Již se to zdá dlouho, co policejní jednotky v Seattlu rozehnali poslední odpůrce globalizace, co vítr odvál slzný plyn z ulic a co se delegáti jednotlivých členských zemí WTO vrátili domů z ministerské konference, která namísto další liberalizace světového obchodu a upevnění postavení nadnárodních korporací přinesla dosud největší porážku manažerů "nového světového řádu".

Poté co se policistům nepodařilo zpacifikovat odpůrce globalizace v ulicích, nastoupili bojovníci pera, placení od řádku, aby zachránili co se dá a pomohli legitimizovat stávající stav – globalizující se svět, v němž bohatá elita bohatne, zatímco ostatní chudnou. V Čechách jim jako bojiště k tomu hojně posloužily převážně stránky deníku MF Dnes. Argumenty globalizátorů lze shrnout zhruba do desatera mýtů, které obklopují mraky tlachů a lží.

Mýtus první: Globalizace je nezvratitelný proces, kterému je nutné se přizpůsobit.
Za oním "nezvratitelným procesem" jsou mocné finanční zájmy a zájmy nadnárodních korporací, které proces globalizace prosazují, podporují, umožňují a hájí prostřednictvím mezinárodních institucí, jako jsou Mezinárodní měnový fond, Světová banka či WTO a prostřednictvím mezinárodních obchodních dohod. Globalizace, jako integrace celého světa v jeden systém, systém kapitalistický, není nic nového. Již od svých ranně buržoazních začátků byl totiž kapitalismus založen na expanzi a neomezeném růstu. Současná fáze této expanze, označovaná jako globalizace, zrychlená technologickým a informačním rozvojem eskalovala v 70. a 80. letech a byla ještě posílena kolapsem "komunistického" východního bloku. Globalizace kapitalismu je politický proces, jehož nezvratitelnost je srovnatelná s dějinnou nevyhnutelností vítězství dělnické třídy, ztělesněné komunistickou stranou.

Mýtus druhý: Globalizace přináší mnohá pozitiva, jako je například internet a prospívá všem – pomáhá zmírňovat sociální rozdíly mezi bohatými a chudými.
Internet vedle toho, že umožňuje globální komunikaci, umožňuje také globální obchod. Za jeden den se prostřednictvím internetu obrátí na zemi v investicích 1600 miliard dolarů, téměř třikrát více než leží v bankách v hotovosti. Především díky internetu tvoří dnes podíl spekulativních kapitálových toků na světovém obchodě 98 procent. Internet tak oproti minulosti obrovsky zvýšil soukromé zisky těch, kteří spekulují na burzách, a přispěl k obrovskému prohloubení sociálních rozdílů, a to navzdory tomu, že byl vynalezen v amerických vojenských laboratořích financovaných z peněz daňových poplatníků. Internet tak dobře ilustruje rčení: veřejné investice – soukromé zisky.Možnost globální komunikace jednotlivců či protestních hnutí po internetu je bezpochyby užitečná věc, ale je to jakýsi příklad nezamýšlených důsledků, které přináší proces globalizace a které tento proces usnadňují a pomáhají ho legitimizovat. Internet tak těm zhruba čtyřem miliardám chudých slouží k tomu, že lze s ještě větší přesností registrovat jejich chudnutí."Zmírňování sociálních rozdílů" pomocí globalizace má za výsledek, že zatímco v roce 1960 byl "horní" pětina obyvatelstva Země třicetkrát bohatší než pětina "dolní", tak dnes je tatáž skupiny bohatší dvaaosmdesátkrát.

