paternalismus V moderním používání se tento termín obvykle vztahuje k těm zákonllm a veřejné politice, jež omezují svobodu jedincll, aby lépe uspokojily jejich zájmy. Příkladem paternalismu jsou zákony na ochranu spotřebitele, které mají lidem zabránit, aby kupovali laciné, avšak ne bezpečné výrobky, nebo politiku prohibice, jež má omezit spotřebu škodlivých látek, jako jsou návykové drogy, alkohol a tabák. V teoretické diskusi o paternalismu vyvstávají dvě základní otázky - předně, jak rozpoznáme zákony a politické metody, jež jsou skutečně paternalistické, a dále, jak lze ospravedlnit paternalismus v moderním státě.
Problém identifikace paternalismu existuje proto, že je někdy nesnadné určit, zda je jistá politika (nebo zákon) paternalistická zásadním zpÚsobem nebo jen mimochodem. Například povinné dÚchodové zaopatření mllže znamenat, že lidé budou více šetřit, než by tomu bylo v jiném případě, a z tohoto hlediska je lze pokládat za paternalistické. M~lže však také znamenat přerozdělování dÚchodÚ z bohatých na chudé, a v tomto smyslu se jedná o rovnostářství. Paternalismus je proto nutné vymezit tím, že se zákon či politika musí zaměřit na prospěch výhradně těch lidí, jejichž svobodu omezují. I tato definice však přináší své vlastní problémy, neboť k s pojmem legislativního záměru jsou spojeny známé problémy.
Je však lepší se s těmito obtížemi vyrovnat než riskovat, že se paternalismus rozšíří natolik, že pokryje všechny zákony a politické strategie, jež by mohly mít nechtěný a nepředvídaný účinek v tom, že by naplňovaly zájmy lidí proti jejich vlastní volbě.
V moderním liberálně demokratickém státě je, zdá se, zvlášť těžké paternalismus obhájit. Paternalismus stojí proti hlavním proudÚm liberálního myšfení, protože pro liberály je příznačné přesvědčení, že každý člověk sám nejlépe umí posoudit, co je mu ku prospěchu. (Je vhodné si zde všimnout, že tento princip hovoří o nejlepším, nikoli dokonalém posouzení.) Toto stanovisko hájil J. S. MILL ve svém díle O svobodě (1859). Prohlásil, že jediným cílem legislativního a státního donucování by mělo být zabránění tomu, aby byli občané poškozováni. Moderní ekonomie sociálního státu, jež pokračuje v tradici klasického LIBERALISMU, většinou ztotožňuje blaho člověka s jeho vlastními preferencemi. Nicméně i přes tyto vlivné myšlenkové proudy cítí mnoho autoru liberálního přesvědčení, například H. L. A. Hart . (1963), nutnost připustit, že paternalismus lze za jistých okolností a v zájmu určitých cílů dobře ospravedlnit. Jejich zdÚvodnění je jednoduché. Tvrzení, že lidé jsou vždy nejlépe schopni posoudit svůj prospěch, je zkrátka svévolným předpokladem a mohou nastat situace, kdy dlouhodobějšímu dobru nějakého člověka prospěje, je-li jehG svoboda dočasně omezena.
Jelikož je paternalismus takto kontroversní, snaží se liberální autoři, kteří přijímají nezbytnost jisté dávky patemalismu, najít kriteria, jež by opravňovala jeho použití a neopírala se o nekompromisní a vyhraněné výroky a představy o existenci jediného ideálu života, kterým by se jedinci měli řídit. Z tohoto hlediska nejznámější kriterium vyžaduje, aby člověk, jehož svoboda je omezena, chápal a akceptoval platnost těchto omezení. Jak však odlišit ospravedlnitelný patemalismus od úspěšného vymývání mozků? Liberálovi přesvědčenému o nezbytnosti paternalismu nezbývá, než se vrátit zpět k hodnotovému pluralismu, podle něhož jsou volba a zájmy odlišnými hodnotami, které, jsou-li vtěleny do zákonů či veřejné politiky, si mohou vzájemně odporovat. Za těchto okolností může liberál přinejlepším doufat, že přijetí patemalismu bude provázeno ústavními zábranami, které zamezí, aby byla svoboda omezena přes příliš. APW

odkazy
Hart, H.L.A.: Law, Liberty and Mora/ity. Londýn: Oxford University Press, 1963.
literatura
Sartorius. R. ed.: Patema/ism. Minneapolis: University of Minnesota Press, 1983.
Weale. A.: Paterna1ism and social policy. Journal of Sodal Policy 7 (1978), s.157-72.