SCHOPENHAUER, ARTHUR (1788-1860), nejznamenitější stylista mezi filosofy německými, patří generačně i ideově k řadě německých myslitelů romantických, třebaže se o nich vyjadřuje s nejhlubším opovržením a hlásí se přímo k odkazu Kantovu a nepřímo Platónovu. Liší se však od Fichta, Schellinga i Hegla k svému nemalému prospěchu tím, že je nepřítelem slovíčkářského rozumářství, které zamořuje nejen filosofii jeho idealistických kolegů, nýbrž – od časů Platóna a Aristotela – téměř všechnu filosofii Evropy, takže pojmy takové, jako je substance, nutnost, dobro, důvod, příčina atd., se proměnily v něco podobného algebraickým znamínkům a myšlení v jakýsi druh počítání. Schopenhauer naopak upozorňuje na ohromný rozdíl mezi přímým, názorným poznáváním zkušenostním a mezi abstraktním myšlením v pojmech; nazývá dokonce tento rozdíl základním rysem své filosofie (Svět jako vůle a představa, Welt als Wille und Vorstellung II, kap. 7). Že však na rozdíl od Kanta odmítá nepoznatelnost věci o sobě (viz heslo Kant), že staví umění nad vědu, že pěstuje kult génia, že uznává intuici jako zvláštní poznávací mohutnost, jest romantikem, i když se tomu brání sebeurputněji.

Jak naznačuje titul jeho uvedeného hlavního spisu, celý tento svět je naše představa, sen, fantom, iluze. „V nekonečném prostoru nespočetné zářící koule, z nichž každáje obletována asi tuctem osvětlených koulí menších, uvnitř horkých a potažených ztuhlou, studenou kůrou, na které se z povrchní plesniviny zrodily živoucí a poznávající bytosti: toť empirická pravda, skutečnost, svět. Pro myslící bytost je to tedy povážlivá situace stát na jedné z těch nesčetných, v nekonečném prostoru volně se vznášejících koulí, aniž ví, odkud a kam se řítí, a být přitom jednou jedinou z nezměrného počtu bytostí podobných, které se derou, pronásledují a mučí, rychle a neúnavně vznikajíce a zanikajíce v čase bez počátku a bez konce ... Tu si však myslitelé nového věku, totiž Berkeley a Kant, uvědomili, že to všechno je především mozkový přelud, zatížený tolika podstatnými, četnými a rozmanitými subjektivními podmínkami, že domnělá absolutní skutečnost světa mizí a ustupuje skutečnosti nové, z níž onen přelud vyrůstá, tj. má se k ní jako sama věc o sobě k pouhému jevu." (Welt, II, 1)

Tedy Berkeley, a hlavně Kant. Ale na rozdíl od svého učitele, který těch zmíněných „subjektivních podmínek" nebo učeněji řečeno kategorií znal dvanáct, Schopenhauer vychází z jedné jediné apriorní formy: je to věta o dostatečném důvodu. Tato jediná věta má však v našich představách světa podobu čtverou. l. V našich názorových, úplných, empirických představách dění tohoto světa se nám zjevuje jako zákon příčinnosti neboli kauzalita. 2. U abstraktních představ, pojmů a z nich plynoucích soudů ji chápeme jako důvod poznání nebo jako zákon pravdivosti těchto soudů. 3. Způsob, jak poznáváme časové a prostorové uspořádání věcí, jmenuje se důvodjsoucna nebo zákon polohy a následku. 4. V našem nitru se věta o dostatečném důvodu projevuje jako důvod jednání neboli zákon motivace, tedy jakási „uvnitř nazíraná" kauzalita. (Srovnej O čtverém kořenu věty o dostatečném důvodu, Ober die vierfache Wurzel des Satzes vom zureichenden Grunde.) Tedy, řečeno populárně, v našem zdání má každé proč své proto; kdybych této větě nerozuměl, nerozuměl bych ničemu. .Naše oko, ucho nebo ruka vnímá pouhá data, nikoli názory. Teprve když rozum přejde z účinku k příčině, vyvstane před námi svět jakožto představa, rozprostřený v prostoru, podobou proměnlivý, hmotností trvalý v nekonečném čase." (Welt, I, 5) Ta přeludnost světa, praví Schopenhauer v II. díle svého hlavního spisu, nás však nemusí nijak trápit. Ať sen či nesen, fantóm či nefantóm, pro nás osobně má naprostou reálnost, ježto nemůžeme vylézt ze své kůže. „Prostor je sic pouze v mé hlavě; ale empiricky je má hlava v prostoru." (Welt, 11,2) Kromě toho má ten přelud pevný, nepřeludný základ, na nějž se šálivá věta o dostatečném důvodu nevztahuje: vůli. Poznáváme ji sami a na sobě, přímo, intuitivně: „Mé tělo je jediný předmět, jejž neznám toliko po jedné stránce, jakožto představu, nýbrž i po stránce druhé, která se nazývá vůlí." (Welt, 1,25) Vůle je slepá, nezkrotná, svobodná, rozumem nepochopitelná, bezcílná a mimočasová, mimoprostorová; vymyká se nadobro zákonům, jimž je podroben představový svět, jehož je nositelkou (objektivací). V neživé hmotě se vůle projevuje jako síla přitažlivosti, elektřina, magnetismus; ve světě rostlinnémjako mohutnost vzrůstu a rozmnožování, ve světě zvířecím jako vědomí.jež u člověka vrcholí v poznání. Svět a vůle je jedno a totéž; svět je hmotný výraz vůle. Tento bod Schopenhauerova učení bude laikovi těžko pochopitelný: jak mohou být jedno a totéž, řekne, když mají protikladné vlastnosti? lnu vůle je, jak víme, věc o sobě, kdežto to, čemu říkáme svět, je představa. Představte si to takhle: Existuje něco, čemu se říká „umění"? Jistěže. Umění je jedno, leží mimo prostor, mimo čas, nelze je vidět ani slyšet; lze však vidět nebo slyšet umělecká díla, tedy jednotlivá zpředmětnění toho, čemu všeobecně říkáme „umění" V každém jednotlivém dokonalém díle, ať je to obraz, báseň, hudební skladba, je zobjektizováno umění celé – když spatříš mistrovské dílo, zvoláš „ejhle umění", nikoli „ejhle kousek umění" Tento hrubý a nedokonalý výklad ovšem nenajdeš v žádném Schopenhauerově spise; má pouze nám laikům usnadnit pochopení jeho hlavní myšlenky. V našem objektivním světě, tedy v naší názorové představě, nemůže se vyskytnout nic, žádná byť sebenepatrnější podrobnost, jež by neodpovídala nějaké (neznámé) podrobnosti věci o sobě, tj. vůle: neboť svět jakožto představa nemůže nic zplodit ze svých vlastních, pouze v naší hlavě ležících prostředků. Nekonečná rozmanitost forem, a dokonce i zbarvení rostlin ajejich květů, musí být výrazem modifikované vůle jakožto věci o sobě. (Srovnej Parerga und Paralipomena, soubor to Schopenhauerových drobných filosofických spisů, sv. II, 103b)

