DĚJINY. Děje, jež prožívá včelí roj, jsou rok co rok přibližně stejné, a proto dosud nikdo – třebaže existuje nesmírná literatura o včelařství – nenapsal dějiny určitého individuálního včelího roje. Včely se bez odmluvy podřizují přírodnímu včelímu zákonu; nikdy u nich nenastal rozkol mezi osobní mravností a mravností celku; teprve kdyby například některé včely začaly agitovat pro emancipaci trubců, kdyby se postavily do opozice proti kolektivní kázni roje, kdyby se rozhodly, že svrhnou královnu a začnou rodit na vlastní pěst, vstoupily by do dějin. Dějiny Společnosti přátel Jacka Londona by bezpochyby byly velmi zajímavé, kdyby je někdo napsal, ale dějiny včelího roje by nesměly zabírat časový úsek delší jednoho roku, neměly-Ii by se stát nesnesitelně monotónními. Člověk není pouze tvor společenský, nýbrž i tvor historický. Historická zajímavost člověkova, jak naznačil Kant, záleží v tom, že se neustále protiví přírodnímu zákonu. Dějiny začaly prvotním hříchem, ba co víc dějiny jsou neustálé opakování prvotního hříchu. Dějiny jsou změna; a člověku neustále vrtá v hlavě otázka, jak něco změnit. Rytmus historického dění je závislý na horlivosti, s jakou lidé přistupují k dílu proměny toho, co jim bylo zůstaveno předchozími generacemi, jinak řečeno do jaké míry jsou ochotni přijímat nebo zavrhovat dědictví minulosti.

I. Všechno lidské má své dějiny – jsou nejen dějiny válek a revolucí, což je tzv. dějepis, jemuž se vyučuje ve školách, ale i dějiny literatury, technického pokroku, Jindřichova Hradce, kosmetiky, prostituce, kuchařství, Škodových závodů. Všechny tyto dějiny, chtějí-li být vědecké, usilují o objektivní konstatování toho, co bylo. Filosofie dějin se však nespokojuje konstatováním toho, co bylo, nýbrž chce vystihnout, jak vůbec dějiny vznikají, pátrá po jejich etické hodnotě a po jejich smyslu a cílech.

II. To všechno jsou otázky nadmíru těžké a jejich řešení, jak u filosofie nemůže být jinak, si odporují; proto historikové filosofií dějin pohrdají. Pokud jde o ženoucí síly dějin, o problémy tzv. etiologie v dějinách, není shody o tom, zda základní příčinou historických dějů je dejme tomu odvěký rozpor mezi svobodou a nutností, jak to bylo spatřováno u Homéra, anebo – podle pojetí Hérodotova – závist bohů, nebo třebas boží úradky nebo skvrny na slunci nebo potlačené chtíče nebo rozpoutané chtíče nebo osud nebo třídní nenávist a hospodářské poměry výrobní a já nevím co ještě, anebo není-li veškerá historie koneckonců řetězcem pouhopouhých náhod, pouhopouhých shod okolností. Zábavným prapříkladem této teorie náhody je případ nosu královny Kleopatry: kdyby její nos nebyl býval tak půvabný, jaký pravděpodobně byl, kdyby náhodou býval byl například trochu delší, Antonius by se do ní nebyl zamiloval, nebyl by za ní odešel do Egypta, nebylo by došlo k bitvě u Actia, Octavianus by nebyl nad ním zvítězil a celé další dějiny evropského lidstva by se byly vyvíjely jinak. Když řecký král Alexandr zemřel na následky kousnutí své oblíbené opice, což pak rozpoutalo dlouhý sled neblahých událostí, poznamenal k tomu muž tak rozšafný a moudrý, jako byl sir Winston Churchill, že na toto kousnutí zemřelo čtvrt milionu lidí. A když se Trockij na podzim roku 1923 nastydl při lovu kachen, vyřadilo ho to z činnosti v kritickém okamžiku jeho rozporu se Zinověvem, Kameněvem a Stalinem. „Lze předvídat revoluce nebo válku," píše o tom ve svých Pamětech, „ale je vyloučeno předvídat následky podzimního lovu na divoké kachny." (Citováno z E. H. Carr: What is history? Co je historie?, český překlad str. 100) Tyto otázky a úvahy jsou nesporně velmi zábavné, ale jsou celkem vzato marné, neboť cokoli se v historii stane, nemůže se odestát, a na žádnou otázku „co by bylo, kdyby" nelze najít odpověď. Jiným slavným problémem je otázka nositele, původce, zosobnitele ženoucích sil historie, jsou-li to masy lidí nebo jednotlivé vynikající osobnosti. Takzvané kolektivistické pojetí dějin vidí v dějinách hromadná společenská hnutí. Pravda, v dějinách se dočítáme o vynikajících osobnostech, jako byl třebas Caesar, Ježíš Kristus, Napoleon. Osobnosti tyto se však vyskytly proto, že se vyskytnout musily, byly masami lidí vyzdviženy k jedinečnosti, byly jimi zplozeny, aby daly osobní výraz obecnému dějinnému hnutí. S takovýmto pojetím se typicky potkáváme u Marxe a Engelse, kteří UČÍ, že běh dějin je ovládán nezměnitelným zákonem negace; historie je proces, který se odehrává nezávisle na lidské vůli; za činy jednotlivých vůdčích osobností stojí slepé ženoucí síly, hýbající celými masami. – Naproti tomu individualistické pojetí dějin vychází z velkých osobností; masy lidí jsou slepé, nehybné, tupé a jsou uváděny v dějinný pohyb iniciativou výjimečných lidí-hrdinů, héroů, jak učil Carlyle (v. t.).

