ČÁST PRVNÍ: PRAHA

I.

Smutek. Smutek stékal po městských střechách, smutek plaval ulicemi, smutek zaplňoval podzemní dráhu, ani nejvyšší špičky budov z něho nevyčnívaly, smutek byl pachem tohoto města a držel se v něm jako pod poklopem.
Bylo ostatně otázkou, zda smutek nepokrýval celou krajinu. Už dlouho v ní nebyla a neměla chuť to zkoušet, ale zdálo se jí, že by ho našla i tam. A cítila, že to není jen smutek v ní, že to je smutek hmatatelný jako smog a je už přímo vsáklý do všech věcí, do domů, ulic, parků, do bytů a putyk, do taxíků i letadel, jež touhle trasou nalétávala na letiště, že prostoupil každého a každého poznamenal. Strom, který viděla za oknem na ulici, se pod náloží smutku přímo ohnul, letadla jím ztěžkla a hůř se odlepovala od země, smutek působil jako nějaké gravitační zvýšení - přizpůsob se mu, a přežiješ, nepřizpůsobíš-li se, zahyneš.
Tak se vesměs tedy přizpůsobovali.
A to žila v jednom z nejlépe opečovávaných měst na světě, ve výkladní skříni blahobytu, prosperity a pořádku. Vzpomněla si na svoji první návštěvu v N. Y. C. Doslova se otřásla a instinktivně upila ze sklenice.
Tam je to tedy horor. Tady - malé třímilionové město v samosprávě Mafie - to byl nebetyčný rozdíl.
"Ještě jednu, Vero?" "Zatím ne." Moc ven nechodila, a do putyk v poslední době už zvlášť zřídka. Znala je z mladých let jako své boty. Všechny stejné. Ale dnes byla nějaká unavená či co, dekoncentrovaná, práce ji nebavila, s Annou si nepohrála, a tak zavolala staré Barbaře, aby holčičku ohlídala, a rozhodla se, že si vyrazí. Jednou za čas to potřeba je.
Chtěla ale příležitost dobře a dlouho vychutnávat. Vzala si clean - dnes už podruhé, ale poprvé to žádný účinek nemělo - aby měla vyjasněnou hlavu a nechtěla se hned zlinkovat.
Bylo v podstatě jedno, kam zapadne, ale zvolila si Ocean, protože tu pouštěli soustavně jen void, a ten ji uklidňoval a současně vzpružoval. Zaplať pánbůh za tuhle muziku, už jen proto, že ji pitomci neposlouchali a trsali v raggu nebo machine.

Další kapitola