SENZUALISMUS. Kdyby byli jen velcí filosofové – a smělo by jich být jen docela málo -, bylo by dobře. Filosofů je však na tisíce a ty velké mezi nimi bys spočítal na prstech. V tom je všechna bída filosofie, zmatek lidského myšlení, zdroj absurdností, do nichž neustále upadá. Veliký myslitel dejme tomu prohlásí, že člověk má jíst hodně zeleniny. Jeho žáci se ovšem nespokojí opakováním a rozšiřováním učitelova rozumného výroku; budou dojista učit, že člověk má jíst výhradně jen zeleninu, hned další po nich budou tvrdit, že člověk má jíst výhradně jen syrovou zeleninu a nakonec někdo bude dokazovat, že člověk se má pást na louce. Otec anglického osvícenství, Locke, učil, že „nic není v intelektu, co nebylo ve smyslech", což znamená, že člověkův duševní život je závislý na poznání smyslovém a že v jeho duši nejsou žádné tak řečené vrozené ideje. Nicméně neupíral rozumu tvůrčí činnost, i když omezovanou materiálem, získaným zkušeností: nezapomněl na tu nepopiratelnou skutečnost, že když chytrák a hlupák budou mít stejné zkušenosti, chytrák s nimi naloží docela jinak než hlupák, což znamená, že jeho rozum má jistou tvůrčí schopnost na smyslech nezávislou. Jedenáct let po jeho smrti filosofující abbé Condillac (1715-1780) chopil se jeho nauk, ale zdokonalil je tím, že degradoval rozum na pouhý odlesk počitků. Vědomí vztahu a poměru mezi jednotlivými počitkovými daty, jež u Locka ještě záviselo na rozumu, závisí u Condillaca také už jen na smyslech: je prý v člověku vzbuzováno automaticky pouhým faktem jejich hromadné pospolitosti v jednom lidském vědomí. Členitostí, rozmanitostí, nestejnou intenzitou počitků vzniká v člověku vzpomínka, rozlišování, přirovnávánÍ, soud, úsudek, očekávání, atd., zkrátka základní formy duševního života. Smyslové vnímání je spojeno s pocitem libosti a nelibosti; z těchto pocitů se pak vyvíjejí všechny formy praktického vědomí, tedy žádost, láska, nenávist, naděje atd. To, čemu Locke říkal vnitřní zkušenost, reflexe, Condillac ovšem popřel také. Chtěje ukázat, jak se duševní život vyvíjí, Condillac představuje čtenáři sochu, kterou postupně obdaruje smysly od nejnižších k nejvyšším. Když je má všechny pohromadě, socha má pohromadě i všechny své mohoucnosti duševní. Všechno lidské myšlení je počítání, tj. vyhledávání vzájemných poměrů mezi idejemi. Vymýšlí-li vědec něco, pátrá po něčem, co už ví, tj. co užje v jeho ideách obsaženo tak j ako neznámé X v rovnici; myšlení tedy je vyhledávání rovnosti mezi idejemi.

Etické doplnění Condillacovy filosofie, senzualismu (sensus = smysl, počitek), přinesl Adrien Helvétius (1715-1771), který pramen vší mravnosti viděl v lásce k sobě samému, vyrůstající z pocitu tělesné libosti a nelibosti. „Jestliže hmotný vesmír je podroben zákonům pohybu, vesmír mravní je neméně podroben zákonům osobního zájmu." (O duchu, De I 'Esprit 11,2) Osobní zájem ovšem bývá na kordy se zájmy obecnými. „Proto všechny úvahy moralistů mají směřovat k způsobu, kterak udělovat odměny a tresty a kterak jich využít, aby se zájmy osobní spojily se zájmy obecnými ... Kdyby občané nemohli budovat své osobní štěstí, aniž by se tím současně přičiňovali o veřejné dobro, nebylo by veřejných škůdců kromě bláznů." (Tamtéž II, 22) Lidský duch je silný, pokud má silné vášně; potlačování vášní jej ohlupuje a zmrtvuje; rozdíl mezi lidmi závisí na jejich vášnivosti. – Kromě citované knihy vydal Helvétius spis O člověku, jeho schopnostech ajeho výchově (De l'homme, de sesfacultés et de son éducation), v němž uvedené myšlenky rozvedl; kniha je důležitá tím, že se tu poprvé zdůrazňuje význam prostředí pro duševní život člověkův.

Senzualismus byl francouzskými osvícenci vřele uvítán, protože odpovídal náladě doby, nepřátelské náboženství a metafyzice; celé roje drobných myslitelů se vrhly na dílo obou zakladatelů, aby je pozměnili, zdokonalili novou terminologií, doplnili, vyšperkovali. Vláda Francouzské revoluce uznala senzualismus, jemuž se později dostalo jména ideologie, jako jedinou přípustnou doktrínu.

V Německu byl senzualismus pěstován zástupci tzv. vulgárního materialismu, směru, v němž materialismus zaběhl do groteskních krajností. Představitelé jeho jsou Ludwig Biichner (1824-1899), autor kdysi slavné bible materialismu Síla a látka (Kraft und Stoff), Kari Vogt (1817-1895), který se ujal myšlenky Condillacova žáka Cabanise a učil, že myšlenky mají týž poměr k mozku jako žluč k játrům, a Jakub Moleschott (1822-1893), pro nějž myšlení bylo .fosforeskováním mozku", neboť prý je k němu třeba týchž látek,jako jsou ty, jimiž rolník mrví pole.