Když policie před dvěma lety vyklidila obsazené kino „Cine Princesa“ v samém centru Barcelony, bezpochyby netušila, jak tím zpopularizuje movimiento okupa, tedy hnutí lidí, kteří obsazují prázdné domy. Prakticky všechny radia, televize a tisk již zařadily toto téma do svého menu.

Počátky ocupación- obsazování- v Barceloně sahají do roku 1984, kdy se objevily první obsazené domy ve čtvrti Gracia, která dodnes zůstává jakousi mekkou okupas. Tehdy ještě nebylo hnutí nijak zvláště organizované.

Dnes je již možné hovořit o strukturovaném sociálním hnutí, které se prezentuje jako antisystémová síla proti kapitalismu, ovlivněná libertariánskou ideologií, která má ve Španělsku silnou tradici. Přestože řada okupas jsou členy anarchistických organizací, není možné hovořit o movimiento okupa jakožto o anarchistickém hnutí. Jsou v něm také bez problému další mladí lidé, radikální antiautoritáři, komunisté nebo punks. To, co shrnuje jejich postoje, je opozice proti zavedenému politicko-ekonomickému systému. Kapitalismus, se svým konzumerismem a strukturou života lidí dirigovanou politickými a ekonomickými elitami, považují za viníka hluboké krize moderní společnosti. Jejich ideje jsou založeny také na antifašismu a silném antimlitarismu, který se projevuje odpíráním vojenské služby. Ocupación nabývá na významu v posledních letech zejména v Barceloně a Madridu. V těchto městech vzniklo okolo 50 obsazených domů, z nichž mnohé slouží jako Centros Sociales Autogestionados, v nichž se organizuje a rozvíjí politika odporu. Čím to, že se ocupación náhle dostala do centra zájmu ? Velké spekulace s nemovitostmi, drahé bydlení spolu s nejistotou práce a až 20% nezaměstnaností dostávají velkou část populace, nejen mladých lidí, do tíživé sociální situace. Proto spousta lidí vidí ocupación jako přípustné jednání a na okupas se dívají se sympatiemi. A to i přesto, že masmédia často obviňují okupas , že „si přivlastňují cizí domy“ a „porušují ústavní právo a základ našeho společenského řádu- soukromé vlastnictví“. To, že se někdo odváží postavit proti kapitalistickému systému a nenechá se oklamat, si zaslouží úctu a podporu.

K „zpopularizování“ okupas přispělo paradoxně i vyklizení Cine Princesa, a mnoho mladých lidí, do té doby pasivních , vlilo hnutí novou krev do žil. Pro mnohé z nich je asi nejdůležitější, že mají možnost rovnoprávně se spolupodílet na rozhodování. Stovky mladých lidí se tak sami za sebe rozhodují o tom, co a jak se bude. A to je také jedna z hlavních věcí, která Systému vadí na okupas. Kapitalistický systém je totiž zvyklý stanovovat pod rouškou svobody a svobodného podnikání, co se smí a nesmí dělat, a k tomu mu slouží masové sdělovací prostředky, které určují normy systému. Je pravda, že existují oficiální centra, které nabízejí řadu aktivit. Samozřejmě se tam může dělat vše- co dovolují jejich normy, které nadiktovali vládnoucí. Tam rozhodují jedni za ty druhé a nikdo nemůže vystoupit ze stáda. Proto jsou pro řadu lidí přitažlivé aktivity v centros sociales. Nezapomínejme také, že jsme v systému volného trhu, kde jestliže ho někdo narušuje, stát má mechanismy a prostředky k tomu, aby ho asimiloval nebo eliminoval. Okupas tržní systém zpochybňují a porušují jedno ze základů kapitalismu- právo na (neomezené) soukromé vlastnictví. Proti tomu stavějí právo na důstojné bydlení, protože bydlení považují za základní lidskou potřebu. Proto se je rozhodl stát eliminovat a v roce 1995 přijal parlament zákon, který ocupación kriminalizoval. Zákon se tak opět stal nástrojem k ochraně zájmů politické a ekonomické elity a přitom vše zůstalo v rámcích „demokratického právního státu“.

Tato kriminalizace vyvolala reakci a v právnických kruzích vznikl proud, který sympatizuje s okupas a usiluje o dekriminalizaci s tím, aby to zůstalo věcí občanského práva. Poukazuje, že již před kriminalizací měli vlastníci mnoho možností, jak ochránit své nemovitosti prostřednictvím občanského zákoníku. Jedním z těchto právníků je i baskická advokátka Endika Zulueta, která obviňuje stát, že „se brání společenské debatě zameřené na problémy bydlení a spekulací a na místo toho mluví jen o problému okupas, jejich násilí a bezpečnosti občanů.“ V každém případě nesmíme zapomenout, že se nalézáme v kapitalistické společnosti, čím dál tím divočejšího rázu, založené na nerovnosti a podřízenosti. A „čím více se rozdíly mezi bohatými a chudými prohlubují, tím více potřebuje stát systém kontroly- represivní i sociální,což se provádí prostřednictvím trestního práva“, říka Endika Zulueta, která je aktivní v kampani za dekriminalizaci ocupación.

Počet obsazených domů je omezený a těch, co se účastní v hnutí, také není žádná obrovská masa a podle tržních měřítek to není rentabilní sociální skupina. Ale je jasné, že problémy, do kterých šťourají, se týkají celé společnosti a obzvláště mladých. Kapitalistický systém je sice prezentuje jako marginální skupinu „vlasatců“, která nemá žádnou budoucnost a zanedlouho zase zmizí. Ale kdyby to tak opravdu bylo , kdyby okupas byly bezvýznamnou marginální skupinou, která nemá co řící , tak proč je stát kriminalizuje? Proč proti nim přijímá represivní zákon? Proč pořádá hon na okupas? Proč utrácí milóny a miliony pesos na vyklízení casas okupadas? Proč nasazuje tisíce policistů, vrtulníky apod.? Kdyby to opravdu tak bylo, tak proč zavírá okupas do vězení? Okupas nejenže požadují právo na důstojné bydlení, což je vůči kapitalistickému státu samo osobě dost drzé, ale vytvářejí ony centros sociales, kde se organizuje, diskutuje a myslí, a to je to nebezpečí, které v okupas vidí obránci současného status quo.