nepoznatelnost nám ovšem nebrání v tom, abychom ji označili učeným slovem: i říkejme jí věc o sobě nebo noumenon. Výrazy tyto razil Kant, největší představitel fenomenalismu, názoru, v němž se popírá poznatelnost podstaty věcí tohoto světa. V heslech Kant a Schopenhauer se toho dovíte o fenomenalismu víc. [BACK] |