Z relativní rozdílnosti věci o sobě a jevu vzchází však paradoxní situace, že vůle, jak řečeno, je naprosto svobodná, kdežto tvor, člověk, ty, já, svobodnou vůli nemá, neboť jsa jevem (představou), je cele podroben zákonu příčinnosti. „Tak dochází k té podivuhodné skutečnosti, že každý se i ve svých jednotlivých činech považuje a priori za naprosto svobodného a domnívá se, že by v každém okamžiku mohl změnit svůj způsob života, což by znamenalo stát se kýmsi jiným. Nicméně a posteriori, ve skutečnosti, shledává k svému údivu, že svoboden není, a že je naopak podroben nutnosti, takže přes všechna svá předsevzetí a úvahy nemůže nic měnit na svém konání a musí od počátku do konce svého života zůstat věrný svému charakteru, i když jím pohrdá." (Welt, 1,23) Každý si myslí, že může dělat, co chce: mohu, budu-li chtít, rozdat všechno, co mám, chudým. To je pravda. Mohu. Jen jedinou maličkost nemohu: způsobit, abych to chtěl! (Oba základní problémy etiky, Die beiden Grundprobleme der Ethik, II. vyd. str. 43) Svoboda, učí Schopenhauer dál, je vlastně pouhý negativní pojem, který neznamená nic víc než popření nutnosti; svoboda neznamená nic víc než bezdůvodnost, neurčeno st. Proto nemůže být zahrnuta do našeho (před stavového) světa, v němž naopak všechno je zdůvodněno, určeno; může přináležet toliko inteligibilnímu (nad smyslnému) principu jevů, věci o sobě, vůli. V ohledu svobody je na tom člověk daleko hůř než zvíře, neboť kdežto zvíře jedná slepě, poslušno svých vnitřních, v každé přítomné chvíli se projevujících volních popudů, člověkje vydán na pospas motivům, vyvěraj ícím z přítomnosti i z budoucnosti, a čím víc zná, čím je chytřejší, tím víc je jimi bombardován, obtěžován, tříštěn. Nezbývá mu, než aby si uvědomil hlavní a základní rysy své povahy, zjistil, co doopravdy chce a co nechce, změřil dosah svých sil a schopností, zkrátka tedy aby dokonale rozpoznal svou vlastní individualitu; to mu umožní, aby šel svou vlastní správnou cestou bez bloudění, bez váhání, bez nedůsledností. Tomu říkáme neminout se svým povoláním; Řekové tomu říkali poznat sám sebe.

