Dvě loňské street party namířené proti globalizaci, vzrůstající moci nadnárodních korporací a automobilovému šílenství byly a stále jsou vděčným tématem nejen "podzemního" tisku, jakým je Konfrontace, ale i mainstreamových médií. Bezpochyby to byly mezníky jak pro hnutí odporu, tak pro establišment. V reakcích bylo možné vysledovat více či méně špatně skrývaný údiv nad tím, kde a proč se vzalo tolik lidí. Odpověď se našla: byli to mladí lidé, kteří ani nevěděli proti čemu protestují. Přišli především za zábavou a toho využila hrstka anarchistů ke své prezentaci.

Mladí, hloupí a zmanipulovaní?

Kde se vzalo několik tisíc protestujících, po první street party výtržníků, nezamilovaných, frustrovaných, po té druhé mladých lidí, kteří se přišli především pobavit? Tak nějak by mohla znít otázka zformulovaná politickými profesionály a konformními psychology a žurnalisty. Ale jakoby se systém sám cítil více ohroženější těmito akcemi "mladých radikálů" než početnějšími demonstracemi pod vedením státotvorných odborů. Jakoby systém sám cítil, že kritika těchto "výtržníků" útočí přímo na jeho kořeny a klade nepříjemné, ba nezodpověditelné otázky. Proto bylo tolik třeba nejdříve lhát o vlně rabování, která zachvátila Prahu, o anarchii, která táhla městem (kéž by - pozn.aut.) a později- po druhé street party - demystifikovat mladými lidmi, kteří ani neznají důvod své účasti. Mohl však někdo po vlně hysterie a po zastrašování přijít na druhou street party, aniž by tušil, o co jde? A tak nám reakce obhájců statutu quo odhaluje novou taktiku: protesty s masovější účastí zlehčovat. Slovy ministra kultury Pavla Dostála - mladí lidé se přišli především pobavit, ze zvědavosti, vždyť ani nevěděli, proti čemu protestují. Toto resumé stačí v TV zprávách podbarvit záběry tančícího davu a pro diváka konzumujícího večerní porci zpráv je realita hotova.

Ministr Dostál v pravé poledne dokonce prozradil, že se několika demonstrantů ptal, proti čemu protestují a oni ani nebyli schopni odpovědět! Ponechme teď stranou metodu ministrova sociologického průzkumu i skutečnost, že ani sama řada zvolených politiků není schopna odpovědět na ty nejzákladnější otázky svým voličům. Když se v poslední době ukazuje, že lidé ve volbách volí jaksi emotivně, na základě dojmů, aniž by znali programy politických stran, vše je v pořádku. Jimi delegovaná moc placeným politikům je legitimní. Politické strany na to druhý den po volbách moralisticky zažehrají (politiku je potřeba přenést blíže k lidem), aniž by se to v následujícím volebním období snažily dělat. V případě protestujících se však náhle prověřuje míra jejich "uvědomění" a schopnost provést rozbor ekonomické globalizace. Je tu ale zásadní rozdíl. Smyslem street patries (nejen těch českých) není "zastupovat zájmy voličů", ale upozorňovat na problémy, probouzet lidi z letargie a apatie, pobízet je k aktivitě. Poskytnout jim informace, skontaktovat lidi navzájem. A taky zprudit kapitalistický systém nadnárodních korporací- který vytlačuje podporou automobilismu lidi z ulic měst, aby se plížili u zdí domů- tím, že si jednou, dvakrát, desetkrát "vezmeme ulice zpátky".

Kde jsou požadavky ?
Street parties si, na rozdíl od jiných protestních akcí, nekladou žádné "konkrétní požadavky", což se zdá nepochopitelné mnohým autoritářům, počínaje ministry sociálnědemokratické vlády a konče řadou členů enviromentálních nevládních organizací. O jakých "konkrétních požadavcích" by mohli organizátoři street parties jednat? Může se na kuloárním jednání (vy)řešit problémy globalizace a automobilismu, omezit nebo rovnou zničit moc nadnárodních korporací? Ostatně nabídka k jednání ze strany vlády byla jen "fintou fň", jak ukonejšit veřejnost, že "se problémy řeší". Ovšem ne problémy nastíněné demonstranty, ale problémy spojené s jejich násilím, kdy omezují svobodu automobilistům jezdit po městě autem, jak naznačil ministr vnitra Grulich. A v druhé řadě tato nabídka byla i taktikou, které dnes i v minulosti čelila i jiná radikálnější hnutí v zahraničí. Hodit návnadu jednání a hnutí rozdělit. Na tu hodnou část, která je konstruktivní a chce jednat, a na tu zlou, která nemá dobrou vůli jednat- a dodejme podřídit se. Rozděl a panuj.

