Strana kurdských pracujících vznikla v 70. letech na pozadí úspěšných národněosvobozeneckých bojů v Asii, Africe a Latinské Americe. V letech 1970 - 1978 ji z debatního kroužku na ankarské universitě zformoval Abdullah Ocalan.

Roku 1977 byl tureckou tajnou službou zavražděn Ocalanův spolupracovník Hakki Karer. Ocalan sám byl sám donucen odejít v roce 1980 do Sýrie, odkud v roce 1984 vydal ARGK (Lidové armádě osvobození Kurdistánu, vojenskému křídlu PKK) povel k zahájení ozbrojeného boje.Marxistická "strana pracujících" v zaostalých agrárních oblastech tureckého Kurdistánu neupadla v zapomnění a stala se naopak masovým hnutím a vůdčí silou protitureckého odboje. Značnou roli při tom hrála zdánlivě nelogická implantace leninismu do bědného zemědělského Kurdistánu. Na rozdíl od ostatních skupin se Ocalanovi straníci zaměřili na agitaci mezi nejširšími a nejchudšími vrstvami Kurdů, kterým nenabízeli jen cestu, jak skoncovat s cizím útlakem, ale i se sociální nerovností. PKK už během prvních let své existence odmítla jednoduché dělítko: Kurd-přítel, Turek-nepřítel. V jejích řadách našel své místo nejeden Turek a naopak - velkomajitele půdy PKK likvidovala bez ohledu na turecký či kurdský původ.

Podpora PKK v Kurdistánu vzrůstala ruku v ruce s nárůstem počtu útoků turecké armády proti PKK a jejím sympatizantům. Stranou však nezůstal ani starý kontinent. Politické křídlo PKK - Národní osvobozenecké fronta Kurdistánu - se usídlila v Bruselu a exilový Kurdský parlament v Haagu. Budovy pro zasedání mu poskytla i regionální baskická vláda. Kurdský televizní kanál MED-TV zahájil vysílání z Londýna. Jejich propagandu doplnila PKK činy, převážně útoky na kanceláře tureckých aerolinek nebo obchodních společností. Právě ty přišily PKK nálepku teroristické organizace a přinesly zákaz PKK ve Francii a Německu. Řada místních politiků či publicistů však upozorňovala: "Palestinci unášeli letadla a stříleli izraelské sportovce, Iránci systematicky likvidovali nepřítele islámské revoluce. Kurdové nezabíjejí, Kurdové rozbíjejí kanceláře. Útočí častěji, zato méně krvavě. Prvořadým cílem jejich akcí je upoutat ke kurdskému problému mezinárodní pozornost a nanejvýš přenést osvobozenecký boj na více front. Vždy to však jsou jen fronty protiturecké."

Časté střety mezi PKK a jinými frakcemi kurdského odboje vedly stranické vedení ke krokům, které by zastavily vraždění mezi samotnými Kurdy. PKK učinila vstřícné kroky vůči islámským skupinám a roku 1993 navázala spolupráci s Kurdskou revoluční stranou Hisballahu. V kurdském exilovém parlamentu vedle sebe zasedli jak stoupenci ERNK, tak jiných frakcí, které spolu dříve nekomunikovaly, např. Demokratické strany.

Zlomem v dějinách PKK se stal její 5. kongres v roce 1995, na kterém došlo k ideovému posunu strany a přepsání stanov. PKK tento posun hodnotí slovy: "Když jsme roku 1977 poprvé sestavovali program PKK, neexistoval ještě v Kurdistánu odboj a náš program nevycházel z praktických zkušeností. Dnes ale máme zkušeností z boje mnoho, náš politický záběr se rozšířil, a tak můžeme dokázat to, co bylo na počátku jen přáním".

Srp a kladivo na vlajce nahradila pochodeň, vůdcovských ambicí v revoluci, kterou v přepracovaném programu nazývá národněosvobozeneckou a demokratickou, se však PKK nezřekla kultu osobnosti Apo (kurdské slovo pro strýček) Ocalana, který se sám rád skromně srovnává s Napoleonem.

Hlavními body přijatého programu bylo:
- zastavení tureckého kolonialismu a jakékoli formy imperialistické nadvlády nad Kurdistánem.
- vybudování nezávislé demokratické společnosti řízené lidem - vybudování nezávislé ekonomiky (nástroje k dosažení tohoto cíle vidí PKK v centrálním plánování, dobrovolné kolektivizaci, veřejném vlastnictví a důrazu na rozvoj těžkého průmyslu).
- skoncování s negramotností a ustanovení kurdštiny spisovným jazykem.
- uplatňování principů revolučního internacionalismu.

V reakci na pobouření relevantních zahraničních hlasů z krutostí vůči civilnímu obyvatelstvu se PKK zavázala dodržovat ustanovení ženevské konvence. Místo snah o odtržení kurdského území začali její představitelé zpracovávat varianty kurdské samosprávy v rámci celistvého Turecka. Hnutí se nadále soustředilo na diplomacii a pokusilo se přispět svým dílem k ukončení krvavého sporu. Až do září loňského roku vyzývalo tureckou stranu k ukončení bojů a zahájení mírového procesu. Ocalan byl pověřen diplomatickým jednáním. "I ask Europe to support our peace plan," těmito slovy začínalo první z řady poselství Evropské unii.

V převládající euforii nad řadou "mírových procesů" kurdská tragédie nikoho nezaujala. Turecko mezitím pokračovalo ve svém definitivním řešení - likvidaci každého člověka uvnitř jeho hranic, který si o sobě byť jen nahlas pomyslí, že je Kurd. V říjnu polapila turecká armáda při výpadu do severního Iráku nejbližšího Ocalanova spolupracovníka Semdina Sakika, poté obsadila hranice se Sýrií a pod hrozbou vojenské invaze donutila Damašek podepsat tzv. Adanskou smlouvu, kterou se zavázala k ukončení tolerance aktivit PKK na svém území. Na rozdíl od svých spolubojovníků, kteří se přesunuli na irácké území, vycestoval Ocalan z Kurdistánu do Evropy.

V souladu s pragmatickou linií PKK předpokládal, že svou přítomností upoutá pozornost mezinárodního společenství a Ankara bude přinucena zasednout k jednacímu stolu. se jednat. Byl připraven zodpovídat se ze svých činů před mezinárodním tribunálem. Budoucnost ukázala, jak se mýlil. Světoví politici se rozhodli nečinně přihlížet vystupňované turecké agresi proti Kurdům a PKK a požadavky muže na útěku nikoho nezajímaly.

Ocalan je naposledy zformuloval pouhých několik dní před svým zadržením:
- zastavení vojenských akcí turecké armády proti kurdským vesnicím
- umožnění návratu uprchlíků
- rozpuštění "vesnických milicí", lokální armády zřízené Tureckem pro boj s PKK
- autonomie pro kurdský region bez porušení územní celistvostí Turecka
- obnovení kurdské identity, jazyka a kultury
- politická pluralita a svoboda vyznání pro Kurdy.

Pavel Koláček, Jan Křeček