|
ASOCIACE. Kdykoli potkám přítele X, vzpomenu si na hotel U slunce v Krči. Proč? Protože v restauraci hotelu U slunce to bylo, kde jsem se s přítelem X asi před šestnácti lety seznámil. A kdykoli se obráceně v Krči dostanu do blízkosti hotelu U slunce, vzpomenu si z téhož důvodu na přítele X. To je tak řečená asociace představ. Jiných příkladů, trvám, není třeba; zajímá-li vás to, najdete jich v díle Marcela Prousta veletucty. Asociace představ je akt mysli naprosto samovolný, spontánní; není to tedy výsledek logického soudu, úvahy. Vědomý logický vztah je však vždy jeho základem; bez dřívějšího aktu mysli, jímž člověk vědomě spojil dvě nebo více představ, není jejich pozdější mechanická asociace možná. Jak správně poznamenává Th. Reid, výraz „asociace představ" není docela přesný: nesdružují se pouze představy, nýbrž i city, žádosti, pojmy, soudy, zkrátka všechny prvky duševního života. Mluvme tedy raději prostě o asociaci psychologické a definujme ji jako bezděčné sdružování elementů duševního života, mezi nimiž byla předchozím aktem mysli vytvořena souvislost. Uvedený příklad s přítelem a hotelem U slunce je příklad asociace v pravém a vlastním slova smyslu. Učebnice psychologie však vyprávějí také o asociaci podle podobnosti, k níž dojde např., když uvidíš na ulici nemluvně a vzpomeneš si naráz na své děcko, nebo o asociaci podle kontrastu, k níž by došlo, kdyby sis vzpomněl na své děcko, spatřiv na ulici starce. O asociaci první ve filosofii mluvil, rozumí se, Platón. Ve Faidonovi (73 d) čteme: Kdykoli někdo něco buď uvidí, nebo uslyší nebo nějakým jiným smyslem pojme a přitom pozná nejen onu věc, nýbrž mu vstoupí na mysl i něco různého, zdalipak tomu právem neříkáme, že si na to, co pojal do mysli, vzpomněl? – Což je, netřeba podotýkat, asociace. A Platón pak uvádí příklad předmětů, jež v člověku asociačně vybavují představu člověka, který býval jejich majitelem: což je, vyjádřeno dnešní učeneckou hantýrkou, asociace podle kontiguity neboli styčnosti, soumeznosti, v tomto případě časové. O asociaci mluvil též Aristoteles, stoici, epikurejci, Descartes, Malebranche, který bývá označován za předchůdce moderního asociacionismu, Spinoza i Leibniz. V empirické škole anglické pak byla teorii asociace představ přikládána důležitost čím dál tím větší, takže se nakonec stala jediným a výlučným principem všeho duševního života. Začali s tím Hobbes, Locke, který zavedl do duševního života analytickou metodu a pokoušel se vnitřní život člověkův vysvětlovat stejnou cestou, jako se postupovalo v mechanice, a pak Hume, který podřizoval skládání a rozkládání materiálu, získaného smyslovou zkušeností, trojí asociační zásadě podobnosti, soumeznosti a příčinnosti; o tom se zmiňuji podrobněji v příslušném hesle. Jeho současník lékař David Hartley (1705-1757), autor kdysi proslulých Úvah o člověku, jeho ústrojí, povinnosti a vyhlídkách (Observations on man, his frame, his duty and his expectations), začal se zajímat i o fyziologickou stránku asociačního procesu a stal se tak zakladatelem vlastní asociačněpsychologické školy anglické. Učil, že každý duševní děj je způsobován vlněním (vibration) částic mozkové hmoty; k asociaci pak dochází, když vlnění jednoho děje má tendenci vytvořit jednotu s jiným vlněním. (Tato teorie je ovšem materialistická, neboť duševní pochody jsou v ní chápány jako pouhé průvodní zjevy nervových podráždění.) Asociací se prý dá vysvětlit i mravní život, když vlnění, provázející naši touhu po sebezáchově, se spojí s vlněním, provázejícím myšlenku na jiného člověka. Při těchto autorových názorech pak překvapí, že těmi člověkovými „vyhlídkami" (expectations) v titulu jeho hlavního díla jsou míněny vyhlídky na život posmrtný: materialista Hartley věří v nesmrtelnost duše, obhajuje autoritu bible a hovoří vážně i o peklu; pochybuje pouze o tom, zda duše hříšníků jsou uvrhány do pekla navěky. – Hartley našel pokračovatele v independentském kazateli Josefu Priestlym (1733-1804), který dovršil jeho učení tím, že převedl veškeré duševní děje na děje organické; tato teorie měla veliký vliv na pozdější teorie vývojové. V novější době Stuart Mill viděl v zákonech asociačních základ vší psychologie; znamenají prý pro psychologii totéž, co pro astronomii znamená gravitace a tkáně pro fyziologii. Podobně mluvil skotský filosof Alexander Bain (1818-1903), ve Francii Taine (v. t.). Všichni tito učenci totiž měli za to, že psychický život člověkův se dá rozložit na množství samostatných prvků; byl to tzv. atomismus psychologický. Když však rozbili duševní život na kousky, musili hledat nějaké pouto.jímž by ty kousky slepili: to pouto pak našli v asociaci představ, a proto jí přikládali tak velkou důležitost. V psychologii nejnovější význam asociační teorie upadá; její úzká jednoznačnost ani zdaleka nestačí vysvětlit všechny složité spojitosti duševního života. Viz též heslo Psychologie. [BACK] |