Málokterý společenský fenomén v sobě skrývá takovou důkazní moc. Ilustrovat mocenské pošlapávání individuálních práv a svobod stejně jako zpupnost ekonomických elit nebo třeba kulturní expanzi euroamerické civilizace - to všechno dokáží drogy. Tedy mohly by. Dnes je však zvykem při diskusích o tomto tématu míchat fakta a předsudky, důsledky jsou vydávány za příčiny a výsledkem je obratná výhybka od skutečné podstaty problému.

Proč se vlastně říká drogerie?
Past se skrývá již na počátku. V českém společenském kontextu (a nejen v něm) došlo v interpretování termínu "droga" k významovému posunu. Legální psychotropní látky byly z tohoto významu vytlačovány obdobnými, které však nejsou tolerovány zákonem. Tato hranice, vnucená irelevantní literou zákona, ovšem nekopíruje jedinou možnou klasifikaci, totiž podle síly závislosti, kterou vyvolává. Této škály, a nikoliv seznamu dle nařízení vlády č.192/1988 či konvencí OSN, se týká rozdělení na měkké a tvrdé drogy. V Nizozemí je nazývají jako "drogy s přijatelným rizikem" a "drogy s rizikem nepřijatelným". Příkladem těch prvních je káva, čaj, tabák a produkty konopí, tedy hašiš a marihuana. Sem patří i alkohol, i když řada pramenů alkohol již uvádí jako drogu na pomezí. Za alkoholem již následují "tvrdé drogy", tedy opiáty (morfin, kodein, opium, heroin, český braun), stimulační drogy (kokain, crack, speed, pervitin, extáze) a halucinogeny (psylocibin, mescalin, LSD).

Odsouzena dle tržního zákona
Kde se vzala ta nespravedlivá zášť vůči jednoleté dvoudomé rostlině? Vždyť konopě setá (Cannabis sativa) provází člověka již pět tisíc let… Její psychoaktivní účinky znali lidé ve starověké Indii, Africe, na Středním východě, v Číně, o marihuaně se zmiňuje již např. Homér ve své Odysseie. Do Evropy ji přinesli napoleonovi vojáci po egyptském tažení. Konopí však nabízí daleko více než jen opojné účinky - seznam výrobků, ke kterým ji lidstvo v dějinách používalo, čítá přes 25 000 položek. V moderní době to byl především papír, oleje, lana, lodní plachty, léky a oděvy. Rostlina je to nenáročná, dá se pěstovat bez zvláštní péče od tropů až po polární kruh. Dnes by mohla nabídnout řešení mnoha palčivých ekologických problémů - nahradit neobnovitelné zdroje při výrobě paliva nebo dřevo při výrobě papíru. Právě přílišná dokonalost se stala v tržním prostředí rostlině osudnou. Producenti chemických vláken, která se v trvanlivosti nemohla konopným rovnat, a producenti "dřevěného" papíru vypracovali v třicátých letech našeho století plán na potlačení nepříjemné konkurence. Pod vedením chemického koncernu DuPont zahájily noviny Hearstova koncernu kampaň proti konopí jako mimořádně nebezpečné droze. V roce 1937 bylo pěstování konopí v USA zakázáno a po válce přejaly americký model evropské země. Jestliže v roce 1942 zaujímala tato rostlina například v Německu plochu o velikosti 21 tisíc hektarů, pak v roce 1960 klesla tato rozloha na nulu.

Tráva, vnitro, finance
Konopná prohibice však nepřetrvala tak dlouho jen díky Hearstově a DuPontově nehorázném triku. Hodí se leckomu a dokazuje, že termín "spiknutí proti konopí" není nadsázkoou. Hlavním handicapem konopí proti alkoholu z pohledu státu je jeho snadné pěstování. Zatímco příjmy z prodeje alkoholu a tabáku jsou páteřemi státních rozpočtů, z rostliny, kterou dokáže vypěstovat skutečně každý, žádný velký příjem nekouká. Možný pokles konzumace alkoholu ve společnosti legálně konzumující konopí naopak musí vystrašit každého hlídače státní kasy.
Obliba marihuany, kterou žádná prohibice nepotlačila, naopak hraje do karet represivním složkám státu.

Od roku 1985 do roku 1990 bylo v Itálii za "drogové delikty" uvězněno 6000 lidí. Z nich bylo 95% obviněno z prostého držení drogy, nikoliv z nabízení či prodeje. Asi 95% odsouzených se provinilo držením marihuany nebo hašiše, téměř všichni to byli mladí lidé, patřící k nižší dělnické třídě nebo politicky aktivní studenti či nonkonformní příslušníci "alternativního" undergroundu. Čtvrtina zatčených byla schopna prokázat svou nevinu, přesto u těchto obviněných se doba mezi zatčením a propuštěním pohybovala od 4 měsíců do dvou let strávených ve vazbě. Zbývajících 75% bylo odsouzeno k minimálně dvouletému vězení.

