|
DŮKAZ. Tvrdíš-li něco a tví posluchači ti nevěří, musíš své tvrzení opřít o pravdy, o nichž nikdo nepochybuje, musíš je dokázat. Důkaz, latinsky argumentatio nebo demonstratio, francouzsky preuve, anglicky argument nebo proof, německy Beweis, je tedy ozřejmění určité pravdy nebo nepravdy prostřednictvím soudů uznaně pravdivých. Forma důkazu je úsudek (v. t.). Premisám tohoto úsudku se říká důvody (argumenty), závěr je dokazovaná věta neboli teze. Důkaz se může skládat z celého řetězu úsudků; nejdůležitější z nich je jádro důkazu (nervus probandi). Chci-li např. dokázat, že vzduch je těžký, postupuji takto: Všechno, co je rozloženo v prostoru, jest hmota. důvody: Vzduch je rozložen v prostoru. Vzduch je hmota. Každá hmota je těžká. teze: Vzduch je těžký. V tomto případě jsme postupovali od důvodů k tezi: to je tzv. důkaz postupný neboli progresivní. Můžeme však také naopak vyjít z teze; tento druh důkazů, jimž se říká důkazy zpětné neboli regresivní, je nejobvyklejší, neboť důkazy provádíme nejčastěji proto, abychom potřeli námitky odpůrců; a námitky odpůrců mohou vzniknout teprve, když teze důkazu byla proslovena. Nejdřív, abychom se drželi uvedeného příkladu, učiním v tichu a skrytu své pracovny překvapující objev, že vzduch je těžký. Předstoupím s tímto objevem před veřejnost a vzbudím tím vášnivé protesty; abychje umlčel, provedu regresivní důkaz tvrzené věty: Vzduch je těžký. neboť každá hmota je těžká; všechno. co je rozloženo v prostoru. je hmota všechno, co je rozloženo v prostoru, je těžké vzduch je rozložen v prostoru. Vzduch tedy je těžký, což bylo dokázati. Tento regresivní důkaz, řekli jsme, je správný; pochybný je však regresivní důkaz takový, jemuž nepředchází žádný důkaz progresivní. To se přihází tehdy, když argumentátor nejdřív stanoví tezi, jež vyhovuje jeho osobním sklonům, jeho názorům nebo potřebám politickým, jeho zálibám, řevnivostem nebo ješitnostem, a pak teprv k ní pracně shledává a vyrábí důkazy. Tak např. nacističtí němečtí učenci si řekli, že by bylo propagačně prospěšné, kdyby se dokázalo, že Kryštof Kolumbus byl německého původu; teprv když byli stanovili tuto tezi, začali hledat, čím ji ospravedlnit. V diskusích a půtkách politických, ale také vědeckých a filosofických se často užívá důkazů, které platí výhradně nebo skoro výhradně jen osobě, s níž se potýkáme. Důkazům těmto se říká důkaz nebo argument ad hominem. Záleží zpravidla v tom, že z odpůrcova potíraného tvrzení se vyvozuje takový důsledek, který by odpůrce nějak osobně zasáhl. Nedávno jsme četli v novinách, jak jistý zubní lékař vyčetl jednomu známému žurnalistovi, že si ve svých politických článcích všímá pouze negativních stránek našeho veřejného života, místo aby své čtenáře těšil a povzbuzoval líčením jeho stránek radostných. Napadený žurnalista užil ve své obraně argumentu ad hominem. – Vy děláte totéž, co já, napsal. – Když k vám přijde pacient, také si všímáte pouze negativních stránek jeho zdraví, totiž jeho bolavých zubů, místo abyste ho poslal domů s povzbudivým poukazem na jeho zdravé srdce nebo plíce. Tento příklad nám názorně staví před oči pochybenost, méněcennost důkazu ad hominem. Pravda, zubní lékař si zpravidla všímá pouze negativní stránky pacientova zdraví. Jde-li však o chorobu vážnější, než je pouhý zubní kaz, příslušný odborný lékař musí vyšetřit všechny stránky pacientova zdraví, pozitivní i negativní, aby podle nich zařídil průběh léčení. Všechny uvedené důkazy, v nichž platnost teze se přímo dokazovala z platnosti důkazů, jsou důkazy přímé neboli kategorické. Známe však také důkazy nepřímé neboli apagogické, v nichž platnost teze plyne z nemožnosti jejího protikladu. Slavný příklad této formy je Leibnizovo odůvodnění optimistického názoru na tento svět: Není-li náš svět nejlepší ze všech světů, pak Bůh neuměl nebo nechtěl stvořit svět lepší nebo o lepším nevěděl. Je však nesmyslné tvrdit, že Bůh něco neuměl nebo nevěděl nebo že neměl ty nejlepší úmysly: ergo náš svět je nejlepší. Chyby v důkaze, viz heslo Sofisma. [BACK] |