Stávka v rytmu techna
Na jaře roku 1997, kdy byly street parties v Anglii na svém začátku a několikaměsíční stávka liverpoolských dokařů (svými oficiálními odbory zavrženými) v plném proudu, tak to byly právě tyto dvě síly, které se na vzájem podporovaly a zorganizovaly obrovský Pochod za sociální spravedlnost. Toho se zúčastnili jak dělníci z doků a jejich rodinní příslušníci, tak i spousta dalších starších lidí, kteří se vymykali ze škatulky "anarchistů z Reclaim the streets". Součástí Pochodu za sociální spravedlnost byla i masová street party. Ale nenechte se mýlit - reakce médií o "hordách anarchistů" byly po této demonstraci podobné jako u nás. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Ostatně loňská Global street party nebyla pouhou generační záležitostí. Proběhla ve více než třiceti zemích světa, včetně takových, které u nás označujeme za rozvojové. Souběžně se konaly desetitisícové demonstrace zemědělců v Indii nebo bezzemků v Brazílii. K těmto akcím proti ekonomické globalizaci (včetně GSP) vyzvala iniciativa People´s Global Action, kterou lze stěží považovat za generační vzpouru.

Zeshora nebo zezdola?
Street parties prostě nejsou ničím jiným, než novou strategií hnutí odporu, jehož kontinuita se táhne celou histrorií. Navazují na ideu přímé akce, v duchu anarchisty Malatesty: "Nechceme emancipovat lidi, chceme aby se lidé emancipovali sami." Hluboko do historie sahá i tradice dvou antagonistických tendencí ve společnosti. První autoritářská, podle které má menšina ve jménu boha, zákonů, či "zdravého rozumu" ovládat většinu, která se ve vlastním zájmu podřídí. Strach však není jediným důvodem, proč se milióny lidí podřizují malé skupině profesionálně politiků a jejich dobře placených ozbrojených mužů. Je to tím, že vládci a ovládaní uznávají stejné hodnoty, věří v princip autority, hierarchie moci. A dokonce sami ovládaní se častokrát cítí jako privilegovaní, když si v některých částech planety mohou vybrat značku své elity. Podle druhé, emancipační tendence by lidé měli řídit sami sebe a rozhodovat o svých životech. Měla by být společnost řízena (a společenské změny iniciovány) ze shora nebo zezdola? Můžeme očekávat od politické elity emancipaci společnosti? Vždyť "zákony a vládu lze považovat za spojenectví bohatých k útisku chudých a k zachování nerovnosti statků, kterou by jinak útoky chudiny záhy odstranily...Občanská vláda, jež je zavedena kvůli zajištění majetku, je ve skutečnosti zřízena na obranu bohatých proti chudým, či těch, kdo mají nějaký majetek, proti těm, kdo nemají nic." Tento citát nepochází ani od Bakunina či Marxe, ale jeho autorem je "otec" současného kapitalistického systému Adam Smith, na kterého se v minulých letech naši ekonomičtí transformátoři a privatizátoři odvolávali. Onen princip autority je lidem vnucován i v modelu občanské společnosti. Krásně to vystihuje anglický jazyk, v kterém se občanské organizace rozdělují na NGO´s (non-governmental), tedy nevládní, a na grassroots, tedy lidové, občanské. Ty první často fungují především zeshora, dostávají granty, mají placené funkcionáře, jsou seriózní. Ty druhé fungují opačně- zdola, dobrovolně na základě spontánní iniciativy a z podnětu lidí. Není náhodou, že je u nás tak protěžován model první.

Semínka odporu
Nemá smysl loňské street parties příliš přeceňovat. Byly to (a vždy budou) jen akce, které trvají pár hodin. Systém je tu po větším, tu po menším otřepání v poklidu vstřebá, jeho odolnost je vskutku obdivuhodná. K jeho odstranění a hledání východisek je potřeba skutečný každodenní odpor na osobní, lokální a globální úrovni. O tom, že odpor a svobodné alternativy skutečně existují, se můžete sami přesvědčit, stačí jen otevřít oči a rozhlédnout se. Jakmile se jednou začnete dívat na lidskou společnost ze svobodomyslného, anarchistického hlediska, zjistíte, že alternativy v trhlinách dominantních mocenských struktur již existují. Jestliže chcete vybudovat svobodnou společnost, její části máte v rukou.
Arnošt Novák