Michal Černoušek, *1945. Psychoanalytik, který se věnuje vedle klinické práce médiologii a historii lidské iracionality. Působí na FSV UK, kde přednáší teorie masové komunikace, sociální psychologii a současné projevy démonologie.

Co to je droga?
Když to vymezíme co nejšířeji, tak je to každá látka, která v sobě obsahuje potenciál, aby ji člověk užíval co nejčastěji, protože je mu po ní dobře. Tahle široká škála nam začíná u čaje a kávy a končí u heroinu. Drogou ale mohou být například i cukrovinky - já znám několik žen, které si vypěstovaly závislost na nadměrném požívání sladkostí s příslušnými gastrointestinálními obtížemi.

Tak z jiného konce. Co je to závislost?
Všechny psychiatrické klasifikace či psychoterapeutické zásady jsou už od počátku konstruovány na předpokladu, že jakékoliv pravidelné požívání drogy je už známkou závislosti. Já však vycházím z předpokladu, že když člověk zvládá užívání drogy, pak není závislý. Když mu užívání nečiní obtíže v pracovním nasazení, v osobním prožívání, v mezilidských vztazích, pak nemůžeme hovořit o závislosti jako patologickém jevu.

I když není patologická, přesto termín "závislost" nezní libě...
Protože se stále hovoří o tom, že každý člověk je svobodná, nezávislá bytost. To však platí, nebo by mělo platit, jen v politické rovině. Jinak je každý jedinec závislý na svém okolí, psychofyziologickém stavu, na svých náladách, na svých prožitcích, úspěších.

Tak proč přidávat další, umělou závislost?
Drogy provázejí člověka historií, odpradávna patří k prožívání času svátečního. Bourají bariéry, pomáhají navazovat kontakty, sjednocují rituály. Některé mají pozitivní zdravotní aspekty - nyní už se objevují články například o blahodárných účincích červeného vína, které zlepšuje trávení, zvyšuje obranyschopnost krve... Jiné podporují produktivní duševní činnosti, výtvarné umění vděčí za mnohé právě alkoholu. Celá řada impresionistů - Gauguin, van Gogh, Lautrerce - byla intenzivními konzumenty lihovin a vytvářela přitom neuvěřitelně nádherná díla, která přetrvala věky...

...a v Paříži vznikl již v roce 1845 Le Club Des Haschaschins, klub kuřáků hašiše, jehož členy byli například Alexandre Dumas či Victor Hugo. Stejně tak je dostatek příkladů - v lepším případě živoucích - o negativním působení látek, navozujících změněné stavy vědomí.

Ovšem. Drogy jsou démonické síly, které v sobě mají vždy dvojí aspektaci - pozitivní a negativní. Jejich působení na jedince je vždy individuální a relativní, dané souhrou různých faktorů- fyziologie, psychofyziologie, kulturních a výchovných souvislostí. Problém drogové závislosti souvisí s moderním způsobem života, s uspěchaností a přelidněním, ve hře jsou biologické, genetické predispozice, sociálně demografické podmínky, ve kterých jedinec vyrůstá, stejně jako třeba jeho ekonomická situace. Někdo může žít řadu let, aniž by nějakou drogu okusil, jiný může žít řadu let s drogou, která mu víc dává než bere. Na každém jedinci je, aby si našel svoji cestu. Zlatou střední cestu mezi apollinským prožíváním světa, tedy chladným kalkulem, a dionýsovským požitkářstvím. A společnost by měla dělat vše pro to, aby jedinci jeho rozhodování umožnila. Místo přísunu kvalitních informací jsme však ze strany státu svědky demagogie... Jestli myslíte prohibitivní snahy, tak to také není nic nového. Za první republiky Svaz abstinentů ve svém časopise prosazoval zavedení prohibice. Pivovarníci a lihovarníci odpovídali výstižně a vtipně: "Vinit pivo z toho, že se po něm někdo opil, je jako vinit vltavskou vodu, že se v ní někdo utopil." Zakazovat alkohol dnes napadne málokoho, nelegální je však řada dalších drog.

Abych se přiznal, tak nevím, které drogy jsou legální a které nelegální. A ani mě to moc nezajímá. Zajímá mě jen bezpečnost drogy. O žádné nemůžeme říci, že je bezpečná, moderní věda však nám může přesně zjistit, jak silný potenciál vyvolat nebezpečnou patologickou závislost v sobě ta která droga má. Právě takového řádu jsou důkazy, které konstatují menší nebezpečnost marihuany než alkoholu. Z hlediska legálnosti je tomu naopak. Tenhle klam řadě lidí orientaci ztěžuje a napáchá ještě hodně zla. S marihuanou zkušenosti nemám, ale jsem přesvědčen, že hodně zla napáchá každá prohibitivní snaha. Jediné řešení je tolerance, ulehčit lidem orientaci a rozhodování, dát jim dostatek informací či dokonce možnost si jakoukoliv drogu vyzkoušet.

Jaké jsou podle vás konkrétní dopady drogové prohibice?
Velmi prosté - zvýšení jejich konzumu. Když se z něčeho vytvoří tabu, jen se zvyšuje přitažlivost. Akce plodí reakci. Klasický příklad, uváděný ve všech učebnicích, je postupný rozklad manželství, v němž jeden člen pije. Na vině zde není alkohol, ale souhra vzájemně působících sil, často to tedy vypadá tak, že čím víc jedna strana proti alkoholu brojí, tím víc druhá strana pije. Obdobná úměra platí i v celospolečenské rovině. Čím víc jedna strana vydává zákonů...

Další efekty?
Na jedné straně stoupá cena drog, na čemž vydělávají nejrůznější pašeráci a dealeři. Na druhé straně uživatelé drog vyhledávají komunity, tolerantní ke konzumaci drog. V prohibitivní atmosféře jsou daleko uzavřenější, užívání drog se v nich dále prohlubuje. Zastánci nového drogového zákona argumentují nutností vyslat signál, že užívání drog není v pořádku. Jistě mohou vyslat signál, ale nemohou přece rovnou zakazovat. Jeden z důvodů, proč hlavně dospívající podléhají drogové závislosti je, že nemají dostatek pozitivních cílů, příkladů, stimulů. Sem by stálo za to napřít energii, ne k vydávání dalších a dalších zákazů. Je málo pozitivního v naší společnosti. A pozitivní hodnoty se nevytvářejí zákazem negativních důsledků. V tom je základní chyba, psychologická i sociologická.

Proč to zákonodárci dělají?
Protože to jsou nabubřelí velikášští mravokárci, kteří mají dojem, že potřebují držet ochrannou ruku nad zbytkem společnosti, kterou chápou jako nějaký konglomerát nedochůdčat, které je potřeba vést a regulovat jejich životy. Tím ale, jak formulují své zákony, naopak ukazují, že jsou logicky neobyčejně zaostalé bytosti, kterým jde skutečně o něco jiného, než je blaho a prospěch společnosti. Souvisí to s jejich kolektivní mentalitou, je to prostě typ lidí, kteří mají potřebu stále napomínat, určovat, instruovat, dávat příkazy, tu povolovat, tu zakazovat, tu trestat.

Nad několika půllitry legální drogy rozmlouval s Michalem Černouškem v prosinci 1998 Jan Křeček