Tuto statistiku shrnul do třech bodů italský antiprohibicionista Guido Blumir: "V průběhu šesti let bylo v Itálii pod záminkou užívání marihuany zatčeno 5500 mladých lidí, kteří se odlišovali od většiny svým sociálním původem, ideologií nebo životním stylem. Z nich 1400 nemělo s drogami nic společného, přesto strávili v průměru jeden rok ve vězení. Zbývající, kteří se snad "provinili" kouřením něčeho, co je méně škodlivé než mnoho legálních drog, strávilo (nebo tráví) za mřížemi nejméně dva roky."

Cena, kterou společnost platí za konopnou prohibici, je však mnohem vyšší. Marihuana obstarala pro většinu pozdějších narkomanů první kontakt s "ilegální drogou". Osobní zkušenost s užíváním (absence fyzické závislosti, abstinenčního syndromu, zdravotních poškození) však byla v příkrém rozporu s oficiálními zprávami o marihuaně. Jestliže pak uživatel postavil marihuanu na roveň mnohem nebezpečnějším látkám - stejně jako to udělal stát - setkal se při konzumaci s mnohem negativnějšími důsledky, závislostí a často i smrtí. Často opakované tvrzení o marihuaně coby startovací droze je tak jen průzračným příkladem záměny příčiny a důsledku.

Podle dalšího argumentu pak konopí, na rozdíl od alkoholu, do euroamerického kulturního prostředí nepatří. Kulturní návyky jistě hrají svou roli, je však humorné slýchat odkazy na různost kultur uprostřed civilizace, která si udělala heslo ze své globality. Moderní dějiny Spojených států, jejichž dnešním kulturním imperialismem si láme hlavu každý od folkloristů až po byrokraty v Bruselu, stojí na brutální genocidě původních obyvatel Severní Ameriky, při kterém hrály velkou roli právě drogy.

"Formálně byl obchod s alkoholem mezi Indiány zakázán, ale zákaz se nikdy nebral vážně... "Odborníci" na řešení indiánské otázky hlásili do Washingtonu, že ohnivá voda dělá lepší služby než opakovačky a pistole, a žádali o její nové příděly. Bělochům stačilo jen přihlížet, jak se celé odvážné kmeny upíjejí k smrti..." (V. Kunovjánek, Děravý Josefův plášť, Praha, 1989)

Dnes pouhé podezření z obchodu s drogami stačí americké policii k neomezené represi - minimálně těch sociálně nejslabších. Obsazení chudinských čtvrtí, zbourání podezřelého domu... War on Drugs stačí jako zdůvodnění bídy kolumbijských zemědělců, kterým byla zničena políčka koky. V globalizovaném ekonomice je však žádná jiná plodina není schopna uživit... War on Drugs, to byla před deseti lety invaze do Panamy... A zapatistické povstalce, potomky původních indiánských kmenů, střílí mexická armáda z vrtulníků, které nezištně dodaly Spojené státy Pro boj s narkomafiemi, samozřejmě. Jen tak mimochodem: Víte, na jakém druhu papíru byla sepsána v roce 1789 ústava "největší demokracie světa"?

Konec s nesmyslnou prohibicí!
Neúspěch, neúspěch, neúspěch. Jen tak lze shrnout výsledky, kterých dosáhla drogová prohibice. Její moderní historie se začala odvíjet krátce po druhé světové válce pod vedením hlavního tahouna - USA- a kromě národních právních kodexů byla kodifikována do tří hlavních konvencí OSN z roku 1961, 1971 a 1988. Desetiletí usilovné práce postupně nesly své ovoce: V roce 1962 měly zkušenosti s užíváním drogy v USA 4% populace, v roce 1980 to bylo již 57%. Spolková republika Německo hlásila v roce 1960 OSN, že má 4334 registrovaných toxikomanů a neočekává nárůst, neboť "užívání drog neodpovídá mentalitě německého národa". V osmdesátých letech odhady hovořily již o 77-109 tisících německých toxikomanů.

Počátkem osmdesátých let předseda francouzské meziministerské komise pro boj se závislostmi odhadl, že za posledních deset let se počet toxikomanů v zemi zdesateronásobil a dosahuje počtu 80-120 tisíc lidí závislých na drogách, a to "ve stavu osamělosti a morální a fyzické bídy...". Ještě v sedmdesátých letech zněl italský odhad pouhých 1500 konzumentů drog, do poloviny osmdesátých let však stoupl počet lidí závislých na heroinu na 60-70 tisíc. První smrtelný případ předávkování heroinem byl v Itálii zaznamenán v roce 1973, v roce 1981 jich bylo již 273. Kromě lidského utrpení s sebou drogová prohibice nese strmý nárůst zisku narkomafií a jejího vlivu, korupce vpravdě globální.

