legitimita Každá komplexní forma lidské společnosti je nějak konfrontována s otázkou legitimity, tedy s otázkou, zda a proč si její řád zasluhuje loyalitu členů společnosti. Problém se ovšem stává nápadnějším a vyostřenějším v moderních společnostech. Snad právě ROUSSEAUOVA formulace z počátku moderního věku nám pomÚže do věci proniknout:

"Člověk se narodil jako svobodný, ale všude je v okovech... Jak se tato změna udála? Nevím. Co může tuto změnu ospravedJnit? To myslím dovedu rozluštit... Společenský řád je svatým právem, které tvoří základ všech ostatních práv. Protože ale toto právo nepochází' z přirozenosti, musí být založeno na úmluvách, a já chci zjistit, o jaké úmluvy jde." (,,0 společenské smlouvě")

Tento ve své době dost radikální manifest by o pár století dříve nebyl možný, protože svět byl tehdy zakoušen jako kosmický řád, do něhož jsou postaveny lidské bytosti, kterým je dané určité místo a účel. V takovém světě souvisel zvyk s božským záměrem a politická autorita byla ukotvena v širším kosmickém řádu. Do sebe zapadající pojmy svobody, legitimity, vÚle, souhlasu, síly a konvence, jež byly podstatné pro Rousseauovo prohlášení, zde nebyly na místě. Rousseauova deklarace nezávislosti na starém světě znakl1 a významÚ se pojila k intenzivní zkušenosti "nesvobody" ve společnosti. V této formulaci je obsaženo jádro moderních zkušeností ODCIZENÍ, ANOMIE a krize legitimity. Neboť jestliže ustanovený řád neodráží řád kosrnu, pak jakýkoli z jeho zákazÚ, požadavkÚ či pravidel, jež stojí proti vÚli, je porušením svobody - mé svobody a naší svobody. Nechtěná omezení se stávají pouty; nyní mohou být omezení legitimní jen tehdy, když jsou lidskou vÚlí uznány za platné. Rousseauovo řešení problému legitimity, teorie OBECNÉ VŮLE, není dnes již přijatelné, všichni ale k otázce přistupujeme v mezích schematu, který svými koncepcemi rozvinul. To mÚže vést k podezření, že neúspěch Rousseauovy odpovědi nemusí být pouze selháním konkrétní teorie legitimity, ale je ukazatelem zásadnějších nesrovnalostí obsažených v samotném schematu.
Současné teorie legitimity mÚžeme rozdělit na tři skupiny. Jednak jsou to teorie snažící se rekonstmovat zapomenuté přístupy ke světu a interpretující zvyky a normy řádu jako tradici související s božským záměrem nebo jako odraz účelu obsaženého v přírodě; snaží se, řečeno slovy Hannah ARENDTOVÉ, rekonstmovat doktrinu "legitimity odvozené z čehosi, co je mimo oblast lidských skutkÚ" ("Co je autorita?"). Jiné teorie uznávají konvenční charakter moderního života a otázku legitimity se snaží omezit na konvence, jež určují vztahy občanÚ ke státu, a stvrdit tuto legitimitu prostřednictvím racionálního souhlasu občanÚ. Teorie třetího typu pak tvrdí, že konvencionalizace norem a pravidel pronikla do všech oblastí života, a snaží se aplikovat kriterium diskursivního souhlasu na celý způsob života.
Novější příklad teorie dmhého typu představuje George Kateb. Modernita v jeho pojetí znamená desakralizaci přírody, konvencionalizaci života, krystalizaci státu a prvořadost prvku souhlasu v udělování legitimity. Otázka legitimity však má být podle něj omezena na souhlas občana se základním ústavním principem, podle kterého se řídí stát. Při své kritice teorií aktuální nebo imanentní krize legitimity v demokratických kapitalistických státech nenachází Kateb žádné "hluboké a rozšířené pocity a názory, poznamenané nespokojeností... s konstituční zastupitelskou demokracií" ( "On the legitimation crisis"). Dá se hovořit o odcizení v mnoha oblastech života, to však samo o sobě patří k moderní ideji svobody a konvencionality; není to známka nelegitimity státu. Zároveň však odcizení nelze odstranit bez návratu k nejasnému stavu, v němž vnější nonny legitimity poskytuje příroda nebo Bůh.