Mýtus třetí: Z volného obchodu bohatnou všichni, kdo se mohou podílet na výrobě, nákupu a prodeji. Záleží také pouze na nich, zda po ekonomickém vzestupu budou požadovat i politický vliv na spravování země.
Zatímco v úvodnících a komentářích českých deníků se velebí volný trh rovných příležitostí, stačí si nalistovat ekonomické stránky, kde se bezelstně píše o fúzích velkých korporací, které vytvářejí monopoly, protože by jinak nepřežily… a o ekonomickém úpadku drobných podnikatelů. Koncentrace kapitálů a fúze megakorporací již dávno jakoukoli volnou soutěž znemožnily. Například v současnosti jeden z nejlukrativnějších trhů – trh telekomunikační – ovládá deset telekomunikačních gigantů a podobně je tomu i v další průmyslových oblastech. Z volného obchodu skutečně bohatnou ti, kdož se "mohou podílet na výrobě, nákupu a prodeji", tedy zejména úzká vrstva manažerů a vlastníků finančního kapitálu. Ti také ve světě, kde již neplatí jedna osoba=jeden hlas, nýbrž jeden dolar= jeden hlas, skutečně při svém vzestupu požadují politický vliv v jednotlivých zemích a to na úkor té většiny, která je závislá na námezdní práci. Příslušníci této většiny v důsledku fúzí, liberalizace obchodu, privatizace a růstu moci korporací ztrácejí sociální výdobytky a vliv ve společnosti.

Mýtus čtvrtý: Mezinárodní obchod má jeden jediný cíl: nabídnout zákazníkům zboží, které oni chtějí a za které jsou ochotni zaplatit. Tím, že zákazníci zboží koupí, uznávají, že činnost výrobců, kteří dané zboží vyrobili a dodali, je pro ně prospěšná.
Motivem kapitalistického mezinárodního obchodu je zisk, jehož se docílí mimo jiné také prodejem zboží, které zákazníci chtějí. A pokud ho nechtějí, je třeba je o nezbytnosti toho či onoho zboží přesvědčit. K tomu velmi dobře slouží reklamní a public relation agentury, jejichž obrat a zisky neustále rostou. Tento reklamní průmysl společně s průmyslem zábavy a za vědecké pomoci marketingu, sociologie a psychologie vytváří nové, nezbytné potřeby lidí, které je nutné uspokojit. Výrobky pronikají lidmi a manipulují jimi, podporují falešné vědomí, které je vůči této falešnosti imunní. Reklamní a zábavní průmysl rozvíjí kapitalistickou mentalitu, která v člověku podporuje chamtivost, závist, nenasytnost, bezohlednost – základ pro soukromé zisky, základ pro kapitalismus.

Mýtus pátý: Zahraniční obchod podporuje ekonomický růst a zvyšuje bohatství v každé zemi (ať bohaté či chudé), které obchodu dopřávají svobodu, protože zlevňují zboží a zvyšují konkurenční tlak na domácí podniky.
Přestože v těch nejbohatších zemích na světě, v zemích Evropské unie, je trvalý hospodářský růst, nijak to nesnižuje nezaměstnanost, která již deset let pohybuje kolem 11 procent a naopak počet bezdomovců a lidí žijících pod hranicí bídy se zvyšuje. Zatímco v Německu velké průmyslové koncerny jako Siemens a Mercedes-Benz zvyšují svoji produkci, současně propouštějí stovky zaměstnanců. Německé hospodářství zrychluje hospodářský růst, ale na poklesu nezaměstnanosti se to neprojevuje. Počet dětí žijících pod hranicí bídy dosáhl ve Spojených státech, hospodářské velmoci, již jedné čtvrtiny a stále více lidí žije v podmínkách srovnatelných se Třetím světem. Svobodu obchodu lze chápat jako svobodu elity, která vlastní kapitál svobodně vykořisťovat námezdně pracující, svobodně devastovat přírodní zdroje a životní prostředí.

