historismus Přesvědčení, že filosofické vysvětlení historického poznání poskytuje základ a zdůvodnění veškerého platného vědění o lidských činnostech a činech. U společenských a kulturních věd, u nichž bylo shledáno, že jsou založeny na jiných tezích a metodách, počítá s jejich rozsáhlou rekonstrukcí.
Protože ohledně filosofického vysvětlení historického poznání existují zásadní neshody, a protože ve společenské a politické teorii není možné jasně rozlišit rétorická a analytická vyjádření pojmů, je nutné vzít v úvahu dvě značně nesourodá užití tohoto termínu; ve druhém z těchto užití slouží "historismus" jako polemická nálepka celé řady postojů, které ovšem jsou - podle jejich představitelů - vzájemně nesouvisející. V prvním smyslu se "historismus" vztahuje k filosofické nauce, odvozené z gnoseologických předpokladů kritické historiografie; v druhém se vztahuje k teoriím soustředěným na substantivní filosofii dějin toho druhu, jaký kritická historiografie odmítá. První druh historismu se sám převážně zabývá mezemi vědeckého poznání a jeho nevhodností coby prostředku řízení budoucích událostí, zatímco druhý druh je spojen s ambicemi podřízení veškerého lidského dění racionální kontrole. Dualita užití pojmu má jisté opodstatnění: oba pohledy odmítají přistupovat k předpokladům a strukturám vědění na základě universální teorie lidské přirozenosti a dávají přednost přístupu založeném na lokalizovaném poznání historicky se měnícího světa (viz Cumming, Strauss).
Původně německý výraz "historismus" se poprvé objevil na konci devatenáctého století jako obsáhlé a souhrnné označení četných odmítnutí převažujícího ideálu vědy (odvozeného z tehdy běžné filosofie přírodních věd) v oborech jako ekonomie, právo, estetika a politická věda, stejně jako v různých odvětvích filosofie. Diskuse se původně týkala metodologických otázek, předkládaných ve spojitosti s podrobně podloženými studiemi, jako tomu bylo v případě nejpřednějších členů "historické školy" v oblasti ekonomie nebo I práva, nicméně následující úvahy nad těmito diskusemi a studiemi vedly ke snaze vypracovat společnou filosofickou nauku a kulturní program historismu.
Navzdory značným rozdíll1m sdílely rozličné snahy vypracovat tuto nauku tři společné prvky: důraz na kvalitativní různost konkrétních událostí (jedinečnost); pojetí ku- I mulativního a nezvratného, nikoli však předurčeného vývoje širších kontextl1 jako zdrojů této kvalitativní různosti (vývoj); a trvání na iracionálních subjektivních záměrech historicky konkretizovaných lidských činitelů coby základní rovině, na níž dochází k různosti a vývoji (subjektivismus). Poznání takové reality musí být převážně konkrétní, popisné a hermeneutické spíše než abstraktní, vysvětlující a universální. Zvláště se musí vyvarovat hledání universálních přírodních zákonů a samo sebe by mělo vnímat spíše jako historicky konkrétní- událost než jako manifestaci nadčasového rozumu. A konečně, společenské a kulturní vědy musí přijmout v rámci tohoto plánu čistě kontemplativní roli a zavrhnout baconovské prahnutí po vědění jako zdroji moci (viz Collingwood, Croce, Mannheim [Konzervatismus], Meinecke a Ortega y Gasset. Viz také hesla COLLINGWOOD, CROCE, MANNHEIM.) Polemický obsah historismu má své počátky v Anglii v době druhé světové války a spočíval v argumentech proti určitým populárním politickým koncepcím, zejména těm, jež se týkaly potřeby státního plánování a koordinovaného řízení a byly běžně zdůvodňovány odkazy na marxistické nebo jim podobné diagnózy nových objektivních požadavků nové historické epochy (viz Hayek, též heslo HAYEK). V řadě vlivných publikací z období největší desiluze ze sovětského marxismu a politické mobilizace proti němu zastávali autoři jako POPPER, Aron a ARENDTOVÁ názor, že jakýkoli argument, předpokládající vysvětlitelnou logiku a posloupnost v historickém vývoji a nárokující si odvozovat z této logiky a posloupnosti představu budoucího vývoje a direktivu pro současné chování, postrádá filosofické opodstatnění a musí být chápán spíše jako ideologie usilující o moc než ryzí společenská teorie.
Historismus se v tomto smyslu stal ústředním rysem strukturální analýzy IDEOLOGIE, v níž byl tento pojem brán ve svém negativním smyslu jako způsob myšlení protikladný k myšlení racionálnímu. Tato nařčení historismu, jakkoli byla věrohodná jako odpověď na určitý druh vulgárních politických argumentÚ, nemají větší vliv na současné odnože marxismu, které se značně vzdálily stereotypnímu vědeckému uvažování, označovanému kritiky jako "historismus". Pokračující užívání tohoto pojmu lze samo o sobě chápat jako pouhý rétorický a ideologický manévr.
Historismus se v pÚvodním smyslu přibližuje k marxismu nebo podobným teoretickým výkladům historického procesu tehdy, když se snaží překonat potenciálně sebeiničující relativismus a totální pasivitu, která, jak se zdá, je v jeho filosofických závěrech obsažena. To však podle Troeltsche a Mannheima znamená návrat k problémům, které vyvolaly Hegelovo pojetí dialektiky a podobné teoretické strategie, a to již nelze považovat za integrální součást historismu.
Slibnější strategie rozšíření dosahu tohoto pojmu bez ideologické šablony je vystavěna na obecném kontrastu mezi strukturami vědění založenými na universálních teoriích lidské přirozenosti a těmi, které se zakládají na konkrétní historické zkušenosti, jako způsobu analyzování dÚležitých fází dějin myšlení a na fonnulování ústředních filosofických problémů (viz Cumming). DK

odkazy
CoJJingwood, RG.: The Idea oť History. Oxford: Clarendon Press, 1946.
Croce, B.: History as the Story (!fLiberty. New York: Norton, 1941.
Cummimg, RD.: Human Nature and History. Chicago: University ofChicago Press, 1969.
Hayek, F.A.: The Counter-Revolution (!ť Science. G1encoe, III.: Free Press of Glencoe, 1952, Strauss, L: Natuml Right and History. Chicago: University of Chicago Press, 1953 Mannheim, K: Conservatism. Londýn: Routledge & Kegan Paul, 1986.
Makkreel, R.A.: Dilthey: Philosopher oI the Human Studies. Princeton, NJ.: Princeton University Press, 1975.
Meinecke, F.: Die Entstehung des Historismus. Mnichov: Leibniz, 1946.
Ortega y Gasset, J.: History as a System. New York: Norton, 1961.
Troeltsch, E.: Der Hi.l'torismus und seine Probleme, sv.lII, Gesammelte Schr(fien. TUbingen: J.c.B. Mohr (Paul Siebeck), 1922.
literatura
Popper, K.: Bída historicismu, přel. R. J. Odehnalová. Praha: OIKOYMENH, 1994.
Mannheim, K: Historicism. In Essays on the Sociology (!ť Knowledge. Londýn: RoutJedge & Kegan Paul, 1952.