ENCYKLOPEDISTÉ. Doba osvícenská chtěla všechny lidské myšlenky, stát, právo, náboženství, výchovu zracionalizovat, tj. uvést ve shodu s rozumem; a není přirozenější, totiž racionalističtější myšlenky než srovnat tyto zracionalizované myšlenky do abecedního pořádku; a to je encyklopedie. Osvícenci milovali abecedu. „Pánové, děkuji vám jménem abecedy," řekl Voltaire při slavném uvítání, jež mu uspořádala Akademie. Jeho filosofický slovník není vlastně žádný slovník; je to soubor esejí. Dnešní esejisté třídí své eseje podle obsahu; Voltaire je srovnal podle abecedy. Encyklopedisty v pravém slova smyslu nazýváme ony osvícenské filosofy francouzské, již byli nejvíc účastni na skládání veliké Encyklopedie, vydávané od r. 1751 do r. 1780 s přestávkami, o něž se přičiňovala církev, chtějíc dílo potlačit. V Encyklopedii bylo soustředěno veškeré lidské vědění tehdejší doby, pokud bylo shodné s rozumem. Historie z ní byla vyloučena, Descartova víra ve vrozené ideje prohlášena za passée, rovněž i víra v život posmrtný a samozřejmě veškerá teologie. Místo ní nastolen deismus, přírodověda, víra v člověka a v jeho přirozenou dobrotu. Hlavou encyklopedistů byl Jean le Rond d'Alemberl (1717-1783), autor slavného Úvodu k encyklopedii. Jeho filosofie je vysloveně pozitivistická; uznává jen fakta, fakta, nic než fakta, matematiku, exaktní vědy; z filosofů si váží jen Bacona, Locka a svých kolegů encyklopedistů; o Descartovi - ve svém zmíněném Úvodu – pojednává uctivě, ale jeho teorii vírů nazývá „takřka směšnou" a jeho učení o vrozených ideách zavrhuje bez diskuse; o Leibnizovi hovoří také zdvořile, ale nezdá se, že by mu byl porozuměl – např. pozoruhodný je jeho odsudek Leibnizova principu dostatečného důvodu, jejž zavrhuje, protože prý „se zdá pramálo užitečný pro bytosti tak málo osvícené, jako jsme my, již nejsme s to postřehnout ni nejzákladnější důvody věcí". – Největší pozornost vzbudil svým Tříděním lidských poznatků, jež přinesl rovněž v Úvodu. Předměty, jimiž se zabývá mysl člověkova, jsou buď povahy duchovní, anebo hmotné, a ideje, jež si o těchto předmětech utváříme, jsou buď přímé, nebo vyzískané myšlením. Systém přímých idejí záleží v pasivním a mechanickém shromažďování poznatků; to je to, co nazýváme pamětí. A myšlení je dvojí: buď věci zkoumá, nebo je napodobuje. První z těchto dvou způsobů myšlení obstarává rozum, druhý obraznost. Jsou tedy tři základní mohutnosti lidského ducha, paměť, rozum a obraznost, a těmto třem mohutnostem odpovídají tři oblasti poznání: historie, filosofie a umění. – Přírodní vědy a matematiku klade ďAlembert do druhé filosofické kategorie. Umění včetně poezie a hudby by rád označil společným titulem .malířstvi", protože prý „nedělají nic jiného než že malují, a liší se od sebe jen výběrem prostředků, jichž k tomu užívají" Ostatně existence umění je oprávněna, jen pokud lidstvu pod záminkou zábav přináší poučení. D' Alembert redigoval prvních sedm svazků Encyklopedie; potom, když další vydávání bylo společným zákrokem kléru, dvora a parlamentu a jiných nepřátel svobody dočasně zakázáno, předal redakci svému slavnějšímu kolegovi Denisu Diderotovi (1713-1784), autorovi Myšlenek filosofických (Pensées philosophiques), v nichž zúčtoval, otevřeně se přihlásiv k deismu, s prvním filosofickým údobím svého života, kdy ještě byl věřícím křesťanem, a Myšlenek o výkladu přírody (Pensées sur I 'interprétation de la nature). Vesmír, učil, je ohromný a proměnlivý celek; Bůh je jeho duše a jednotlivá individua jsou jeho prvky. Princip jeho celkového uspořádání je nepoznatelný. Metafyzika přináší pouhé dohady; náboženství je třeba si zvolit takové, aby se co nejvíce shodovalo s rozumem. – Nuže, tot' asi vše, co je třeba říci o jeho filosofickém myšlení. Ale daleko víc než jako filosof Diderot proslul jako skvělý stylista a oslnivý debatér. Voltairův žák a dědic jeho slávy, leč ještě živější, drastičtější, enfant terrible v době klasické vázanosti stylu a formy, a také politicky radikálnější než on; stačí poznamenat, že slavné slovo o „knězových střevech, z nichž bude upleten provaz pro posledního ze všech králů", je z jeho pera. Divoce zábavný, nevázaný, leckdy vulgární, Diderot znamenitě vpadl do not obrazoboreckým náladám své doby, a možná víc než kdo jiný se přičinilo propagaci myšlenek, jež sdílel se svými kolegy z redakce Encyklopedie a které se měly stát dogmatickou páteří Revoluce, to jest víry v rozum, v exaktní vědy a v pokrok, odmítání autority, tradic a konvence a výlučné důvěry v to, co se dá vidět, hmatat a slyšet, tedy v tento hmotný svět, vnímaný smysly a zkoumaný a chápaný rozumem.