Mýtus šestý: Demonstranti v Seattlu, kteří se zaštiťovali také zájmy chudých ve Třetím světě, se snažili bránit jen své výhody a bariéry volnému obchodu. Tím, že zabránili jeho další liberalizaci, nesou vinu na tom, že chudé země se nemohou dostat pomocí svobodného obchodu ze své bídy a bezmoci.
Tak jako se nemocný narkoman nedostane ze své závislosti pomocí drogy tím, že dá svému dealerovi klíče od bytu, tak se chudé země, zastoupené vládnoucí elitou, nedostanou ze své bídy tím, že v globálním trhu budou nabízet levnou pracovní sílu svých obyvatel a otevřou své trhy neomezené expanzi zahraničního kapitálu. Prohlubování ekonomické závislosti prostřednictvím levné pracovní síly či monokulturního zemědělství určeného na vývoz je jen roztáčení smrtelné spirály. Mezinárodní obchod již dávno není obchodem volným a v organizacích jako je WTO jde jen o to, kdo bude chráněn před konkurencí. WTO je protekcionistická instituce, která je vytvořena k tomu, aby chránila a prosazovala zájmy nadnárodních korporací na úkor chudých, pracujících a životního prostředí.

Mýtus sedmý: Nezávislost bývalých kolonií v zemích Třetího světa, kterou se zbavily kolonialismu, jim nepřinesla žádný užitek. Imperialismus byl navzdory různým chybám otevřenou společností. Za bídu a chaos v těchto zemích nenesou odpovědnost nadnárodní monopoly ani jakási neokoloniální politika západních zemí. Problémy chudých zemí Třetího světa mají na svědomí jejich zkorumpované, autoritářské a vzájemně se hašteřící vládci, kteří provádějí bizarní ekonomické experimenty.
Kořeny současné bídy zemí Třetího světa mají své kořeny v dobách kolonialismu. Evropské mocnosti si tyto země podmanily: jak politicky, tak ekonomicky. Rozvrátily místní způsoby života (které si není třeba v mnoha případech příliš idealizovat) a ekonomickou soběstačnost lokalit. Kapitalismus je již od patnáctého století světovým systémem, ve kterém "centrum" vykořisťuje "periférie". Drancování těchto "periférií" – kolonií, které umožnilo financovat takový rozmach kapitalismu v Evropě a posléze i ve Spojených státech, stálo životy miliónů domorodých lidí. Imperialismus byl možná otevřenou společností, ale pro ty, co byli muži, bohatí a bílí, pro ty ostatní to byla především diktatura.Po druhé světové válce, v souvislosti s rozmachem národněosvobozeneckého boje, mnohé velmoci zjistily, že ekonomické ovládání (neokolonialismus) jednotlivých zemí je efektivnější a navenek se jeví i jako humánnější. Jednotlivé země získaly sice státní nezávislost, ale celé hospodářství bylo ekonomicky závislé na bývalých velmocích. Země Třetího světa se v důsledku "studené války" staly také skutečným bojištěm mezi dvěma světy – soukromo-kapitalistickým, vedeným Spojenými státy a státně-kapitalistickým, který se legitimizoval jako socialistický, vedený Sovětským svazem. Jako součást boje proti "komunismu" podporovaly západní demokracie i ty největší diktátory, kteří byli povolní k těm nejbizarnějším hospodářským experimentům, nařízeným Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou či poradci zahraničních korporací. Tyto vzájemně se hašteřící diktátoři často pomohli zprivatizovat to, co snad bylo původně znárodněno, vypořádat se s odbory či sociálními nepokoji a umožnit "příliv kapitálu do země" a naopak odliv bohatství ze země.

Mýtus osmý: Démonizovaný reprezentant nadnárodního kapitálu – Mezinárodní měnový fond – přispívá k ekonomické rovnováze.
Mezinárodní měnový fond je, spolu se Světovou bankou, jedním z pilířů globalizace. MMF a SB poskytují půjčky a financují dlouhodobé projekty zejména v zemích Třetího světa, ale i ve východní Evropě. Půjčky jsou často podmíněny programy strukturálních úprav, na "ozdravení" ekonomiky, recept je vždy téměř stejný: privatizace (do rukou zahraničního kapitálu = nadnárodních korporací), liberalizace domácích trhů, deregulace cen (ke zvýšení soukromých zisků) , pevná rozpočtová disciplína apod. Tyto recepty, spolu s obrovskými úroky z půjček, jsou příčinou obrovské zadluženosti Třetího světa. A tak země, v kterých lidé umírají z nedostatku čisté vody a potravy, jsou nuceny podřídit ekonomiku své země tomu, aby mohly splácet úroky z úroků, často za projekty, které ještě přispěly k devastaci jejich životního prostředí a jejich sociálního života.