III. Dějiny jsou dění; jde nyní o to, zdali toto dění je jen – jak to připadalo Mackbethovi – „příběh, vypravovaný blbcem, hrůzostrašný, leč nesmyslný veskrz", anebo má-li přece jen nějaký nadčasový smysl a cíl. Paleta odpovědí, jež filosofové přinášeli na tuto otázku, je neuvěřitelně pestrá a široká, viz namátkou tvrzení křesťanské gnose, podle níž úkolem všeho dějinného hnutí je osvobodit lidstvo od nadvlády přírody a světa a přivést je, očištěné od hříchů, nazpět k Bohu, anebo řešení Immanuela Kanta, podle něhož historie, „škola lidského plemene", je krutý a krvavý, klopýtavý a krušný, ale žádoucí a spásný pochod z lůna přírody blíž a blíž k vzdálené, leč dosažitelné říši kultury, svobody, mravnosti a věčného míru, anebo učení Heglovo, podle něhož, nelekejte se, smysl dějin je absolutní vědění o absolutnu – o tom vám poskytne bližší poučení příslušné heslo – anebo mínění Augusta Comta, který historii považuje za trvalý proces vědeckého, pozitivistického výkladu přírody, anebo příjemné učení Herderovo, podle něhož se lidstvo v průběhu dějin vyvíjí k ideálům humanity, anebo učení marxismu, podle něhož dějiny jsou dějinami třídních bojů, v jejichž průběhu se lidstvo propracovává ke své spáse, až po temné stanovisko italského skeptika Giuseppe Rensiho, který praví, že veškerá historie se skládá jen z šíleností a zločinných hloupostí – cituje například křesťanství, islám, jakobinismus, anarchismus, šovinismus -, jež se postupně stávají zvykem, a tak jejich pošetilost pozbývá na zřetelnosti.

IV. Nu dobrá, namítnete možná – není shody o tom, mají-li dějiny nějaký vyšší ontologický smysl, nemůžeme se přece přít o tom, že ať se děje co se děje, lidstvo v průběhu věků udělalo v mnohém a mnohém ohledu zázračné pokroky. Podívejte se například na intelektuální vývoj lidstva. Dnešní školní dítě má větší vědomosti než starověký učenec. Generacím vědců se úsilovnou prací podařilo shromáždit nepřeberná množství vědomostí; a tyto vědomosti nezůstá vaj Í zaklety v tlustých knihách, nejsou výsadou kasty učenců, nýbrž šíří se mezi lid tiskem, filmem, televizí a rozhlasem.