Další dva známí členové skupiny encyklopedistů, Julien Offray de La Mettrie (1709-1751) a pofrancouzštělý Němec baron von Holbach (1723-1789) jsou materialisté. „Leibniz," řekl Lamettrie ve svém nejvýznačnějším spise Člověk stroj (L 'homme machine), „oduševnil hmotu, místo aby zhmotnil duši." Lidská duše je jen princip pohybu, péro v stroji. Tvůrcem života je potřeba; čím víc potřeb, tím vyšší život. – Holbach pak zpracoval ideje materialismu v knize, zvané biblí materialismu; je to Systém přírody (Systeme de la nature), dílo, na němž spolupracovali také Diderot a Lagrange. Jediná existující skutečnost, praví se v něm, je příroda a pohyb. „Vesmír, tento obrovitý souhrn všeho, co existuje, nepředstavuje nám nikde nic než hmotu a pohyb, to všechno svázáno dohromady ohromným a nepřetržitým řetězcem příčin a následků." (Systeme, 8) Absolutní klid neexistuje. Duše je jen vlastnost mozku, podléhající také přírodním zákonům. Není svobody vůle; cíl mravnosti je štěstí. – Redakce slovníku se účastnili také A. R. 1. Turgot (1727-1781), hlasatel ideje pokroku a vědeckého chápání světa na podkladě matematických přírodních věd, a Condorcet (1743-1794), který za revoluce, pronásledován odjakobínů, psal v úkrytu svou filosofii dějin, v níž předpovídal příchod nové veliké epochy, kde lidstvo dosáhne pravé, na racionální technice založené kultury; až prý budou definitivně překonána zastaralá dogmata náboženská, bude možno aplikovat matematické vědecké metody na mravnost a na politiku. – Dopsav, ubohý Condorcet byl dopaden a nechtěje umřít na popravišti, otrávil se. K encyklopedistům patřili též Condillac a Helvétius, o nichž je řeč v hesle Senzualismus.

Veliké dílo, Encyklopedie, bylo dokončeno devět let před vypuknutím revoluce; mělo celkem 48 svazků. Hlouček nadšených ctitelů rozumu, vědy, pokroku, techniky, kultury dosáhl svého cíle. Ale abychom nezapomněli: zpočátku sedal v jejich kruhu nenápadný človíček, jemuž se při pouhém poslechu těchto velikých slov dělalo zle a který se na své spolupracovníky díval jako na zhoubce pokolení lidského, s hrůzou a s trpkostí vyciťuje jejich egoismus, chlad, úpadek citovosti, strojenost. Byl to Jean Jacques Rousseau, najehož osvobozující slova, týkající se zapomínaného nebo pohrdaného citu, čekala celá polovina Francie.


[BACK]