"My Pogo-Anarchisté jsme realisté. Dobře víme, že většina z pěti miliónů nezaměstnaných UŽ NIKDY ŽÁDNOU PRÁCI nedostane."

Ten či onen
V době konání parlamentních či senátních voleb se stále znovu rozpoutává diskuse kolem problému, jak naložit s hlasem, jímž jsme vyzbrojeni, a nakolik vlastně může naše volba politickou situaci ovlivnit. Je podivuhodné, kolik úsilí stojí velkou část veřejnosti rozhodování se mezi etablovanými "demokratickými" stranami, jejichž programy se už prakticky v ničem důležitém neliší. Voliči pozorně přihlížejí předvolebnímu jarmarku, žmoulají v rukách bedlivě střežený hlas a pokud se již dříve nerozhodli pro některou ze stran, vykřikujících svá "hessla" z okrajů politického spektra, skutečně si lámou hlavu. A protože si vskutku nevědí rady, nechají se nakonec přesvědčit sousedem, nebo zvolí tohohle, aby naštvali támhletoho, i když ho vlastně vůbec volit nechtěli. Tamten se pak chopí žezla a vládne s támhletím, což vlastně ani jeden volič nechtěl, a kdyby to věděl, volil by jinak.

Tak či onak
Kriticky smýšlející (ne)volič hraje v tomto cirkuse nevděčnou úlohu. Může se rozhodnout pro zavedenou stranu, která má šanci na překročení pětiprocentní hranice, může přivírat oči a volit tzv. "menší" zlo. Tato varianta je však dnes pro ty, jež si chtějí zachovat čisté svědomí, vyloučená. Dát hlas straně na základě odlišných detailů v její koncepci ekonomické reformy, dát vládní mandát tomu, jehož cesta k prosperitě je považována za zaručenější, to není východisko pro člověka, kterému slovo "prosperita" hořkne v ústech.
Další možností je rozhodnout se pro malou stranu bez šance na úspěch. Výsledek je ale stejný, jako kdyby jsme nevolili vůbec: Propadlé hlasy, odevzdané malým stranám, si mezi sebou stejně rozdělí strany, které se přes pětiprocentní hranici pravidelně dostávají. Smysl by toto řešení mělo, pokud by se mezi malými stranami nacházely subjekty, které by mělo smysl alespoň symbolicky podpořit. Většina těchto stran se ale od stran velkých liší pouze v rozlícené rétorice a ve slibu, že budou důsledněji provádět to samé.

Jinak
Na německé politické scéně se před nedávnem objevila strana, která se všem představám o klasické straně s klasickým programem vymyká. "Anarchistische Pogo-Partei Deutschlands", strana "lůzy a chátry", strana destrukce, jejímž ústředním požadavkem je "ultimativní a totální znovuzblbnutí lidstva" a jejímž hlavním předvolebním heslem je zvolání "ARBEIT IST SCHEISSE", by nikdy nevzbudila takovou pozornost, kdyby v místě působení svého centrálního štábu, hamburském St. Pauli, nepřekročila
pětiprocentní hranici pro vstup do aktivní politiky. Tato událost vyvolala mezi veřejností bouřlivou diskusi. Zejména intelektuálové opět přemítali o tom, proč se takové množství zejména mladých lidí přihlásilo k organizovanému výsměchu systému politických stran. Debatovali o tom, v čem vězí problém nezájmu o "konstruktivní" utváření záležitostí státu a jak nihilistické odpadlíky motivovat k srdečné spoluúčasti na společnosti výkonu.

"Dejte nám sto dní času"
Předvolební program pogo-anarchistů zasahuje do všech oblastí politického a ekonomického rozhodování. Mezi body jejich ekonomického programu patří právo na bohatství, proto požadují "tisknout více peněz" nebo "volný výdej bankovek každému občanovi ve výdejnách, ke kterým se nemusí chodit příliš daleko". APPD si je vědoma důležitosti religiózních rozměrů člověka a proto navrhuje pogo-anarchismus jako státní náboženství, špičky strany přitom poslouží jako Boží kolektiv. APPD požaduje snížení věkové hranice voličů i volených na šest let, zavedení branné povinnosti pro ženy, zavedení důchodu pro mladé a zrušení důchodu pro staré, přestavbu vodních děl na pivní děla nebo právo na nezaměstnanost za plného vyrovnání mzdy. "Kdo nechce pracovat, nesmí tím trpět."

Bílý lístek pro APPD
APPD představuje v Německu schůdnou variantu pro ty, kteří přemýšlí nad tím, jak svůj volební hlas vyhodit smysluplně. Vyplňuje přesně ten prostor, vzniklý neviditelností nerespektovaných a přerozdělených bílých hlasovacích lístků. Právě při ostře sledovaných volbách umožňuje projevit svůj
nesouhlas se stávajícím politickým systémem. Zbavuje "ryzí" nevolení jeho největší nevýhody - oponent totiž nezůstane ve stínu statistického údaje společně s desítkami procent nevolících, ale vcelku spokojených občánků. APPD je demonstrace procházející "jejich" mocenským labyrintem. APPD je veš v "jejich" kožichu. Opatřovat zprávu o APPD dalším vysvětlujícím komentářem, který by se pro skutečnou funkci této antistrany snažil vytyčit konkrétní politický rámec, má přibližně takový význam, jako vysvětlovat v divadelní kritice, že Jára Cimrman ve skutečnosti nebyl.
Petr Slunečko