Tragédie hlavní pušky Po dlouhá desetiletí svého zápasu o osvobození užívaly generace Kurdů různých forem odporu včetně aktivního násilí. Po řadě převážně spontánních a živelně propukajících serihildanů (kurdské slovo pro povstání) znamenalo založení PKK a jejího ozbrojeného křídla ARGK (Lidová osvobozenecká armáda Kurdistánu) začátek kvalitativně nové formy ozbrojeného boje.

Od svého založení byla koncipována jako síla, schopná vést regulérní válečný konflikt s armádou členského státu NATO. Ten sice začínal jako akce osamocených gerilových skupin, útočících na příslušníky turecké armády a "vesnických milicí", eskalace tureckých protiútoků však do tréninkových táborů ARGK přiváděla stále více dobrovolníků. Zcela logicky - ve válečné zóně, kterou se stala celá oblast jihovýchodního Turecka, bylo stále obtížnější zůstat neutrálem. Pro většinu mladých Kurdů navíc vstup do ARGK představoval o poznání lepší alternativu než nucený odvod do turecké armády.

Početní stavy ARGK se ustálily na 10-15 tisících stálých vojáků, podle potřeb doplňovaných z dalších padesáti tisíců vycvičených Kurdů. Soustředili se v řadě základen v horách na jihovýchodě Turecka, Sýrii a také v severním Iráku v oblastech kontrolovaných Vlasteneckou unií Kurdistánu. Na Středním východě nebylo problémem sehnat odpovídající pěchotní zbraně - útočné pušky (AK 47, M 16, G 3), granátomety RPG-7, ruční granáty a lehké kulomety stejně jako dobrou komunikační techniku včetně satelitních telefonů.

Patnáct let konfliktu si podle turecké strany vyžádalo třicet tisíc obětí, sám Ocalan odhaduje až dvojnásobný počet. Přestože značnou část (až dvě třetiny) tvoří padlí bojovníci PKK a polovinu zbývajících obětí kurdští civilisté, postřílení tureckou armádou, zaznamenal boj ARGK nesporné úspěchy, od posílení sebevědomí kurdského lidu přes konkrétní bojová vítězství až po nejviditelnější poukaz na vojenský charakter turecké "demokracie". Turecký stát byl nucen vynakládat za přítomnost 200 000 vojáků na kurdském území přes 5 miliard dolarů ročně.

Jako kachny
V devadesátých letech omezila turecká armáda pozemní útoky na represe proti bezbranným civilistům a proti základnám PKK odpalovala rakety a vysílala vojenské letectvo. "Turecká armáda nás není schopna porazit na zemi," komentoval změnu Ocalan, "největším nebezpečím se pro nás staly bojové vrtulníky Cobra (AH-1W/P) a Sikorsky (S-70A). Mají na svědomí až devadesát procent našich posledních ztrát."Přestože se vojákům ARGK podařilo v květnu 1997 dva turecké vrtulníky sestřelit v oblasti hory Ararat raketami země-vzduch SA-7 Grail, změna taktiky se stala nevyhnutelnou. Jakmile se ukázalo, že snahy PKK z poloviny devadesátých let ukončit ozbrojený boj a přistoupit k řešení konfliktu mírovou cestou nebyly tureckou stranou vyslyšeny, a turecká armáda, mylně přesvědčená o blížícím se vítězství, zesílila ofenzívu, vydalo vedení PKK rozkazy všem svým jednotkám. "Je na čase změnit modus operandi. Ztroskotají-li naše diplomatické snahy, musí být každá jednotka připravena změnit se na lidské bomby."

Intifáda na obzoru
Bojovníci ARGK nyní připravují evakuaci většiny svých základen v horách, kde "při útoku ze vzduchu seděli jako kachny". Muži ze základen Quopy Quaradagh, Zallai, Koy Sanjak, Quindil a Khuwaqarq se mají z části přesunout do táborů Makahmur a Rumadi (tam byli přesunuti i muži, vypovězení ze Sýrie) v hloubi iráckého vnitrozemí, z části rozptýlit do tureckých měst. Tam mají po vzoru palestinské intifády zahájit vlnu taktičtějších individuálních útoků. Jedním z cílů těchto akcí mají být i turistické objekty na turecké riviéře. Právě turistika tvoří podstatnou část příjmů turecké ekonomiky a zahraniční turisté tak podle PKK přestávají být na tureckém území neutrály. I když k prvnímu takovému útoku došlo již v červnu 1993, kdy bylo při výbuchu v Antalii zraněno 26 rekreantů,v letošní turistické sezóně se očekává vlna nebývalé intenzity. "Turistům můžu poradit jen jediné: Zrušte své rezervace. Cestování do Turecka je nyní vysoce nebezpečné," prohlásil člen exilového kurdského parlamentu Haydar Isik. Přestože Turecko je už několik let oblíbeným cílem českých rekreantů, české ministerstvo zahraničí zatím nevydalo žádné prohlášení či pokyn, aby je o hrozícím nebezpečí informovalo. Rovněž turistické kanceláře zatím o rušení zájezdů neuvažují.