Tomuto názoru se pesimista nemůže než zasmát. Kdo není slepý, praví, nemůže naopak nevidět hluboký intelektuální úpadek lidstva. Lidé se rozmnožili jako králíci, stát, který má pouze deset milionů obyvatel, je bezmocný trpaslík vedle ohromných lidských mravenišť stamilionových, a přece všechny tyto neslýchané a nevídané kvantity člověčího materiálu nevydaly ze svého středu jediného myslitele, jediného vědce nebo básníka, jakých rodil na tucty státeček aténský. Kvalita člověkova intelektu se neměří počtem potištěných stránek. Tuny laciných tiskovin vedou u široké veřejnosti k úpadku schopnosti samostatně myslet, tedy k oslabování rozumových schopností lidu. Před padesáti lety připadali na tisíc obyvatel asi tři choromyslní (KujJner, Psychiatrie, 1896,1. díl, str. 207), kdežto dnes patří do blázince každý dvacátý druhý člověk (Carrel, Člověk, tvor neznámý, IV,10).

V Spojených státech provedli statistické šetření a shledali, že polovina obyvatel má inteligenci dvanáctiletého dítěte: jen 4 % bylo velmi nadaných a 13 % nadaných (Herčík, Život naruby, 204). Není pochyby, že v jiných zemích by podobná statistika měla stejný výsledek, ne-li horší.

K podobným rozporům vedou úvahy o technickém pokroku lidstva. Máme žárovky, praví optimisté, umíme létat, lékařství slaví triumf za triumfem, umíme transplantovat srdce, člověkovy nepatrné síly tělesné byly nesmírně znásobeny strojem, člověk, díky technickým vynálezům nové doby, může žít tak příjemně, čistě, hygienicky, jak se o tom našim předkům ani nesnilo. – Může žít, ale nežije, namítají pesimisté. Pravda, Aristotelova fantazie o tkalcovském člunku, který by běhal sám, se splnila, ale dělník proto není zbaven špinavé dřiny. Stroje neslouží člověku, nýbrž člověk slouží strojům. Člověk je hédonik a nechce nic než mít se dobře, ale třebaže věnuje tomuto cíli všechny své duševní a tělesné síly, má se stále hůř. Tkalcovské stavy běží automaticky, ale člověk nemá co na sebe; letadlo urazí za hodinu cestu, kterou kočár neurazil za měSÍC, ale v dobách, kdy nebylo letadel, směl každý – byť jen pomalu – odcestovat, kam chtěl, kdežto dnes nesmí, protože rozvoj techniky se projevil především na poli válečném: odtud napětí mezi státy, vzájemná nedůvěra, strach a konečně, v životě každého z nás, nesnesitelné omezení svobody. O mravním vývoji lidstva je lépe po mlčet. Moralisté, kteří ještě nedávno tvrdili, že je-li mravní pokrok lidstva pomalý, je přece znatelný, neboť se nám v průběhu věků podařilo odstranit aspoň dvě nejohavnější skvrny na tváři lidstva, totiž mučení a lidojedství, byli událostmi druhé světové války usvědčeni z omylu.

Strašné zkušenosti posledních padesáti let nás vedou k tomu, abychom se přikláněli spíš k pesimismu než k optimismu: mluveno s Rensim, dějiny se nám vskutku jeví daleko spíš jako nepřetržitý sled „šíleností a zločinných hloupostí" než jako Kantova „škola lidského plemene" – věru zdá se, že lidstvo není schopno se z dějin čemukoli přiučit a neustále se dopouští týchž a týchž chyb – nebo jako Herderův stálý vývoj k ideálům humanity. Ovšem právě to, co Rensi nazývá „šílenostmi a zločinnými hloupostmi", jak řečeno třebas křesťanství, islám, jakobinismus, anarchismus atd. atd. svědčí o tom, že lidé si byli odedávna vědomi mizernosti svého údělu a stále se snažili jej násilným prosazováním nových a nových spásných myšlenek, revolučním nastolováním nových a nových řádů napravovat, opět a opět nadšeně a nedůtklivě přesvědčeni o tom, že byl-li dosavadní vývoj společnosti veskrze pochybný, zvrácený a zrůdný, nyní se všechno obrátí, černé se stane bílým a ubohé utrmácené lidstvo konečně dosáhne svých nejvyšších met. O historickém materialismu viz. Marxismus.


[BACK]