Vliv Punk-Rock Rebelie na underground zejména v československu a porevoluční české republice

V "socialismu" Československa, byla situace přes rozdíly mezi režimy, politicko-kulturní téměř totožná. Je pravda, že zde byly disidenti zavírání, nepracující rebelové by měly v 80.letech, alespoň před perestrojkou problémy se zákonem. Policie udržovala lidi v nevýraznosti, obyčejnosti, dá se říct stupidnosti, která na rozdíl od Anglie nespočívala v hrdosti na svou debility, ale stejnoměrné "socialistické" spokojenosti, kterou udržovaly celkem jednoduchým životem. Práce byla pro všechny, potraviny levné, co nebylo projevem nesouhlasu ze sytémem nebylo trestáno. Kultura zde ale byla odlišná. Místo bohatých hvězd zde vystupovali skupiny, které buď hráli písně převzaté nebo úplné sračky, protože všichni kvalitní umělci byly za svoje postoje potrestáni zákazem činnosti či emigrovaly. Ale i tak se dá říct, že to vyšlo vlastně nastejno jen nás tu nesrali dokonalý zpěváci populární hudby. Přesto zde existoval již od semdesátých let celkem odbojný underground hippíků nebo prostě mániček. Počátkem 80.let se díky Mtv projevil Punk-rock i v západních čechách, kde v Plzni vznikla velmi silná punková základna... BonPari, F.P.B., později Zastávka Mileč. V Praze v celku oficiálně začaly hrát Visací Zámek. Z Jihlavy pochází velmi propracovaní HNF. Tyto skupiny, ač musely svůj projev přizbůsobit úsudku přijatelnosti z hlediska státní bezpečnosti. Hudba punku byla celkově pochopena jako volný syrový rock, otextovaný spíše smutně, málokdy výsměšně, hraný nekomerčně. Kromě zvuku, který byl způsoben nedostatečným vybavením a proto, že zde nedošlo k hrdé protispolečenské vzpouře, nebyly cs. punkrokeři naplněni radostí z odlišnosti. Ale na druhou stranu, i když se názory a hodnoty příliš nelišily : svoboda vlastního myšlení, odlišnost osobnosti, opovržení materiálními hodnotami, byly vytvořeny ryze české náměty jako vojna, davová existence, ruská okupace... Zatímco za komunismu byl punkrock sice málo melodický, slabý a málo hrdý, za to zde fungovala dobrá soudržnost mezi těmi několika vyznavači anti-systemu, byl zde cítit silný pocit křivdy utlačovaných bojovníků pravdy a spravedlnosti, hlavně ale svobody všech ve všem. I když tady panovala diktatura, přeci jenom jsme měli blíž ke společnosti která by byla blíž svobodě. Škoda, punkeři u nás byly přesvědčeni, že za hovno stojí každej systém, ale k socialismu díky jeho pokryteckosti a diktatůře cítili nesmiřitelnou nenávist a těšili se na pravicový převrat, který tedy přišel a přinesl nám svobodu jedince, ale vzal všechny naděje na pohodový život. Skupiny za totáče celkem úspěšné, se vesměs nezvládli změnit a působí neupřímně. Hrdinové Nové Fronty, jediní kteří měly texty tak nad časové, že by dávaly smysl ještě dnes, se přeorientovaly na obdivování upírů a vlkodlaků. Většina skupin byla prostě pravicová, což je samozřejmě škoda. Vůbec se nezajímaly o politiku, politikou zhnuseni nebyli schopni ani studia anarchistický ideí. Co bylo dále po převratu? Do mnoha mladých lidí pronikl duch revoluce, jenž sotva dozněla a slibovala všem naivním lidem blahobyt a svobodu. Nic není zadarmo a ani to nikdo nechtěl, ale úplnou ignoranci hodnot vycházejících sice z levicových ideí, ale systém neměnící, byly poplivány kapitalismem a nově vznikající třídní společností, vyznávající materializmus. Tedy svět bez naší kultury, jen komerční sračky. Punková Rebelie ze začátku doznala změn. Skupiny se dočkaly svobodného vydání svých alb. Potom ale stejně všichni pochopily, že punk nikdo kupovat ani nechce. Hnutí se začalo bránit diktatuře peněz. Svoboda, která umožnila svobodné koncerty a povolené demonstrace, se začala přizpůsobovat novému řádu. Je sice hezké, že můžeme chodit na koncerty, ale pocit z toho, že přizpůsobíme své myšlení, rebelující a bojující proti bezohlednosti silnějších, upozorňování na zemi ničící postupy, boj proti předsudkům a omezenosti myšlení, boj za život v hrdosti nikoli bez práv dělníka, bez přístřeší, napadáni nacisty, kteří se po revoluci vyrojily jako vlastenecké hnutí, které rychle přitvrzovalo, ale dnes také jako my v úpadku. Mnoho lidí propadlo drogám. Nikoliv marihuaně, která nebyla legalizována, ale tvrdým nebezpečným drogám, které člověk bere, protože už nemá sílu. Na nich pomalu zapomíná na ... Ale i ti, kteří se vyhli problémům sama ze sebou, narazily na odpor konformistů, kteří asi tušily, že punk sere na blahobyt společnosti a žije jako parazit na pracáku. To samozřejmě není pravda, my chceme pracovat, ale ne za cenu pošlapání našich hodnot: bezvýznamnosti názoru, omezování svobody slova, ponižování a buzerování, nesvobody a poslušnosti zbrani, nedůstojných podmínek života, ničení alternativní kultury, potlačování osobnosti, sociální nespravedlnosti: drahé jízdné, školné, nedohodnocená civilní služba, atd... atd... Prostě svět vůbec nejde podle našich přání, čistých jako sníh, ale jde podle těch, kteří vládnou kapitálem. Teď opět zakouším beznaděj našeho boje, nemožnost dosažení jiných snů než jenom těch osobních. Že by punk bylo žít si po svým, vesele dělat to, co jiní nedělají a to považovat za můj splněný sen ? Názory si jenom myslet, ale v podstatě na správný jednání srát. O nic se nesnažit, lišit se jen svou neomezenou povahou? Že bych se vysral na všechny hodnoty, zahodil sebeúctu do hajzlu a jako punk bych vedl, život somráka, žijící pro život bez práce? Nebo se vysrat na cestu, která vede k uvědomování dění na světě, vyfetoval se třeba, taky, se stát blbcem, co prodá úplně všechno, jen za ten pocit? Zapomenout na boj a být spokojený se svým svobodným přístupem k mimospolečenskému jednání? Dát se skinhedama dohromady, a žít pro sobotní bitku? Plně se oddat svému satanismu, na všechno kromě mého blaha srát? A co být jenom anarchista? Proč my v tom brání má vůle, vůle skrytá ?

NIHILI[ZM?]!!