pacifismus Přesvědčení, že všechny války jsou špatné a vůbec nezáleží na tom, je-li důvod k boji dobrý či nikoli, ani na tom, je-li ohrožena něčí země. Pacifismus se často zakládá na náboženském přesvědčení, může však nút i humanistické a politické kořeny. Úzce se pojí s odporem proti válce, není s ním ale totožný, protože některá hnutí se stavěla proti válce i z jiných než pacifistických důvodů a ve své opozici používala odlišné prostředky.
Na Západě vychází pacifismus z raného křesťanství, které doslovně interpretovalo novozákonní učení o "neodporování zlu" a nastavení druhé tváře. Křesťané odmítali sloužit v armádách císařského Říma. Křesťanská církev postupně rozvinula teorii SPRAVEDLIVÉ VÁLKY, která se snažila omezit válčení pomocí výčtu spravedlivých důvodů a spravedlivých metod k vedení války a umožnila křesťanům bojovat, když to od nich jejich vláda požadovala. Utopický proud se ovšem v rámci křesťanské víry znovu a znovu objevuje a opětovně prosazuje čistý pacifismus. Mezi sekty, které zastávají pacifistické přesyědčení, patří kvakeři, mennonité, duchoborci a svědkové Jehovovi. Někteří křesťané proto na pacifismus pohlíželi především jako na náboženskou a ani ne tak politickou angažovanost, i když například kvakeři byli vždy aktivní také v politice.
V průběhu renesance začali předkládat autoři politických spisů také světské argumenty proti válce. Erasmus, holandský filosof šestnáctého století, napadl rytířský kult a glorifikaci války a odhalil barbarskou povahu válčení. Po další dvě století se někteří političtí teoretikové zabývali problémem, jak zajistit mezinárodní mír. V roce 1814, po skončení napoleonských válek, se v Evropě a Spojených státech rozrostla lidová mírová hnutí. Ta čerpala v prvé řadě z liberálního , přesvědčení, že ekonomický pokrok, spolupráce a rozšíření rozumu pomocí vzdělání by měly učinit z brutality a destruktivity války záležitost minulosti.
Většinu pacifistů tvořili liberální demokraté, proto marxisté často odmítají pacifismus jako "buržoasní". Nicméně kongresy Socialistické internacionály na začátku našeho století obhajovaly odpor dělnické třídy ke kapitalistickým a imperialistickým válkám, a existovala dokonce i pacifistická socialistická menšina odmítající všechny války bez rozdílu. Odpor k válce, zahrnující stávky, dezerce a vzpoury, je součástí anarchistické tradice a pojí se k anarchistické opozici proti státu (viz ANARCHISMUS). Většina anarchistů souhlasila s potřebou násilných metod politického odporu proti státu, někteří však byli čistými pacifisty. Nejvýznamnějším příkladem je Lev Nikolajevič TOLSTOJ, jehož dílo ovlivnilo GÁNDÍHO experimenty s nenásilným odporem. Během první světové války vedlo zavedení všeobecné branné povinnosti v Británii a ve Spojených státech k nárůstu protestů ze strany jedinců, kteří odmítli bojovat z důvodu svědomí. Od té doby se pacifismus vymezuje přesněji a má význam osobního odhodlání nikdy nesloužit v armádě. V tomto smyslu se stal běžnějším v zemích s protestantskou a liberální tradicí, která povzbuzuje jedince v tom, aby se řídili svým svědomím, a směřuje k vládě, jež je k protestům proti válce z důvodu náboženského přesvědčení a svědomí tolerantnější.
Mnozí pacifisté se začali zvýšenou měrou angažovat formou nespolupráce a nenásilného odporu vůči rasismu a jiným formám nespravedlivosti a proti válkám a zbrojení.
Současné pacifistické myšlení je ovlivněno Gándího metodami nenásilného boje proti Britům v Indii. Pacifisté hledající alternativu k válce také rozpracovali možnosti organizovaného nenásilného odporu. Zájem o tyto ideje výrazně vzrostl s rozvojem nukleárních zbraní. Formy pacifismu se liší tím, co se v nich zdůrazňuje - například potřeba mezinárodních jednání k usmíření mezi národy či lidový nenásilný odpor k militarismu. Někdy se také rozlišuje mezi čistými pacifisty, kteří odmítají osobní účast ve válce a jakékoli použití ozbrojené síly, a pacifisty, kteří podporují politická opatření, jež mají válce zamezit, ale mohou také podporovat užití síly mezinárodními orgány, jako byla Společnost národů či nynější OSN. Mnoho členÍ1 mírových hnutí je přinejmenším nevyhraněnými pacifisty. Pacifismus má stále širší konotace. Hodně pacifistÍ1 odmítá užívat násilí i v osobní rovině - ani jako formu trestu či v sebeobraně. Někteří také usilují o to, aby se princip nenásilí rozšířil na organizaci společnosti, a tvrdí, že by to znamenalo konec všech forem nátlaku a vykořisťování. Pacifismus se obvykle zakládá na přesvědčení, že cíle jsou určovány prostředky, a proto násilné prostředky mají vždy násilné důsledky. AFC

literatura
Mayer, P. ed.: The Pac(fist Conscience. Harmondsworth: Penguin, 1966.