Myšlenkový směr představovaný Jiirgenem HABERMASEM říká, že v současných společnostech musí být pole, z něhož otázka legitimity vyrůstá, rozšířeno, protože v těchto společnostech praxe, nonny a standardy, které byly převážně pojímány jako ovládané tradicí nebo neosobním trhem, jsou postupně a správně zakoušeny jako konvence, utvářené mocí a politikou. Do té míry, jak tyto konvence odporují reflexivní vůli zúčastněných osob, budou buď mystifikovat (a tak přispívat k nesvobodě), nebo budou zakoušeny spíše jako nenáviděné prostředky nátlaku než cesty ke svobodě. A legitimita státu i když ne nutně jeho operativní schopnost udržet pořádek - použije svou schopnost uzpůsobit tyto konvence reflexivní vůli občanÚ, formované diskursivně skrze otevřené, demokratické procesy. Otázky rozdělování příjmů, struktury pracovního života, společenského rozložení spotřeby, povahy přírozeného prostředí, dělby práce mezi pohlavími, vztahů mezi rodiči a dětmi, zacházení se starými lidmi, což byly otázky převážně vnímané jako stojící mimo oblast vůle, konvence, politiky a legitimity, nyní do této oblasti přesahují. Je těžké chápat, jak řád, fungující na předpokladech modernity, mÚže bránit tomuto vývoji bez toho, že by tak činil autoritativními (nelegitimními) způsoby.
Nyní můžeme porozumět zájmÚm stojícím za nejtypičtějšími odpověďmi na současný problém legitimity: konzervativci a neokonzervativci se snaží najít zpÚsoby dekonvencionalizace oblastí života obnovou smyslu pro přirozenost či nezbytnost vzhledem k nutným omezením kapitalistické a konstituční demokracie; liberálové se pokoušejí omezit otázku politické legitimity na konstituční principy, řídící stát pomocí zachování dělících čar mezi státem a ekonomikou a osvojením si odlišných norem legitimity pro obě sféry; a konečně radikálové usilují o zviditelnění rozšířeného souboru konvencí, jež by si mohly zasloužit a získat odůvodněnou loyalitu celé populace. Všechny tyto odpovědi zabředávají do vážných potíží: konzervativní rekonstrukce musí být nevyhnutelně zakoušena jako snaha mysticizovat konvence v současné éře; liberální rozlišení ekonomiky a politiky se postupně ukazuje jako umělé tam, kde moc a politika hluboko pronikly do ekonomického života a naopak, a radikální vize úplného řádu konvencí, který by si získal všeobecnou loyalitu, se nutně jeví jako utopický sen. Tvořivé myšlení o legitimitě vyžaduje hlubší úvahu o gnoseologických východiscích moderního problému legitimity. WEC

odkazy
Rousseau, J-1.: O společenské smlouvě, přel. E. B]ažková. V: Rozpravy, s.2]5-89. NakL Svoboda: Praha, 1989.
Arendtová, H.: Co je autorita~. přel. M. Palouš. V: Krize kultury, s.5-65. M]adá fronta: Praha. ]994.
Kateb, G.: On the ]egitimation crisis. V: W.E. ConnoHy, ed., s. 180. Habermas, J.: Lexitimlltion Crisis, přel. T. MeCarthy. Boston: Beacon 1973.
literatura
ConnoHy, W.E., ed.: Legitimllcy llnd the State. Oxford: B]ackweH; New York: SUNY Press, 1984.