"Ilegální výroba drog postihuje rostoucí počet států v mnoha oblastech světa. Tyto aktivity, jež dosahují znepokojivých rozměrů, jsou financovány a řízeny zločineckými organizacemi, které mají mezinárodní sítě profitující ze spoluúčasti finančního systému. Velcí obchodníci s drogami často používají kanály, jež patří zcela legálním a významným nadnárodním společnostem. Protože mají k dispozici prakticky neomezené prostředky, podplácejí tito obchodníci státní úředníky (...), šíří násilí a terorismus (...) a vykonávají ve skutečnosti reálnou politickou a ekonomickou moc v mnoha oblastech světa," konstatuje zpráva Mezinárodní organizace pro kontrolu drog (OICS).

Navenek jednotná EU se ošívá
Na trnité cestě prohibice držela Evropská unie s USA dlouho krok. Ještě v roce 1992 odmítl Evropský parlament legalizaci drog. Summit na řeckém ostrově Korfu v roce 1994 vyhlásil boj proti drogám prioritou Evropské unie. Některé evropské země však zvolnily krok a narůstající problémy je donutily pokusit se alespoň skromně bezuzdnou represi korigovat. Roku 1967 přijala nizozemská vláda "účelné principy" drogové politiky - podle nich měly policie a soudy tolerovat držení 30 g kanabisu. Italský parlament v lednu 1993 dekriminalizoval držení jak měkkých, tak i tvrdých drog pro vlastní potřebu. O tři měsíce později se v referendu vyslovilo 55% občanů pro další liberalizaci drog. Německý ústavní soud v Karlsruhe rozhodl v dubnu 1993, že držení malého množství drog nemá být trestně stíháno. To je však jen začátek. Přesvědčení o tom, že jedinou možnou cestou k řešení drogového problému je zrušení prohibice, nesdílejí jen antiprohibiční aktivisté, ale i mnozí další. "Drogy nejsou zakázané, protože jsou nebezpečné. Drogy jsou nebezpečné, protože jsou zakázané," prohlásil Georges Apap, státní žalobce ve francouzské Valence, což doplňuje Paolo Meendo, bývalý portugalský ministr zdravotnictví: "Mladí lidé, kteří umírají jako dvacetiletí, by mohli být dodnes naživu, kdyby si tu drogu koupili v lékárně a ne na rohu ulice." Okamžitou legalizaci drog požadují dokonce i nositelé Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman a Lester C. Thurow, kteří snášejí desítky ekonomických zákonů, jejichž platnost je v ilegální ekonomice stoprocentní a daly by se shrnout do jediného motta: "Na každé prohibici vydělává jen organizovaný zločin, nejhorším nepřítelem dealera je legalizace."

Česká War on drugsBR> Tomuto trendu rozumu se však česká politická elita rozhodně brání. Posledním krokem trapného českého škobrtání na represivní cestě strýčka Sama je schválení návrhu novely trestního zákona, kterým se do české legislativy zavádí s platností od 1. ledna letošního roku trestnost držení drog. Za §187 byl vložen §187a v tomto znění: 1) Kdo bez povolení přechovává pro sebe omamné nebo psychotropní látky nebo jed v množství větším než malém, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.
2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá li čin uvedený v odstavci 1 ve větším rozsahu. Podobný vývoj předvídal leckdo. V roce 1992 MUDr. Jiří Presl z nadace Drop in s obavami sledoval aktivity DEA (Agentura pro potírání narkotik USA) na našem území. V rozhovoru pro časopis Vokno prohlásil: "DEA si přirozeně snaží hledat spojence. A jelikož západní Evropa drogovou válku odmítla, když viděla výsledky, máme my být těmi spojenci, na něž se navíc dá vyvíjet ekonomický tlak." V té samé době se Lidové demokracii svěřil se svým legislativním snem kapitán J.Delongh z protinarkotického oddělení Policie hl.m.Prahy: "Jsem jednoznačně pro americký model. Ve Spojených státech, jak vyplývá z nedávné návštěvy protidrogové brigády DEA, se proti drogám postupuje tak tvrdě, že například, pokud policie zjistí, že ten a ten má něco společného s drogami, zabaví mu veškerý majetek a dotyčný si jde sednout na několik let."
Oba byli realisty.

A dost!
Protidrogová politika "vyspělých států", počínaje Spojenými státy a nově konče snaživou Českou republikou, je jen politickou báchorkou, výmluvou, jejíž užitečnost je právě tak zjevná jak ten, kdo ji potřebuje. Konec tohoto zla zřejmě závisí na konci celého politickoekonomického systému, který jej dokázal zplodit a mocensky udržovat po desetiletí. "Po mnoha letech bádání v různých knihovnách mohu s jistotou říci, že tisíce let si lidé všech pěti kontinentů v poklidu a rozumně sami rozhodovali, co budou užívat. Odstranit obrovské utrpení způsobené narkoinkvizicí nebude snadné, bude nutné k tomu dospět postupnými opatřeními. Není to však otázkou technických problémů, jako spíše čistých úmyslů," konstatuje profesor sociologie na barcelonské univerzitě Antonio Escohodato. "Především se musíme zbavit představy, že stát má právo být našim strážným andělem. Našimi strážnými anděli jsou svoboda a rozum."
Jan Křeček