Mýtus devátý: Obchodovat s kýmkoli je naše právo. Kdo chce toto právo omezit, musí uvést skutečně vážné důkazy, že obchodování omezuje svobodu někoho jiného.
V kapitalismu svoboda znamená především svobodu nutit jednoho, aby pracoval pro druhého, protože pokud chce mít co jíst, musí být zaměstnán. Svobodu dát mu méně, než kolik si za svoji práci zaslouží. V zemích Třetího světa se v souvislosti s levnou a zejména dětskou prací tato svoboda zvyšuje. Svobodu zavřít fabriku v zemi, kde je drahá pracovní síla a přemístit ji za účelem vyšších zisků, za levnější pracovní silou. Svobodu převážet suroviny a výrobky po celé planetě a z daní jednotlivých zemí mít dotovanou dopravu. Svobodu od těch odborů, které hájí zaměstnance a omezují tak zaměstnavatele v tom, aby měl ještě větší zisky. Svobodu profitovat z výzkumů financovaných z veřejných zdrojů. Svobodu půjčovat diktátorům a dluhy pak vymáhat na občanech jednotlivých států, bez ohledu na to, zda tam umírají z nedostatku pitné vody či hlady. Svobodu spekulovat na burzách bez ohledu na to, zda to znehodnotí nějakou měnu či způsobí třeba krizi v Jihovýchodní Asii. Svobodu pro neomezený pohyb kapitálu.(Tato svoboda je přímo úměrná s rostoucími opatřeními pro omezení přílivu uprchlíku – s omezením pohybu lidí). Pojetí současné svobody, svobody kapitalistické, tak jak je definována prostřednictvím masmédií vlastněných korporacemi, je děsivou karikaturou svobody. Člověk, místo aby se osvobodil z říše nutnosti každodenního zápasu o chleba a mohl se emancipovat a stát se kultivovaným a sebevědomým subjektem, je stále objektem zisku, manipulovaným dnes více než kdy v minulosti. Bez svobody, demokracie a samosprávy v ekonomice nemůže být skutečné svobody a demokracie pro všechny ani ve veřejném – politickém životě.

Mýtus desátý: Odpůrci globalizace jsou sociální inženýři, který by chtěli jiné omezovat a diktovat jim co a kolik mají spotřebovávat. Chtějí reglementovat lidský život podle svých představ a konceptů.
Ideologové globalizace si berou často na pomoc jako berličku postmodernismus a vyhlašují konec ideologiím, konec velkým vyprávěním, konec utopiím a konec lepším zítřkům. Podle nich nastalo konečné vítězství tržního hospodářství a parlamentní demokracie završené globalizací, která propojí celý svět v jeden systém, v němž již nic nebude stát v cestě svobodě podnikání, která přinese blahobyt pro všechny. Ti samí lidé, kteří zvěstovali konec utopiím a velkým vyprávěním, tak přicházejí s vyprávěním jiným, kterému dodává na váze jen nesmírná kulturní hegemonie současného globálního kapitalistického systému. V rámci privatizací se tak privatizovala i lidská imaginace a jazyk. Přestože se při pohledu na malý český dvoreček, kde se hašteří vesměs podobné politické strany za kokrhání impulsů a jiných výzev, zdá, že triumf globálního kapitalismu je definitivní a zcela přirozený, zmařená konference WTO v Seattlu naznačuje, že se tento nezvratitelný triumf musí přinejmenším ještě odložit.

Arnošt Novák