soukromí Starost o soukromí je stará jako život ve společnosti. Diskuse o něm a volání po jeho ochraně se však začaly rozvíjet relativně nedávno. Dnes se již všobecně připouští, že soukromí je důležitou součástí lidských vztahů a jeho ochranu zaručují mezinárodní dokumenty o lidských právech.
Rozsah samotného pojmu je poněkud spomý, ovšem všichni se shodují na jeho vztahu k problematice informace, ústraní a zájmu. Někteří doplňují tento výčet o svobodné jednání v "soukromých" záležitostech, možnost prezentovat se před jinými ve falešném světle, užívat jména a rozlišujících vlastností (například hlasu či podoby) v zájmu jiného, především v komerčním smyslu, a svobodu od toho, aby byl člověk proti svému přání vystavován hluku, zápachu a pohledu. Určení přesných pojmových hranic je tak nutně do jisté míry otázkou úmluvy. Jádro pojmu soukromí se vztahuje k získávání, přechovávání a šíření informací o nějaké osobě, k míře, v níž ona osoba ml1že kontrolovat a ovlivňovat přístup ostatních, a k možnosti uchovat si anonymitu. Všechny tyto stránky jsou navzájem propojeny, tvoří však odlišné části pojmu soukromí. Tímto vymezením se odlišuje soukromí od utajení - soukromí se vztahuje výhradně k jednotlivé osobě. Utajení činnosti obchodních nebo vládních organizací nelze chápat jako hájení soukromí. V užívání slov "soukromí" a "soukromý" vládne veliká deskriptivní i normativní nejednoznačnost, již musíme mít na mysli, nechceme-li plést různé věci dohromady.
"Soukromý" znamená někdy "to, co je fakticky neznámé nebo nepřístupné", jindy "to, co mělo neznámým zl1stat", ať už podle stávajících norem, nebo podle norem, jež si mluvčí přeje obhájit. V mnohých diskusích o žádoucí míře ochrany soukromí dochází k nezdůvodněným posunl1m od deskriptivního k normativnímu. Jindy je argumentace vedena v kruhu, protože nenápadně přeskakuje od existujících norem k normám ideálním (například v tvrzení, že nemáme oprávněný nárok na soukromí v událostech, které se odehrávají na veřejných místech). V moderní době došlo ke zintenzivnění zájmu o soukromí ve vztahu k informacím, což bylo způsobeno spojením nových a větších hrozeb soukromí na jedné straně a zesíleným vědomím souvislosti soukromí s dl1ležitými ideály člověka a společnosti na straně druhé. Větší ohrožení přináší i technický rozvoj. Dnes disponujeme řadou důmyslných vynálezl1 na získávání informací (napříKlad elektronické sledování a odposlech nebo možnost fotografovat na velké vzdálenosti). Počítače poskytly téměř neomezené možnosti pro sběr, uchování, zpracování a vyhledávání informací. Navíc lze informaci rozšířit a upoutat na ni pozornost v celosvětovém měřítku za velmi krátkou dobu.
V jiných ohledech však skýtá naše společnost více soukromí než společnosti, v nichž žili naši předkové. Většina z nás žije v takové anonymitě, v jakou nemohli oni ani doufat. Povaha nových ohrožení ze strany technologie je nicméně taková, že opatření, jež obvykle podnikáme na ochranu svého soukromí, nebudou adekvátní zbraní proti záměrné snaze do něj proniknout. Zde pak bude pravděpodobně nezbytná jistá regulace. Všeobecná shoda nepanuje ani v tom, zda je soukromí - ve smyslu určitých oblastí, v nichž může jedinec kontrolovat informace, dosažitelnost a pozornost - skutečně ideálem. Podle některých je přílišná starostlivost o soukromí v moderním světě pouze dalším z příznaků nebezpečného individualismu, který je aspektem ODCIZENÍ. Jiní zase tvrdí, že hlavní funkcí soukromí je napomáhat klamu - lidé nepotřebují soukromí, nemají-li co skrývat. Většina teoretiků však souhlasí s tím, že jistá vyváženost soukromí je podstatná jak pro individuální ideály, jako jsou autonomie, duševní zdraví, tvořivost, růst, učení a schopnost utvářet lidské vztahy, tak pro společenské ideály otevřené, svobodné a demokratické společnosti. Soukromím se dnes intenzívněji zabýváme proto, že si uvědomujeme, že pouze skrze jeho pěstování lze rozvíjet takové osobnosti a instituce, které pokládáme za žádoucí.
Nároky na soukromí se stávají problémem tam, kde dochází ke střetu přání či zájmů ohledně množství a kvality informací o nějakém jedinci, jež by měli mít jiní. Typické konflikty nastávají v oblastech, kde rozhodnutí, které je vyžadováno či jen povoleno, vyžaduje informace jako svůj podklad, nebo tam, kde má být uspokojeno "právo na informace", zatímco jedinec, o kterého jde, tuto potřebu a právo buď popírá, nebo považuje svůj vlastní zájem na soukromí za prvořadý. Obecně nelze takový konflikt rozhodnout na úrovni potřeby a jejího uspokojení. Řešení musí jít nad přání a musí se odvozovat od zájmů a hodnot, které jsou jejich uspokojením získány.
Většina právních systémů dnes již uznává, že soukromí je předmětem právní ochrany, a ukončují tak dlouholetý teoretický spor. Právní ochrana zahrnuje jak řešení morálního konfliktu, tak i rozhodnutí, že z~ony jsou vhodným způsobem ochrany.
Některé právní systémy ochraňují soukromí jako takové, jiné chrání sféru soukromí pod jinými jmény. Regulace počítačových databank usilije o omezení rozšiřování informací a stanovení hranic jejich získávání, dostupnosti a uchovávání. Kromě soukromí chce tato regulace zvyšovat přesnost, aktuálnost a úplnost dat. Právo se také zabývá způsoby, jak informace získávají státní úředníci a soukromé osoby. Právo odmítnout výpověď ve svůj neprospěch se částečně zdůvodňuje přáním ochraňovat soukromí a hodnoty, které jsou na něm závislé. Odposlouchávání telefonu, perlu strace a zajištění, nařízené lékařské prohlídky - to vše vyvolává polemiku kolem soukromí. V určitých případech zákon ukládá povinnost mlčenlivosti nebo dodržení imunity, aby bylo zaručeno soukromí. Nejspornější otázkou je regulace rozšiřování pravdivých informací o lidech, která naráží na svobodu projevu, jež zase napomáhá prosazování ideálů, které se k soukromí pojí především demokracie. RG

literatura
Pennock, J.R., Chapman, J.W. ed.: Nomos XlI/: Privacy. New York: Atherton, 1971.
Schoeman, F. ed.: Philomphical Dimensions (Jr Privacy. Cambridge: Cambridge University Press, 1984.
Westin, A.: Privacy and Freedom. New York: Atheneum, 1967.