Květnová GSP se kromě Prahy konala v dalších 37 městech světa. Krátce před konáním druhé ministerské konference Světovéobchodní organizace se na mnoha místech planety sešly desetitisíce lidí, aby protestovali proti dopadům ekonomické globalizace, proti vzrůstající moci nadnárodních společností, které pro svůj profit mimo veřejnou kontrolu vykořisťují lidi i přírodu, prohlubují bídu celých kontinentů a ženou Zemi do záhuby.

Cítili jsme svou povinnost přidat se k tomuto protestu a pozdější hlasy o organizování streetparty ze zahraničí jsme se mohli jen smát. Přes veškeré odhodlání uspořádat Global street party i u nás jsme cítili nejistotu. Dozrál již v České republice čas na tuto specifickou formu protestu, která se zrodila počátkem devadesátých let v západních metropolích, centrech kapitalistických ekonomik? Jsou již naplněny všechny podmínky pro pouliční protest?

To, jak úspěšně květnová street party dopadla, nás utvrdilo v tom, že jsem se nemýlili. V tom, že street parties se stanou realitou, další formou boje proti diskriminacím, které kapitalistický systém plodí. Květnová street party dokázala, že to čeští politici opravdu dokázali. Osm let po převratu je česká společnost rozdělena řadou umělých příkopů. Zatímco příjmy malé skupiny úspěšných rostou do závratné výše, většina obyvatel padá pod životní minimum. Celé skupiny obyvatel se ocitly na okraji společnosti, místo mezilidské solidarity slaví úspěchy egoismus, rasismus, mocenská arogance. V občanech převládá apatie a znechucení nad divadlem, které sehrávají politické strany. Ke změnám nevedou a ani vést nemohou prostředky parlamentní demokracie, v České republice selhal i tolik vzývaný model občanské společnosti.

A naše město? Praha už dlouhou dobu potřebuje očistnou kůru streetparty jako další metropole kapitalistických států. Z celých čtvrtí zmizeli stálí obyvatelé, každý den se mění v zóny zpupného luxusu a diktátu peněz, aby každou noc zhasly a umřely. Zatímco tisíce mladých lidí nemají kde bydlet, tisíce bytů chátrají pro vyšší šmelinářské zisky. Kolony dýmajících automobilů vedou centrem a ohrožují obyvatele na životě, vyhánějí chodce z ulic a někdy i z chodníků. Dopravní kolapsy, smog, přízemní ozón už dostáváme ve světových dávkách.

S radostí jsme konstatovali, že sílí řady těch, kteří se tomuto stavu snaží zabránit. Posílila nás společná radost, která se postavila odcizení, osobní zapojení místo trpného konzumování unifikované zábavy. Bylo úžasné vidět, že náš protest represivní složky nepotlačily a stovky lidí odhodily svůj strach a semknuli se ke společné aktivní obraně.

Zařvat hlasité NE!, alespoň na jediný den vrátit lidem ulice a ulicím život, to nás vedlo k uspořádání květnové streetparty, to nás vede k uspořádání té dnešní. Od minula se navíc přidaly další důvody. Třeba desítky zmlácených lidí ve Vodičkově ulici, desítky mučených na policejních stanicích, devět lidí, kteří strávili týdny za mřížemi. Nebo ten životodárný proud solidarity, který se objevil následující dny, ona záplava svědectví a podpisů pod protestními peticemi. Zájem a podporu, kterou jsme dostávali a cítili z různých stran. Kterou demonstruje počet, ve kterém jsme se dnes sešli. A opět - v našem úsilí nás druhá strana jen podpořila. Za brutalitu nebyl potrestán jediný policista, inspekce označila zásah za oprávněný. Fakt, že protizákonné praktiky ochránců zákona posvětil sám ministr vnitra, má velkou vypovídací hodnotu.

Proklamované cíle protestu však zůstaly nenaplněny. Podařilo se nám sice na pár dní odstartovat veřejnou a tolik potřebnou debatu o dopadech ekonomické globalizace, to však je tak všechno. Nedokopali jsme odpovědné k tomu, aby se okamžitě začali zabývat narůstajícím vykořisťování lidí a přírody, automobilismem i nedostatkem bytů, není nám dána možnost zvýšit svůj podíl na rozhodování o věcech, které se nás týkají. Jedinou reakcí bylo urychlené sestavení speciální policejní jednotky, určené k zásahům proti demonstracím. Odhalila demokratické ledví některých politiků, kteří propříště navrhují rozhánět podobné akce gumovými projektily... Do nás chtějí střílet! To však nesvědčí o nesprávnosti zvolené cesty. Naopak! Musíme se ozvat znovu, ve větším počtu, důrazněji, až nás nebude možno přehlédnout. Před třiceti lety křičeli pařížští studenti na barikádách jedno heslo: Pod dlažbou je pláž! Dodnes je platné, jen s malou opravou. Pláž šťastnější budoucnosti, pláž rovnosti, solidarity a samosprávy je stále reálný cíl, je však zabetonován důkladněji. Pod betonem je pláž!

Rozbít betonový příkrov vyžaduje úsilí každého z nás. Nejprve ve svých hlavách a potom ve svém okolí -rodině, škole, práci- musíme bojovat se všemi diskriminačními tendencemi, proti útlaku za svá práva a svobodu. Street parties nás mohou nabíjet energií, posilovat, dávat vědomí jistoty. Jsou a budou jen startem, mezníky, prostředkem. Jestli vydržíme, budeme jednou ovládat své životy jen my sami. Dnes k tomu činíme první krok - dnes ovládáme svou zábavu. A protest.
Svou streetparty. ULICE JSOU NAŠE!