To všechno by bylo pěkné; důsledky této filosofie jsou však neveselé. Neboť vůle jakožto věc o sobě, jsouc slepá a bezohledná, žene všechny bytosti, které jsou jejím viditelným vyjádřením, do nejhorších strastí a bolestí. život se může udržovat jen tím, že jeden požírá a potlačuje druhého; být znamená trpět. Těchto hrůz nás nezbaví ani sebevražda, neboť tím, že potlačím své tělo-jev, nepotlačím svou vůli-věc o sobě, což prakticky znamená na tomto nejhorším ze všech světů, že jakmile se zastřelím, mé já se okamžitě převtělí; Schopenhauer byl veliký vyznavač indické filosofie. Nedoporučoval tedy sebevraždu, přestože se to o něm vytrvale tvrdívá. Každý člověk se žene za nějakým cílem. Když ho dosáhne, vyvstane naráz cíl nový; a když je docela na konci, když už má všechno, cokoli je možno si přát, propadá trýzni ze všech nejstrašnější: nudě. Lidský život je nemohoucí toužení a vzdychání, snové klopýtání skrz čtyři věky života k smrti, za neustálého doprovodu triviálních myšlenek. (Welt, I, 58) Čím je lidský tvor agilnější, čím silnější je jeho vůle, čím mocnější je jeho přitakání životu, tím je zlejší a náchylnější znásilňovat, zotročovat, potlačovat vůli svých bližních. Dvě cesty však vedou z tohoto pekla: je to jednak umění, jednak zamítnutí života, čemuž se obvykle říká askeze. Oba tyto způsoby osvobozují člověka od vůle, která ho trýzní: umění dočasně, askeze trvale.

Neboť jde především o to zbavit se kříže, na nějž je člověk přibit a jehož dvěma břevnům se říká prostor a čas. Prostor a čas způsobují, že se nám jeví jako mnohé to, co ve skutečnosti je jedno, že nevidíme člověka, nýbrž lidi, že nevidíme zvířata, nýbrž tuhle pudla a tamhle vrabce, že tedy vidíme jednotliviny, a nikoli to, čemu Schopenhauer říká stupně objektivace vůle, jež vlastně nejsou nic jiného než – platónské ideje. V umění se však člověk zbavuje svých volních popudů a stává se čistým okem, vidoucím svět v ideji; umělec nebo člověk, který dovede vnímat umělecké dílo, vidí v člověku člověka, a nikoli někoho, kdo mu má ostříhat vlasy nebo komu je dlužen padesát korun; v umění se člověk dívá na věci jakožto na čisté představy, a nikoli na motivy; umění člověku umožňuje vymknout se z řetězce kauzality. (Welt, I, 38) Schopností nazírat ideje je v nejvyšší míře nadán génius. Prvním, ale nezbytným stupněm zamítnutí života je soucit, jehož podstatu vysvětluje Schopenhauer tak, že když se zbavím šalby času a prostoru, rozpoznám spojitost veškerého světa tak dalece, že ve svém bližním a v sobě samém vidím jednu a touž bytost, neboť oba dva jsme (přeludné) projevy jednoho a téhož principu; zvíře, jež zabíjí jiné zvíře, drásá koneckonců své vlastní maso, políčkuji-li někoho, dopadá rána na mou vlastní tvář. V dobrém člověku se tedy slepé tíhnutí vůle krotí soucitem. Soucit, toto „veliké mystérium, základní fenomén a hraniční kámen" etiky vede k dobrovolné rezignaci, k naprosté lhostejnosti a oproštěnosti od vší vůle, tedy k askezi takové, jaká se u starých křesťanů projevuje v sebezapírání, umrtvování těla, lásce k bližnímu, odplácení nenávisti, zkrátka v svatosti. Světce nic netísní, nic ho neznepokojuje; klidně a s úsměvem shlíží na šálivé obrazy tohoto světa, jež ho kdysi trýznily a zmítaly jeho myslí. Je to velmi šprýmovné; vůle, chtějíc poznat sebe samu, zobjektivovala se v tvora, nadaného schopností poznání, totiž v člověka, a užila jeho rozumu jako zrcadla; to, co v tom zrcadle spatřila, bylo tak hrozné, že osobou nejdokonalejší z lidí, světce, potlačila samu sebe. (Neboť podle poindičtěné filosofie Schopenhauerovy asketa, který podlehne následkům svého dobrovolného odříkání, se už nepřevtělí.) Má-li tedy vůle přece nějaký cíl, je to cíl velmi zarmucující: jmenuje se nic. K čemu tedy bylo všechno to strádání, všechna ta práce, všechny ty naděje? K ničemu, odpovídá náš hořký filosof. Jediný cíl životaje nicota. Jediný smysl dějin, že nemají žádný smysl. A hledáte-li v etice Schopenhauerově nějaký imperativ, podle kterého byste se mohli řídit, normu, pravidlo, jež by vám pomohlo řešit složité a bezvýchodné situace, do nichž se člověk na své cestě životní dostává, nic takového nenajdete, neboť Schopenhauer, který převzal do svého systému základy Kantova filosofování, vyvracel všechny vývody, k nimž jeho mistr došel; a ustavil-li Kant v etice svůj kategorický imperativ, prohlásil Schopenhauer logicky, že otázky mravnosti lze jen zkoumat, vykládat, ale nelze je nijakými imperativy řídit nebo usměrňovat.

Nicméně způsobil svým fantastickým učením veliký rozruch a má dodnes své přívržence. Kromě spisů uvedených vydal ještě teorii barev pod názvem O vidění a o barvách (Uber das Sehen und die Farben) a O vůli v přírodě (Uber den Wil/en in der Natur).


[BACK]